Příznivci stále ještě děkana národohospodářské fakulty VŠE Miroslava Ševčíka se ho často zastávají tím, že ho chce umlčet nastupující cenzura. Ostatně i sám Ševčík se na půdě fakulty rozhodl uspořádat přednášku na téma Kritické myšlení ve společenských vědách v podmínkách nastupující cenzury. Politická strana Trikolora, jejímž je Ševčík ekonomickým poradcem, zase lednový rozhovor s ním uvádí větou: „Mluvíme na rovinu, bez servítků a bez cenzury.“

Jenže všechny výkřiky o cenzuře v Ševčíkově případě míjejí cíl. Žádná cenzura samozřejmě neexistuje. Ševčíkovi nikdo nebrání v tom, aby o vládních politicích říkal, že „jsou hloupí, navedení, nebo zaplacení“, anebo to, že „nehájí naše, ale cizí zájmy“, případně aby na protivládních a protiukrajinských demonstracích vykřikoval hesla, která následně využije ruská propaganda.

Problémem ovšem je, že to říká jako děkan veřejné vysoké školy, kterou jeho vystupování dlouhodobě poškozuje. Zajímavé mimochodem je, že mu nevadí dostávat plat ze státní pokladny a současně tento stát a jeho představitele někdy i vulgárně napadat.

Při sporu o případném konci Miroslava Ševčíka v čele národohospodářské fakulty nejde ani tak o jeho zapletení do rvačky s policií, ale právě o jeho postavení veřejné osoby, která by měla ve své funkci dbát určitých pravidel. Ševčík si tato pravidla posouvá sobecky, jak se mu hodí, a nebere ohled na to, že není „obyčejnou“ osobou, ale děkanem veřejné vysoké školy.

Měl by si tedy vybrat, co vlastně chce, a jedné židle se vzdát.