Město Kennesaw leží jen pár mil na severozápad od Atlanty. Žije v něm zhruba stejně lidí jako v Kolíně, Třinci nebo ve Znojmě a už čtyřicet let v něm platí nařízení, které každé „hlavě domácnosti“ povinně ukládá „držet střelnou zbraň a střelivo“. Násilná kriminalita tu skoro neexistuje a za posledních šest let se tu stala jen jedna vražda, což je v přepočtu na obyvatele zhruba dvanáctkrát méně, než činí průměr ve Spojených státech.

Když letos v březnu přijeli do Georgie reportéři CNN, starosta Kennesaw Derek Easterling odpověděl na jejich dotazy (jistě už mnohokrát vyzkoušenou) otázkou: „Pokud jste zločinec a chystáte se v Kennesaw spáchat zločin, budete riskovat, že majitel domu je občan dodržující zákony?“ Pokud by to všechno byla pravda, stalo by se Kennesaw živoucím důkazem pravdivosti – částí americké veřejnosti tak oblíbené – teze, že dostatečná palebná síla snižuje kriminalitu.

Ve skutečnosti je to trochu jinak. Nařízení nemyslel nikdo nikdy úplně vážně. V době přijetí šlo především o politickou proklamaci, nařízení výslovně zprošťuje povinnosti být ozbrojen každého, komu v tom brání svědomí, dodržování navíc nikdo nevymáhá, a tak – jak odhadl tamní šerif pro časopis Scientific American – má zbraň jen asi polovina těch, kteří by ji mít měli. A co víc, podle vyjádření kriminologa Davida McDowalla mělo Kennesaw minimální zločinnost odjakživa a řečené nařízení na to mělo pramalý vliv.

Věda je navíc neúprosná a její závěry jsou jasné: čím více zbraní, tím více zastřelených a zavražděných. Zhruba polovina Američanů sice nebude s předchozím tvrzením souhlasit, jenže proti jejich názoru stojí více než tři desítky studií a ty nelžou. Devatenáct dětí a dvě učitelky, které před měsícem v texaském Uvalde postřílel sotva dospělý frustrát Salvador Ramos, jsou jen nepatrnou částečkou daleko širšího problému. A bizarní nařízení města Kennesaw dokonale odhaluje, v čem spočívá. Dovedete si představit, že by něco podobného zavedli v Kolíně, Třinci nebo ve Znojmě?

Diagnóza „kulka“

Nejdřív pár čísel, protože bez nich to nejde. Zdaleka největší pozornost přitahují masové vraždy jako v Uvalde, jenže statisticky jde o marginálii. FBI eviduje za léta 2000 až 2020 celkem 345 případů, v nichž figuruje „aktivní střelec“ (active shooter), tedy typ pachatele masové vraždy vyznačující se rozsahem, rychlostí provedení a nahodilým výběrem obětí. Zahynulo při nich celkem 1024 li­dí, což je oproti 45 222 mrtvým, které v jednom jediném rekordním roce 2020 (novější data zatím neexistují) sprovodilo ze světa střelné zranění, naprosto nesouměřitelné číslo. Dodejme, že z oněch mrtvých 24 292 spáchalo sebevraždu, 19 384 se stalo obětí vraždy a zbytek padá na vrub nehodám a policejním zásahům.

Pokud si počet mrtvých, jejichž „diagnóza“ zní střelné zranění, promítneme do delší časové řady, zjistíme, že za poslední půlstoletí (1968 až 2017) šlo podle CDC (Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí) o 1,5 milionu lidí. A to je víc než počet Američanů dohromady padlých ve všech válkách, které Spojené státy od roku 1775 vedly.

Spojené státy vynikají i v mezinárodním srovnání. Nejdřív se zaměřme na vraždy. Na sto tisíc Američanů připadá ročně 6,2 vraždy. V porovnání s některými notoricky špatně spravovanými středoamerickými a africkými státy (Jamajka 44,7, Lesotho 43,6) je to samozřejmě nic, ovšem mezi vyspělými průmyslovými státy jde o unikum. V Česku je každoročně zavražděno na sto tisíc obyvatel 0,7 člověka, tedy devětkrát méně než v USA, a velmi podobně jsou na tom všechny západoevropské státy. Zcela jasně vévodí Spojené státy jiné statistice – počtu střelných zbraní vlastněných civilním obyvatelstvem. V Americe jich na sto obyvatel připadá podle organizace Small Arms Survey víc než 120, přičemž druhý Jemen jich nemá ani 53. Z vyspělých států jsou jinak největšími ozbrojenci Kanaďané (34,7) a Finové (32,4), což jsou mimochodem také národy s relativně vysokým počtem vražd, když jsou v této ultimátní statistice „jen“ třikrát, respektive čtyřikrát horší než Američané.

Možná vůbec nejzajímavější je další číslo. Celkem 79 procent vražd spáchaných v USA má na svědomí střelná zbraň. V kulturně blízké Británii jde o čtyři procenta, v Austrálii o třináct a v – dobře vyzbrojené – Kanadě o 37 procent. Je to jen povrchní srovnání, ale teze, že dostupnost střelných zbraní zvyšuje počet vražd, se přímo nabízí (utlouct člověka rukama je mnohem větší fuška než zmáčknout spoušť).

Velká americká epidemie

Vraťme se ale na chvíli k dětem. Střelné zranění je už pět let nejčastější příčinou úmrtí amerických dětí mezi jedním a devatenácti lety a teprve na dalších příčkách se umístily takové „metly“ jako autonehoda, rakovina, zadušení, vrozené vady či předávkování drogami. V roce 2020 bylo podle CDC smrtelně postřeleno 4368 dětí, přičemž 2811 z nich se stalo obětí vraždy (jde mimochodem zhruba o dvojnásobek počtu všech amerických policistů a vojáků, kteří každoročně zemřou ve službě). Není divu, že stále více odborníků používá v této souvislosti termíny jako „veřejná zdravotní krize“ či „epidemie“ a šéfka CDC Rochelle Walenskyová otevřeně mluví o „problému poškozujícím zdraví Ameriky“.

K potírání epidemie je ale třeba přistupovat vědecky, a to se dlouho nedělo. Když se před třiceti lety začaly objevovat studie, z nichž plynulo, že více zbraní znamená více vražd, prolobbovala Národní střelecká asociace (NRA; mocná neziskovka prosazující právo na vlastnictví zbraně) v Kongresu, že CDC nesmí dostávat žádné prostředky, které by „byly použity k obhajobě či propagaci omezení zbraní“. Zákaz vydržel až do roku 2018 a podle slovutného New England Journal of Medicine vedl k tomu, že se zkoumání americké střelecké epidemie profesionálně věnovalo jen pět až deset výzkumníků. Financování výzkumu smrtících autonehod naopak nikdo finančně neškrtil, a tak se v minulých letech podařilo prosadit řadu rozumných věcí – zákony o autosedačkách a podsedácích, boční airbagy či odstupňované udělování řidičských průkazů (čerství řidiči mají dočasně zakázány některé statisticky rizikové činnosti, jako je jízda v noci či po dálnici).

Výsledkem je, že dnes při autonehodách umírá o čtyřicet procent méně dětí než před dvaceti lety, kdežto střelná zranění jich zabijí skoro o čtyřicet procent více.

Víc zbraní, víc mrtvých

Podívejme se teď na „střílecí“ studie, které navzdory okolnostem vznikly. Z více než deseti například podle časopisu Scientific American plyne, že ten, kdo vlastní zbraň, má zhruba dvakrát vyšší šanci, že bude zabit, než ten, kdo ji nevlastní. Jiná studie došla k závěru, že ve státech s nejvyšším počtem zbraní bylo napadení střelnou zbraní 6,8krát pravděpodobnější než ve státech, kde jich je nejméně. V této souvislosti zjevně není náhoda, že mezi desítkou států s nejvyšším počtem zbraní a desítkou států s nejvyšším počtem smrtelných postřelení existuje výrazný průnik – Wyoming, Aljaška, Arkansas, Mississippi, Alabama.

Teoreticky by to všechno šlo interpretovat i tak, že si lidé žijící v nebezpečném prostředí pořizují více zbraní a počet zbraní míru násilí nezvyšuje. Tak „hloupí“ ovšem vědci nejsou. Některé studie při porovnávání odfiltrovaly socioekonomické vlivy prostředí, jiné na to šly ještě úplně jinak. Tak třeba ekonomové David Blake Johnson a Joshua Robinson si dali tu práci, že počítali, jak se v čase měnilo množství prodejců zbraní ve sledovaných lokalitách. Závěr jejich loňské studie je jednoznačný a dá se shrnout větou: „Nárůst hustoty prodejců zbraní je významně a pozitivně spojen s nárůstem počtu vražd v následujících letech.“

Ozbrojit a vycvičit

Jinak řečeno, řešení je jen jedno – omezit přístup Američanů ke zbraním. Jenže druhý dodatek ústavy jasně říká, že „dobře spravovaná“ domobrana je nezbytná pro zajištění svobody Spojených států a „právo lidu držet a nosit zbraň nesmí být porušeno“. Spousta Američanů to bere doslova a dlouhodobě tomu také odpovídají výsledky průzkumů veřejného mínění. Například ve dva roky starém šetření Gallupova ústavu sice 52 procent dotázaných uvedlo, že si přeje zpřísnění zbraňových zákonů, ovšem 35 procent respondentů to odmítlo, a dalších jedenáct procent se dokonce vyslovilo pro jejich zmírnění. Hlavně mezi republikánskými voliči (a politiky) navíc vládne – vědu ignorující – názor, že zbraně dokážou zjednat bezpečí a nejlepším lékem na školní masakry je vyzbrojení učitelů a zaměstnanců škol.

Vojtěch Velický

Charakteristický je v tomto ohledu výrok, kterým na střelbu v Uvalde a následné volání po zpřísnění zbraňových zákonů reagoval texaský státní návladní Ken Paxton: „Byl bych mnohem raději, kdyby byli zákonů dbalí občané ozbrojeni a vycvičeni, aby mohli reagovat, až se něco takového stane, protože to nebylo naposledy.“

Rozumné návrhy

Na strop ovšem v realitě Spojených států narážejí i návrhy, které vycházejí z teze, že přístup ke zbraním je nutné omezit. Jeden takový představily loni neziskovka Everytown (největší organizace zaměřující se na kontrolu zbraní), Americká federace učitelů (AFT) a Národní asocia­ce vzdělávání (NEA). Highlighty jejich konceptu vypadají následovně: dočasně znemožnit nákup zbraně každému, jehož chování policie, rodiče či učitel označí za nebezpečné (různými delikty Nikolase Cruze, který roku 2018 zavraždil na Floridě sedmnáct lidí, se policie zabývala nejméně dvacetkrát, jenže nebyl odsouzen, a tak si mohl koupit zbraň); nařídit bezpečné domácí ukládání zbraní (tři čtvrtiny školních střelců ukradly zbraň doma nebo u známých); zvednout minimální věk pro nákup všech zbraní na 21 let (tato hranice dnes platí jen v případě revolverů, ovšem pušku – a klidně poloautomatickou AR-15 – si může každý, stejně jako střelec v Uvalde, koupit už od osmnácti); striktně prověřovat minulost všech kupujících (v licencovaných obchodech to platí už dnes, ovšem tuto povinnost lze snadno obejít nákupem online, z druhé ruky nebo na výstavě zbraní).

Všechno to jsou velmi rozumné návrhy, a část z nich už dokonce některé státy Unie přijaly. Myslíte ale, že to bude v zemi, ve které na každých sto lidí připadá 120 revolverů, pušek a pistolí, stačit?

Americký mýtus

Sotva. Přísun mladých frustrovaných mužů (masové vraždy páchají muži čtyřicetkrát častěji než ženy) je prakticky neomezený a zbraň při troše snahy ukradnou tátovi i ze zamčeného šuplíku. Jediné, co by skutečně pomohlo, je zrušení druhého dodatku ústavy, který brání regulovat vlastnictví zbraní stejně jako v Evropě.

Druhý dodatek ústavy zrodila válka za nezávislost (přijat byl roku 1791) a v očích mnoha Američanů ho do kamene vytesalo dobývání Divokého západu, během nějž lidé vzali prosazování práva a spravedlnosti na sebe. Tvrdit, že celý druhý dodatek – včetně pasáže o domobraně a její úloze při zajišťování svobody – je úplně k ničemu, by nebylo fér. Na druhou stranu, svět se změnil a Spojené státy dnes sotva potřebují po zuby ozbrojenou milici, aby je chránila před „červenokabátníky“. Také Divoký západ líčí současní američtí historikové poněkud jinak než kovbojky. Násilí se tam podle nich vyskytovalo daleko řidčeji než v dnešních zločinem postižených městech, jako jsou St. Louis, Baltimore či Detroit. A například historik Robert R. Dykstra připomíná, že tehdy nežili jen muži jako psychopatický vrah John Wesley Hardin, který se chlubil, že odpravil 42 lidí (včetně chlápka, který ho rušil hlasitým chrápáním), ale také ctihodní pánové typu Johna Fitzhenryho, který byl po roce 1871 celé půlstoletí šerifem v texaském San Antoniu, a přesto nemusel nikdy nikoho zastřelit.

Možná je načase si přiznat, že hra s pistolkami, která každoročně připraví o život tisíce dětí, není nic jiného než velký americký mýtus.