Jak se fouká do píšťaly. Whistleblowing jako boj spravedlnosti s loajalitou

Peter Clothier potřeboval litr vodky. To nebylo tou dobou nic divného; potřeboval litr vodky každý den. Psal se rok 2020 a pětapadesátiletý (tehdy již bývalý) zaměstnanec americké finančnické firmy Computershare se už šest let vyrovnával s následky nejčestnějšího a zároveň nejdestruktivnějšího kroku své kariéry. Tehdy, v roce 2014, začal upozorňovat na korporátní nešvar; stal se tím, pro co má moderní čeština jen neohrabané slovo oznamovatel (v minulosti jsme naopak měli možnost poznat takových výrazů habaděj) a pro co se mezinárodně vžil anglický termín whistleblower.

Tito lidé někdy získají slávu a peníze. Tak se stalo například zaměstnankyni obří americké energetické firmy Enron, jíž svědectví proti zaměstnavateli před bratru dvaceti lety vyneslo portrét na titulní straně časopisu Time. Jindy vás v hollywoodském velkofilmu hraje Russell Crowe, jako se to povedlo Jeffreymu Wigandovi, biochemikovi ve službách tabákové firmy Brown & Williamson, který rozhlásil, že vedení tají návykovost kouření. Někdy dokonce dostanete pohádkové bohatství – jako člověk, jemuž letos v květnu přiřkla americká Komise pro dohled nad obchodem s cennými papíry (SEC) rekordní odměnu ve výši 279 milionů dolarů.

Ale daleko častěji se stane, že potřebujete litr vodky, protože Time, Russell Crowe – a překvapivě i SEC – mají jiné starosti. Většinu whistleblowerů bohatství ani věhlas nečekají. Mnozí z nich si zničí osobní vztahy, přijdou o práci, jsou rozčarováni, když jejich velká odhalení nedojdou sluchu. Od doby, kdy zmíněná komise před více než deseti lety zahájila svůj whistleblowerský program, obdržela více než 64 tisíc tipů a stížností. Do konce loňského roku dostalo peníze jen 328 jejich autorů. Je to lepší než loterie – ale také to nese daleko větší rizika.

Fígl s hlasováním

Clothier o tom ví svoje. Jeho odhalení nebylo takové, že by se kvůli němu zbořil svět. Pracoval na Wall Street, ale v celkem nenápadném koutku světa financí – podílel se na správě hlasů v podílových fondech pro nejmocnější firmy v branži. Začal se tím živit těsně po dvacítce na počátku devadesátých let; o deset let později nastoupil do Computershare.

Podstata Clothierova odhalení může lidem mimo finanční svět připadat jako prkotina. Když chce správce podílového fondu změnit svůj mandát, sloučit ho s jiným fondem nebo provést něco jiného zásadního, musí požádat akcionáře o souhlas. Proběhne hlasování; firmy jako Computershare hlasy shromažďují a volby potvrzují.

Většina hlasujících jde obvykle představenstvu na ruku a jeho návrh bez potíží schválí. Mnohem větší problém je přimět jich dostatečný počet, aby vůbec hlasovali. To je nepříjemnost – aby mohl manažer fondu postupovat podle svých úmyslů, potřebuje obvykle alespoň padesát procent hlasů všech akcionářů.

Firmy jako Computershare mají správu toho procesu na starosti, takže si u klienta pochopitelně udělají oko, když hlasování proběhne bez problémů. Někdy se to povede, jindy ne; tak to chodilo v Computershare, alespoň jak to Clothier později vyprávěl deníku The Wall Street Journal, který jeho případ podrobně popsal.

Češi nemají rádi práskače. Změní to nový zákon?

Whistleblowery má od začátku letošního srpna chránit nový zákon. Hlášení korupce a porušování zákona musejí svým zaměstnancům umožnit také firmy

Whistleblowery má od začátku letošního srpna chránit nový zákon. Hlášení korupce a porušování zákona musejí svým zaměstnancům umožnit také firmy

Kolem roku 2012 si však s několika kolegy všiml, že konkurenti (například firmy Broadbridge či AST) objevili způsob, jak zajistit, aby dostatek hlasů našli prakticky pokaždé. Od klientů se dozvěděli, že konkurenti chodí do makléřských firem, o nichž vědí, že s dotyčnými akciemi obchodují. De facto si akcie půjčí (odborně je to „přidělení akcií pro účely kvora“) a po hlasování je zase vrátí. Jsou hlasování „přítomni“, a ačkoli nehlasují pro ani proti, pomohou svou účastí dosáhnout padesátiprocentní hranice.

Neslavná výhra

Clothierovi se to nelíbilo a v roce 2014 se obrátil na příslušné oddělení SEC. Uplynuly měsíce; žádná odpověď nepřišla. Clothierovi se to líbilo ještě méně. (Mluvčí SEC uvedl, že úřad „nekomentuje existenci či neexistenci případného podání whistleblowera“, ale „každé podání bere komise vážně a důkladně prošetřuje všechny důvěryhodné tipy“.)

Tak to šlo dál. O dva roky později podal Clothier další podnět se stejným (ne)výsledkem. Mezitím na něho začal zahlížet zaměstnavatel. Ačkoli zpočátku plácali nadřízení Clothiera po ramenou (to bylo jednoduché, protože mluvil o konkurenci), postupem času jejich reakce chladly, protože jeho případ začal vrhat špatné světlo na celou jejich branži.

Clothier přišel o práci, přátele i rodinu, ale nedal se. Posílal dopisy se stížnostmi dál na všechny strany. Odezva však nebyla veškerá žádná, což vysvětluje zmíněnou potřebu onoho litru vodky. Až loni, kdy prošel protialkoholní léčbou a střepy svého života zhruba slepil dohromady, se víceméně náhodou dozvěděl, že SEC od kritizované praxe manažery fondů neoficiálně odrazuje (ačkoli ji oficiálně nezakazuje, což by šlo obtížně). Dosáhl tak svého druhu vítězství, ačkoli triumf si člověk nejspíš představuje jinak.

Komu připadá, že si whistleblower v minulých odstavcích užil svoje, nechť uváží, že to je příběh ze Spojených států, kde je ochrana oznamovatelů korporátních nepravostí institucionalizovaná již od roku 2010 coby součást Dodd-Frankova zákona o „reformě Wall Street a ochraně spotřebitelů“. Trvalo však více než deset let, než se tento jeho rys začal výrazněji projevovat. Pomohlo tomu ustanovení několika zákonů a programů na odměňování whistleblowerů – SEC má svůj, daňová správa IRS má svůj, motoristé mají jiný, v oblasti praní peněz existuje ještě další program, existují zákony na federální i státní úrovni. Oznamovatel má obvykle nárok na deset až třicet procent z peněz, které díky němu úřady získají. Jen sama SEC vyplatila do loňska na odměnách 758 milionů dolarů; celkově čítají vyplacené odměny asi 1,3 miliardy.

Prevence zabírá

Jak moc (a jestli vůbec) se to všechno vyplatí, se obtížně měří – už proto, že blíže nezjistitelnou část úspěchu může tvořit prevence. „Dokumentujeme, že první únik informací o klientech banky v daňovém ráji způsobil náhlý odliv vkladů z daňových rájů a prudký pokles tržní hodnoty bank, o nichž je známo, že pomáhají s daňovými úniky. Ztráta tržní hodnoty byla největší u bank, které se na daňových únicích podílely nejsilněji. Následné úniky měly kvalitativně podobné, i když menší dopady. Naše zjištění naznačují, že whistleblowing v bankách v daňových rájích odrazuje offshorové daňové úniky tím, že zvyšuje vnímané riziko páchání daňových úniků a napomáhání k nim,“ píše poměrně vágně web The University of Chicago Press Journals v textu nazvaném Odrazující účinek oznamování (The Deterrence Effect of Whistleblowing).

Mezitím se však tato praxe stala v USA běžnou součástí života první podnikatelské, politické a právnické ligy. Elon Musk používal výroky whistleblowera Peitera Zatka, bývalého šéfa bezpečnosti sociální sítě Twitter, když se chtěl vyvléknout z neuváženého příslibu koupě jejího provozovatele. Minulý týden požadoval status oznamovatele agent federálního daňového úřadu IRS, jenž hodlá svědčit proti synovi prezidenta Joea Bidena Hunterovi. „Můj klient má informace o jasném střetu zájmů při řešení trestního vyšetřování souvisejícího s daněmi Bidena mladšího“ a „navzdory vážnému riziku odplaty nabízí informace nezbytné pro výkon vaší ústavní kontrolní funkce“, napsal do Kongresu jeho právník.

Především však program přitáhl lidi, u nichž se touha po spravedlivosti poměrů mísí s vidinou vlastního zisku – a umějí si to zařídit.

Podle loňské studie Kansas School of Law jde téměř čtvrtina odměn SEC pro whistleblowery do kapsy právnickým firmám s advokáty, kteří mají úzké vazby na řečeného regulátora. Studie tvrdí, že neúměrný podíl odměn získává koncentrovaná skupina „dobře propojených, opakovaně působících hráčů“, kteří tak těží ze svých konexí. Přibližně 23 procent odměn v databázi připadlo právnickým firmám, jejichž alespoň jeden právník byl bývalým úředníkem SEC. (Mezi nimi vyniká jistý Jordan Thomas, právník, který pomáhal vytvořit program SEC pro whistleblowery a nyní působí v advokátní kanceláři SEC Whistleblower Advocates. Ošéfoval si to pěkně.) Naštěstí, jak víme, pro ty, kdo vazby na SEC nemají, je tady pořád vodka.

Odhal diverzanta!

Clothierův příběh popsal deník WSJ s odstupem, na počátku letošního srpna. To koinciduje se dvěma událostmi na stejné téma, a přesto odlišnými. Tou první je, že 1. srpna se stala závaznou direktiva EU o whistleblowingu; nařizuje každé firmě s více než padesáti zaměstnanci vytvořit bezpečné prostředí pro oznamování nekalostí. (O české scéně čtěte více na str. 10.) Vznikla již v roce 2019, ale členské země dostaly čtyři roky na uvedení do praxe (v eurožargonu na implementaci).

Než Unie k ochraně oznamovatelů přistoupila, nechala si zpracovat odhad ekonomického dopadu takového opatření. Soustředila se při tom pouze na korupční jednání v souvislosti s veřejnými zakázkami (což pochopitelně není to jediné, co lze oznamovat). Výsledky jsou zábavné. V Irsku, kde v době vymýšlení direktivy již byla ochrana whistleblowerů legislativně ukotvena, předpokládali autoři odhadu poměr úspěšnosti 1,4 : 1. To znamená, že na každé vynaložené euro nákladů na zřízení a provoz příslušných orgánů se do veřejné kasy vrátí 1,4 eura. To nezní jako mnoho, ale v Česku je týž poměr 19 : 1 a v Rumunsku až 532 : 1.

To je samozřejmě pohádková návratnost, se kterou však v praxi málokdo počítá. Jedním z důvodů je, že veškeré foukání do píšťaly představuje mravní dilema – a to i u lidí, kteří nejsou zvyklí úvahami nad mravními dilematy ztrácet čas. Pro ilustraci, zhruba v době, kdy evropské firmy měly dolaďovat vybavení svých anonymních whistleblowerských hotlinek, pracovali na příslušném ruském úřadě na letáku s výzvou občanům, aby na své bližní donášeli: „Odhal diverzanta!“ Formálně vzato jde o totéž.

Spravedlnost a loajalita

„Spravedlnost a loajalita představují základní morální hodnoty, ale někdy jsou v rozporu,“ potvrzuje zjevný fakt tým amerických vědců z Northwestern University a Boston College. „Normy férovosti a spravedlnosti ve své podstatě vyžadují, aby se všemi osobami a skupinami bylo zacházeno stejně. Naproti tomu normy loajality nařizují přednostní zacházení, povinnost upřednostňovat vlastní skupinu před ostatními skupinami,“ uvádějí. Na jedné straně mohou whistlebloweři konat ve prospěch férovosti, když odhalují nekalé jednání. Na druhou stranu může whistleblowing představovat akt neloajality – v závislosti na vztahu mezi pachatelem a oznamovatelem.

V praxi je to přímočařejší: jde o míru loajality, jakou prokazujete ideálu zosobněnému úřadem (ať už jde o blaho matičky Rusi, nebo o spravedlivé zdanění), v soutěži s mírou loajality vůči vašemu příbuznému, kolegovi či sousedovi. Jednoduchý recept neexistuje; ti, kteří jsou bezmezně loajální svým blízkým bez ohledu na spravedlnost, mohou snadno skončit jako Kmotrovi otroci. Ti, kteří od této loajality ustoupí, se vystavují hanbě jako Sokratův Euthyfrón, jenž ve jménu slepé spravedlnosti tahal po soudech vlastního otce, mohou viset na osice jako Jidáš Iškariotský a podobně. Litr vodky Petera Clothiera vypadá ve srovnání s jedním či druhým celkem přijatelně.