V Česku máme, na rozdíl od západoevropských zemí, k nahlašování nekalostí úřadům či policii rozporuplný vztah. Důvod není těžké odhalit: historická zkušenost s ochotnými donašeči ať už za protektorátu během druhé světové války, nebo v průběhu čtyřiceti let socialistické totality vrhá dodneška na lidi spolupracující s „vrchností“ prostřednictvím poskytování informací nepříliš hezké světlo. Nemalá část veřejnosti je vidí prostě jako práskače.
Tento názor v lidech nesnášejících donašeče navíc podpořily i události mnohem novějšího data. Příklad? Třeba už neexistující webový formulář, který při zavádění EET spustilo ministerstvo financí vedené Andrejem Babišem, jenž má sám s podáváním hlášení na kdekoho bohaté zkušenosti.
Bdělí občané ve formuláři mohli anonymně prásknout hospodské nebo obchodníky, kteří v rozporu s novou legislativou nevydávali zákazníkům účtenky, a tím je připravili o možnost účastnit se slosování o „tombolu“ v soutěži Účtenkovka. Udání se sešly stovky.
Také během pandemie čínské chřipky se našlo až nepříjemně mnoho spoluobčanů, kteří neváhali na své sousedy zavolat policii třeba kvůli tomu, že si bez roušky vyšli na balkon zakouřit nebo v době přísných lockdownů zalévali zahradu.
Nechuť velké části Čechů k hlášení nepravostí úřadům či policii se ovšem přenesla i do oblasti, kde je použití výrazu práskač více než sporné. Se závistivci udávajícími hospodské se svezli i „opravdoví“ whistlebloweři. Tedy lidé, kteří upozornili na závažné případy korupce ve veřejné správě či ve státních a soukromých firmách.
Ačkoli tyto lidi lze s protektorátními udavači srovnávat jen s velkou dávkou fantazie (a třeba ve Švýcarsku by se nad jejich chováním nikdo nepozastavil), v Česku v očích spousty spoluobčanů stále spadají do kategorie „kolaborantů“ se státní mocí. I proto mnoho whistleblowerů doplatilo na svůj odpor vůči korupci zničenou kariérou či minimálně pověstí.
Zločin a trest
Mezi nejznámější české kauzy, v nichž hlavní úlohu při rozkrývání nepravostí hrál whistleblower, patří příběh amatérského fotbalisty Radka Váni. Ten se téměř před dvaceti lety stal ne zrovna dobrovolně mediální hvězdou, když se rozhodl pomoci odkrýt korupci v české pralesní kopané.
Kapitán provinčního mančaftu Libice nad Cidlinou podle svých slov dlouhodobě těžko snášel, jak se v nejpopulárnějším sportu manipuluje s výsledky. Uplácení rozhodčích se proto rozhodl nahrát na skrytou kameru a natočené záběry zveřejnit prostřednictvím médií. Podařilo se mu získat neprůstřelné důkazy: sudí přímo před kamerou přebírali všimné; o korupci nebylo pochyb.
Místo oslavných ód za snahu říznout do bahnitého prostředí českého fotbalu, v němž se úplatky staly běžnou výbavou stejně jako kopačky a míč, se ale dočkal trestu od disciplinární komise. Důvod? Získané záběry prý nezveřejnil včas a korupcí ovlivněné zápasy se odehrály. Váňa tak podle bafuňářů přispěl k ovlivnění soutěže. Vysloužil si proto od nich stopku ve fotbalu na deset měsíců.
Hořkou příchuť měl i případ whistleblowera Jiřího Chytila, který v letech 2009 a 2010 jako utajený svědek pomáhal policii s rozkrýváním kauzy podivné zakázky pro firmu Haguess v projektu Opencard. Za svou odvahu sice získal ocenění od Nadačního fondu proti korupci, místo ochrany od policie se ale dočkal obvinění za to, že prý způsobil třímilionovou škodu, když od zmiňované firmy včas nevymáhal pokutu za opožděné plnění smlouvy.
Chytil nakonec dostal 1,5roční podmínku. Žalobě, v níž od něj pražský magistrát právě zmiňované tři miliony vymáhal jako náhradu způsobené škody, se ale nakonec ubránil.
Na pokus odhalit nepravosti ve veřejné správě doplatil také někdejší šéf Státního fondu životního prostředí Libor Michálek. Ten si potají nahrál svůj rozhovor s nadřízeným, ministrem životního prostředí Pavlem Drobilem. Záznam měl podle něj dokazovat předražení zakázky na pražskou ústřední čističku odpadních vod.
Výsledkem whistleblowingu byl pád ministra Drobila – ale také Michálkův vyhazov z čela fondu. A rovněž žaloba od bývalého šéfa, který se bránil, že nahrávka neposkytla žádný důkaz. Kauza nakonec víceméně vyšuměla. Buď jak buď, kariéra exministra ve vysoké politice tím byla u konce. Naopak Michálek svou mediální slávu později dokázal přetavit v úspěšnou kandidaturu do Senátu, kde pak seděl v letech 2012 až 2018. Pak ale upadl v zapomnění.
Rizika boje proti korupci ochutnal před lety také bruntálský podnikatel Petr Czasch. Majitel stavební firmy se proslavil mimo jiné jako autor výroku, že devadesát procent veřejných zakázek ve stavebnictví provází korupce. Se svými právníky v roce 2004 podal oznámení celkem na devět případů zkorumpovaných tendrů. Následovalo policejní vyšetřování, které však – podle Czasche – skončilo bez konkrétních výsledků.
Petr Czasch v médiích otevřeně hovořil o tom, jak velké úplatky a za co se při tendrech na stavební zakázky vyplácejí. Sám dokonce sepsal materiál s názvem Vnitrostátní offset, v němž celý systém detailně popisoval a také navrhoval legislativní změny, které by s korupcí zatočily. Do praxe se ale nic z jeho nápadů neprosadilo. A nejen to.
Podnikatel nakonec v závěru roku 2006 svou stavební firmu raději prodal. Pověst protikorupčního bojovníka měla negativní dopady na jeho byznys – o indiskrétního podnikatele nikdo ve veřejných soutěžích nestál. „Pochopil jsem, že firmě teď nejvíce pomůže, když s ní přestanou být spojovány mé protikorupční aktivity,“ vysvětloval později Petr Czasch.
Zákon na straně whistleblowerů
Očistit oznamovatele korupce, úplatkářství nebo třeba „jen“ porušování zákoníku práce v očích lidí, a především chránit je před pomstou zaměstnavatele nebo úřadů by od letošního srpna měl nový zákon. Jak už to ale v Česku chodí, legislativu nařízenou členským státům EU Evropskou komisí jsme si kreativně upravili tak, že nakonec whistleblowery chrání jen polovičatě. Co zákon vlastně zavádí?
Hlavní novinkou je povinnost firem i veřejných institucí, jako jsou ministerstva, různé úřady, příspěvkové organizace či státní podniky, zpřístupnit svým zaměstnancům i některým lidem zvenčí (například dodavatelům a dalším obchodním partnerům) speciální systém umožňující nahlašování nekalostí. Může mít třeba podobu webového formuláře, speciální telefonní linky, přípustná je podle legislativy také varianta osobního nahlašování.
Firmy, obce a další organizace zároveň musejí zřídit novou funkci takzvané příslušné osoby, tedy člověka, který bude mít systém na starosti a také bude posuzovat jednotlivá přijatá hlášení. A který rovněž proškolí zaměstnance, aby věděli, jak tuto novinku správně využívat.
Nové povinnosti budou pro jednotlivé organizace nabíhat postupně. Už od začátku srpna musejí systém mít firmy s více než 250 zaměstnanci, na konci roku začne stejná povinnost platit i pro menší podniky. Těm organizacím, které z jakéhokoli důvodu budou zákon ignorovat, hrozí vysoké pokuty: horní hranici stanovuje legislativa na jeden milion korun.
A jaká jsou ona slabá místa, která kritizovaly mimo jiné i protikorupční neziskovky, například Transparency International? Tím prvním je podle nich vysoká spodní hranice přestupků, které pod možnost nahlašování spadnou – tedy sto tisíc korun. Podle kritiků by mělo být možné hlásit i menší prohřešky.
Vůbec největší slabinou je ale podle nich fakt, že firmy ani další povinné organizace na základě legislativy nemusejí v ohlašovacím systému umožnit anonymní whistleblowing. To může podle Transparency International vést k tomu, že si zaměstnanci v obavách z odvety nahlašování trestných činů a přestupků přece jen raději rozmyslí.
50 Firmy s více než 50 zaměstnanci musejí od konce roku poskytnout svým lidem „whistleblowerský“ systém.
15 000 Nová zákonná povinnost se dotkne více než 15 tisíc firem a dalších organizací.
