Starobylé nádvoří rozpaluje pětatřicetistupňové vedro, ale v Jízdárně Pražského hradu je o poznání příjemněji. Duše dnes už legendární skupiny Lucie Michal Dvořák to má v kulisách obří projekce děl od Alfonse Muchy v čele se Slovanskou epopejí a za zvuku originální hudby od pohledu na povel. Věčně usměvavý chlapík umí rázně zavelet a lidi kolem sebe zorganizovat. Osobně přítomné hosty seznámí s další fází projektu iMucha, kterou je imerzivní expozice obrazů secesního velikána, a tak trochu mimoděk zároveň diriguje zvukařský pultík v zákulisí.

Je vidět, že ambiciózním projektem, se kterým chce již brzy vyrazit za hranice České republiky, žije. Aby ne. Jak sám říká, projektu obětoval tři roky života a vsadil na něj své celoživotní úspory. Jen o několik týdnů dříve také vyprodal O2 universum s hudební show iMucha, která je součástí „muchovské“ trilogie, již organizuje a financuje společně s byznysmenem a vládcem skupiny BigBoard Richardem Fuxou. Ten je zároveň vlastníkem rozsáhlé sbírky děl Alfonse Muchy po Ivanu Lendlovi.

„Teď nastupuje nejtěžší část, kdy ten projekt musíme prodat,“ směje se Dvořák a vysvětluje, že pražská expozice má sloužit zejména jako showcase pro zahraniční zájemce. Podle Dvořáka je svět showbyznysu po covidu stále dost naruby, což dokáže posoudit hned z několika poloh. Se skupinou Lucie letos jede jeden koncert za druhým, jen tři dny po vernisáži iMuchy zahráli v Ledárnách Braník a v létě je čekají hudební festivaly, větší koncerty i privátní akce. Na podzim skupina vyráží na šňůru se symfonickým orchestrem a projektem Lucie v Opeře a také začíná pracovat na nové desce. A aby toho nebylo málo – Dvořák je rovněž zakladatelem, ředitelem a promotérem festivalu Sound­track Poděbrady. Aktuálně chystá už jeho šestý ročník.

„Je vidět, že lidé zase chtějí sdílet společné zážitky. Venkovní akce jsou na tom určitě líp než ty interiérové. Lidé chtějí chodit ven, když byli dva roky zavření doma,“ hodnotí aktuální kulturní ruch klávesák Lucie a také třeba autor filmové hudby. Nicméně kultura podle něj bude potřebovat ještě nějaký čas, než se dostane na svou původní, předcovidovou formu.

Určitě, spíš tak poslední dva roky. Já jsem ve finále kreslil i rekvizity, dělal obkreslovačky. S bráchou jsme to stříhali a editovali. Fyzicky to musíte mimo jiné vyrábět sami, není možné všechno zadávat ven. Sladit tolik profesí najednou jsem ještě nikdy nemusel. Kostýmy, muzika, tanečníci. Do choreografie jsem tedy moc nekecal, na to jsem měl nejlepší lidi v čele s Tomášem Rychetským a Viktorem Konvalinkou z Dekkadancers. Ale vizuál a režii už musíme dělat sami, aby to drželo pohromadě.

Je to vlastně tříletý projekt. Kvůli neustálému překládání se to dost natahovalo. Navíc myšlenka vznikla už v roce 2017 a pak krystalizovaly jednotlivé formáty. Nejdřív jsme se bavili jen o koncertní show, pak jsem viděl v Paříži imerzivní výstavy a hrozně mě to oslovilo. A řekli jsme si, že když už s těmi díly pracujeme, byla by škoda toho nevyužít. I marketingově dává smysl nejdřív spustit exhibici na několik měsíců a pak začít prodávat lístky na show. Aby lidé měli čas seznámit se s těmito kulturními novotvary. To bývá někdy problém.

Jak s Vivaldiannem, tak teď s iMuchou narážíme jednoduše na to, že lidé moc nechápou, co je to za projekt. Je to pro ně něco nového. Cirque du Soleil měl svého času stejný problém a dnes je to nejnavštěvovanější a nejvýdělečnější show na světě. Bojujeme s formou. Když už nás diváci vidí, líbí se jim to a vracejí se. Teď mluvím o Vivaldiannu. Věřím, že na to navážeme s Muchou, který je zase o něco dál. Máme tam třeba akrobaty, propracovanější vizuály.

Spokojený nejsem nikdy, se mnou je to těžké. Stále je co vylepšovat. Ale rozhodně se za výsledek nestydím. O2 universum bylo vyprodáno. Ohlasy jsou dobré a to je důležité.

Je pravda, že balancujeme na ostré hraně umění a mainstreamu. Já to vidím tak, že se zkrátka snažíme látku velkého umělce předat mladé generaci pomocí moderních výrazových prostředků. Snažíme se, aby to nebylo úplně trapné, ale zároveň to bylo dostatečně pochopitelné. Je to těžké, ale myslím, že se nám to povedlo. Reakce jsou pozitivní. I ze světa. Což je pro nás důležité.

Důvodů je mnoho. Řada okolností napomohla tomu, že to vůbec v těchto krásných prostorách mohlo být. A zároveň když děláš tak obrovskou věc, potřebuješ někde showcase. Tuto věc těžko někomu představíš na monitoru. Každý promotér to musí vidět, aby to koupil. Je hodně nákladná věc to postavit. Výkonné projektory, servery, zařízení za desítky milionů. Když už ty peníze má někdo zaplatit, musí vědět, co kupuje.

Kolem 350 až 450 lidí denně, aby to ekonomicky fungovalo. To není tak strašné. Všechno jsme tu realizovali dost narychlo, na obsáhlejší ekonomické analýzy nebyl moc čas. Ale primárním účelem tady té vystavy není zisk. Ten by měl přijít až z expozic v zahraničí. Tohle je skutečně primárně showcase pro zahraniční zákazníky. A také světová premiéra českého umělce v Čechách a na Pražském hradě je prestižní počin.

Nechci to zakřiknout, ale zájem je opravdu velký. Jednáme ve Švýcarsku, v Jižní Koreji, Japonsku, USA, ve Francii, Švédsku, v Portugalsku a v řadě dalších zemí. Výhoda je, že na rozdíl od show může po světě vznikat hned několik takových výstav. I když Vivaldianno mělo svého času dva týmy. Dá se všechno, když je zájem.

foto Tomáš Novák týdeník HROT

Určitě. Máme neskutečné know-how. Prožili jsme tolik průserových momentů, že nás jen tak něco nepřekvapí. Vím, že jsme schopni zvládnout vlastně úplně všechno. Při cestách po světě narazíš na nejrůznější národnostní zvyky, jak ve vyjednávání, v marketingu, v realizaci na místě, tak ale i v reakcích publika. To se nikde nenaučíš, to si prostě musíš vyzkoušet.

Neměl. Celé dílo je jeden velký experiment, ale s multimédii mám, myslím, velké zkušenosti. Třeba z přípravy a rea­lizace Lucie Tour 2014, z Vivaldianna a mnoha dalších projektů.

Vše se v podstatě vymýšlelo poprvé a narazili jsme na mnoho slepých uliček. Ve světě to neumí nikdo. Je to něco úplně nového. Je to kombinace estetiky s technologickým know-how. Dokážete technologie ohnout a naroubovat je na uměleckou látku tak, aby se z ní neztratila ta emoce. Troufnu si říct, že na to cit mám. A hlavně na to nejsem sám. Mám kolem sebe spoustu šikovných kolegů a kamarádů, kteří mi s tím pomáhají. Já jsem jen jakýmsi nositelem myšlenky, ale mám kolem sebe ty nejlepší lidi. Tímto bych moc rád poděkoval celému týmu více než 300 skvělých kolegů.

Kultura se vyvíjí právě tímto směrem. Technologie nabízejí nespočet nových výrazových prostředků. Od počítačových her až po cyberpunkové šílenosti. Moderní technologie mám rád, vždycky jsem s nimi dělal. Je velké dobrodružství jít cestou, kterou ještě nikdo neprobádal. Ale dělal jsem hudbu k filmům, natočili jsme s Lucií stovky klipů, takže k tomu snad nějaké předpoklady mám.

To se těžko říká. Nejtěžší bylo udržet pohromadě tým během covidu. Lidé museli dělat za třetinové peníze. Nikdo v covidu nechtěl vytáhnout peníze z kapsy, protože nebylo jasné, co bude. Ale lidé vydrželi, za to mají můj dík a respekt. A klíčové bylo také nepřijít o investory. Vždyť jde o investice ve vyšších desítkách milionů.

Ano. Já jsem na to vsadil vlastně veškeré svoje životní úspory. Richard do toho dal také mnoho. Hlavně do toho vložil sbírku Ivana Lendla a podporu své firmy. Jeho vklady jsou obrovské a bez něj bych to určitě nikdy nemohl dotáhnout. Ale jsou tam i další.

Já se považuju za renesančního člověka a mě tahle další poloha spíš dobíjí. Lucie je zároveň můj třetí důchodový pilíř, jak říkám z legrace, což mi kluci nemohou zapomenout. Ale já to myslím jen v dobrém. Lucie je můj život, naše společné dítě a já si užívám, když tu naši holku můžeme občas vzít na procházku. Je to prima, emoce z živého publika vám nic nenahradí. To funguje od vynálezu divadla.

Přes covid jsme moc nehráli, ale jinak to znovu táhneme od roku 2014 a nálada v kapele je dobrá. Všichni už víme, že nemá cenu to nějak hrotit. Jsme už velcí kluci. Tolerance se s věkem zvyšuje. Je malý zázrak, že jsme stále naživu. Jiní takové štěstí neměli.

Určitě jo. Máme stále plno, takže dobrý. Na podzim plánujeme vyrazit s Lucií v Opeře. Máme nové aranže od Kryštofa Marka. Do toho teď hrajeme menší koncerty pro dva až tři tisíce lidí. Hrát před lidmi je vždycky svátek.

Devadesátky nezopakujeme, to víme. I když to fanoušci tak trochu vyžadují. Zároveň ale musíš přicházet s novými věcmi, inovovat. Je třeba najít nějakou střední cestu. Poslední album EvoLucie dopadlo dobře, ale stejně na koncertech lidé blázní nejvíc na Ameriku, Medvídka a Sex je náš. Tak to prostě je. Ale s tím zápasí všechny kapely na světě.

foto Tomáš Novák týdeník HROT

Určitě jo. Nápady jsou. Nejdřív přijde deska se symfonickým orchestrem, pak bude na řadě nová studiovka.

Já myslím, že moc ne. Možná o pár procent. Ale lidé i pořadatelé jsou pod tlakem vyšších nákladů na všechno. Stejně tak domácnostem zbývá méně na zábavu a kultura je prostě zbytná potřeba.

To je otázka, kterou si kladou miliony lidí po celém světě. Zatím těžko říct. Na něco se chodí víc, na něco málo. Asi se to nedá zobecnit. Showbyznys je teď hodně naruby a neexistuje smysluplná predikce, která by někomu vyšla.

To jo. Je vidět, že lidé zase chtějí sdílet společné hudební zážitky. Venkovní akce jsou na tom určitě líp než ty interiérové. Lidé chtějí chodit ven, když byli dva roky zavření doma. Chtějí opět zjistit, že na planetě žijí i jiní lidé než jejich rodina a pes. Takže určitě jsou na tom líp hudební festivaly než třeba divadla a kina. Na druhou stranu se chodí na věci, které by člověk považoval za mrtvé, a na nové věci se naopak chodí málo. Chová se to tak nějak divně.

A jak vám se teď staví festival? Za necelé dva měsíce pořádáte už šestý ročník festivalu Soundtrack Poděbrady.

Špatně. Náš festival prostě nemůže fungovat tak, že prodáte vstupenku. To by musela stát pět tisíc. Filmový festival potřebuje tmu, projektor a repráky. To my potřebujeme taky, ale k tomu si připočtěte licence, které jsou to nejdražší, symfonický orchestr, dopravu, ubytování. Kino stojí padesát tisíc za večer. Mě to stojí to samé a navrch 1,5 milionu. Musím udělat alespoň dvě show denně na čtyřdenní festival. Takže potřebuju dát dohromady dvanáct milionů. A z toho tak deset potřebuju mít předem od partnerů. A ti se dnes hledají hodně těžko. Nejistota, válka na Ukrajině, energetická krize, strach z toho, co bude.

Držím, musím. Stále věřím, že filmová muzika má obrovský potenciál. Obecně si myslím, že multimédia jsou přesně ta cesta, kterou se bude showbyznys v budoucnu ubírat. Ale ještě to bude chvíli trvat, než se to vyhoupne do sedla. My vydržíme.

Přesně tak. Jeli jsme oba covidové ročníky, ale bez vstupného. To byl také hodně drahý špás, ale tradice je důležitá. Když se na to jeden rok vykašlete, ten další začínáte vlastně od začátku. A to jsem nechtěl. Lístky z loňska prodané máme. Bohužel letos měl proběhnout odložený velký koncert Mekyho Žbirky se symfonickým orchestrem, loni jsme si tam spíše jen zabrnkali na kytary. Ale Meky v listopadu zemřel. Takže vstupné na toto představení samozřejmě vracíme nebo měníme za jiný program.

Máme tam super projekty. Skyfall jsme koupili jako vůbec první festival na světě. Původně bylo v plánu pozvat Craiga i Brosnana jako dva představitele Bonda. Bohužel z těchto plánů sešlo, covid všechno změnil. Takže to beru tak, že letos to nějak všechno vyladíme a příští rok už to zase pořádně nakopneme.

Teď nastupuje ta nejtěžší část, kdy nový projekt musíme prodat. Stále je tam prostor na nějaké vylepšování. Vivaldianno jsem upgradoval několikrát. Pro iMuchu máme nachystané budoucí úpravy, takže práce na něm zdaleka nekončí. V případě show jednáme s promotéry, zájem je, ale nejsou haly. V nich se hrají odložené koncerty za poslední dva roky. To je teď velký problém.

Mám dva ve fázi příprav, ale zatím nemohu nic prozrazovat. Jen naznačím, že je to zase víc hudební, spíš jako Vivaldianno, ale s obrovským technologickým přesahem a jednou úplnou technologickou novinkou. Víc už říct fakt nemůžu.