Seriál týdeníku Hrot, ve kterém Václav Drchal na základě archivních materiálů mapuje hrdelní procesy vedené mimořádnými lidovými soudy po osvobození Československa, pokračuje druhým dílem. První díl se týkal období ještě před koncem války, kdy už začaly vznikat první improvizované tribunály, nyní se zaměříme na jeden z prvních případů „realizace zloby lidu“.
První kolo „národní očisty“ proběhlo v Táboře na samém konci války. V úterý 8. května 1945 uzavřel táborský revoluční národní výbor s místní německou posádkou dohodu, a poslední vojáci opustili město nazítří ráno. Ještě před tím začaly revoluční gardy, četníci a policisté zatýkat a do 11. května měli „pod zámkem“ 59 kolaborantů, udavačů, lichvářů…
Byla to drsná doba. V nedalekých Bernarticích postříleli Němci 8. května přes 40 lidí, a ještě o dva dny později vraždili v Opařanech. Zloba, kterou po šesti letech války cítili Češi, byla obrovská, a tak se také nechovali zrovna v rukavičkách. Když 10. května vyšlo v Táboře první číslo komunistického „Palcátu“, napsal do něj spisovatel Ivan Olbracht – válku prožil v jihočeské vesničce Stříbřeci, v polovině dubna odjel do Tábora a stal se tu předsedou krajského revolučního národního výboru – článek „Budou souzeni“. V něm sliboval, že vláda brzy zřídí řádné soudy, které potrestají zrádce a na spoluobčany apeloval, aby „přenechali stíhání válečných zločinců národním výborům a úřadům“, protože „akce není možno prováděti neorganizovaně a náhodně“ a ani „není potřebí pořádati na ulicích honičky mládeže za škůdci“.
Jenže velký retribuční dekret podepsal prezident Edvard Beneš až 19. června, a teprve poté se začaly formovat mimořádné lidové soudy, jejichž úkolem bylo potrestat „nacistické zločince, zrádce a jejich pomahače“. Tak dlouho ale v Táboře čekat nechtěli, a tak si sami o své vůli založili vlastní lidový soud. Ten vynesl vůbec první hrdelní rozsudky na našem území, byť je ministerstvo spravedlnosti později neuznalo.
20 minut stačí
Už 17. května stanuli před lidovým soudem dva místní kolaboranti a fanatičtí podporovatelé nacismu – poštovní úředník Zdeněk Král a ředitel obchodní akademie Jaroslav Ryneš. Lidé je doslova nesnášeli, a tak Krále stihl kdosi podle diplomové práce Jana Šmejkala „Činnost Mimořádného lidového soudu v Táboře v letech 1945-1948“ ještě před zatčením napadnout a postřelit. Jak přišel Ryneš k temné podlitině, která – na fotografii pořízené krátce před jeho popravou – „zdobí“ jeho pravou tvář, netušíme. S jejich potrestáním se každopádně velmi spěchalo, a Král ještě v den procesu absolvoval poslední policejní výslech.
Když se dnes člověk probírá soudními spisy obou mužů, nezbývá než konstatovat, že jejich procesy byly parodií na spravedlnost. Ani jeden z nich neměl – jak plyne z protokolu o hlavním líčení – advokáta, v rozsudku není zmíněn ani jeden paragraf a zvláštně působí i skutečnost, že verdikt byl vyhlášen nikoli „jménem republiky“, ale „jménem revolučního národního výboru“.
Zarážejí je rovněž neobyčejná rychlost, se kterou lidový soud pracoval. Proces s Králem mu zabral pouhých 20 minut, a to včetně porady senátu a čtení rozsudku. Jak dlouho trval ten Rynešův zjistit nelze, ovšem protokol z jednání je ještě o třetinu kratší. Oba muži byli nesporně kolaboranti a zrádci a je dost možné, že svým udavačstvím mohli někoho připravit o život. S nějakým dokazováním se však nikdo nezdržoval. Ve skutečnosti nelze vyloučit ani to, že některé listiny z jejich – beztak hubených – spisů byly sepsány až dodatečně.
Kolaborant a zrádce
Nejdřív – v půl dvanácté dopoledne – přišel na řadu Král. Hned na začátku se přiznal k tomu, že byl „krajským vedoucím Vlajky“. Poté odmítl, že by byl agentem gestapa a dodal: „Nikoho jsem neudával“. Soud ho následně konfrontoval se svědectvím, že je na seznamu konfidentů policejního referátu „pro hospodářské delikty“, ovšem Král to popřel. Nezavinil prý ani zatýkání na poště: „Poštovní zaměstnanec Kotek František, který byl zatčen, byl můj nejlepší kamarád a nemám ho na svědomí. Rovněž jsem neudal poštovního zaměstnance Slunečka.“ Pak ještě na dotaz jednoho ze soudců vysvětlil: „Jsem Čech a s SS a gestapem jsem pracoval z přesvědčení, nikoliv za peníze. Nikdy jsem z toho nic neměl.“
Jediným předvolaným svědkem byl Králův kolega z pošty Luděk Malý, který prohlásil, že obžalovaný v úřadě „svou zrádcovskou a udavačskou činností způsoboval mezi zaměstnanci nesnesitelnou atmosféru“. Spolupracoval prý s protektorátním ředitelem pošt Hrochem i esesáky a psával jim prý dopisy. Kromě tomu prý hrozil gestapem zaměstnancům pošty, kteří „se hlásili nemocnými“ a o kolegovi Šlejškovi dokonce sepsal udavačský dopis, ve které stálo, že „je simulant a že pracuje proti říši“.
Poté předseda tribunálu Bohumil Müller přečetl policejní protokoly z výslechů, senát se odešel poradit a když se vrátil, odsoudil Krále k „trestu smrti provazem“ za to, že „v letech 1940-1945 spolupracoval v Táboře s Němci, udával u nich české lidi, a tak zrazoval český národ, jehož byl příslušníkem“, v důsledku čehož byl „kolaborantem a stal se zrádcem českého národa“.
Ve stručném – stránku a půl dlouhém – zdůvodnění rozsudku stojí, že Král byl od roku 1931 členem Národní obce fašistické, v roce 1940 vstoupil do kolaborantské Vlajky a stal se jejím krajským vedoucím. Ve „výkladní skříni Vlajky“ zavedl „takzvanou černou tabuli, kde byli veřejně zesměšňováni příslušníci českého národa za to, že se stýkali s Židy“. Dobrovolně se prý přihlásil na práci v Německu, a když se vrátil, podával prý každých 14 dní „vedoucímu služby SS v Táboře Kritzovi zprávy o náladě a smýšlení českého obyvatelstva“. Navíc prý byl konfidentem referátu pro hospodářské delikty a „spolupracoval se členem gestapa Kuchlerem“. Rozsudek zmínil i „nesnesitelné prostředí“, které Král vytvořil na poště a výše zmíněný udavačský dopis.
To bylo vše a 10 minut před polednem bylo hotovo.
Říkali mi „gestapák“
Rynešovým případem se tak podrobně zabývat nebudeme, protože ten Králův v mnohém připomíná. Také on byl členem Vlajky, a dokonce místním vedoucím. Připustil, že byl na služebně SS a „ptali se ho na náladu žáků a rodičů“, jednou se prý také u něj gestapo „informovalo na dva lidi“, ale údajně nikomu nic neřekl. „Byl jsem vždy označován za ‚gestapáka‘, a proto nikdo přede mnou nic neřekl. Nikdo mou vinou nepřišel o život,“ hájil se Ryneš. Naopak přiznal, že navrhl vyloučit ze školy několika žáků „pro styk s Židy a jiných, že nezdravili árijským pozdravem“.
Pak soudce Ryneše konfrontoval s tvrzením zatčeného táborského člena gestapa Karla Müllera, že byl konfidentem „komisaře gestapa Reisera“ a na závěr jediná svědkyně procesu – jistá Marie Prušková – absurdně konstatovala, že nepřijal jejího syna do jakéhosi kursu „pro podvratnou činnost proti Němcům“.
Následovala porada a trest smrti uvedený podobnou formulí jako u Krále. Krátké – sotva půlstránkové – zdůvodnění rozsudku neobsahuje nic jiného než souhrn toho, co se dělo u soudu a konstatování, že Ryneš „nabádal kolegy i žáky k přiznání se k říšské myšlence použitím všech prostředků, varoval je před styky se Židy a jejich míšenci“.
Policie toho mohla nepochybně v Rynešově (a stejně tak Králově) případě vypátrat víc. Když například krátce po atentátu na Heydricha povraždili nacisté na táborské střelnici 156 Čechů, byli mezi nimi i čtyři profesoři z „Rynešovy“ obchodní akademie, které kdosi udal, že útok schvalovali. Krátce poté Ryneš povýšil na ředitele a po Táboře se šeptalo, že mrtvé měl na svědomí on. Lidový soud se ovšem místo pořádných důkazů spokojil s dojmy a svou šanci vynést spravedlivý verdikt, trestuhodně promrhal.
Soudce lynč
Oba muži byli veřejně popraveni hned nazítří – dopoledne 18. května. Podle táborského komunistického deníku Palcát soudce nejdřív v češtině a ruštině přečetl verdikt, pak přišel na řadu kat a oprátka. Obyvatelstvo včetně přihlížejících sovětských vojáků prý „spontánně souhlasilo s vykonanými rozsudky“.
Tím se zloba lidu vybila a táborský lidový soud už nikoho dalšího nepotrestal. Oficiální Mimořádný lidový soud v Táboře vzniknul ve městě až na konci července a teprve v polovině září před ním stanuli první obžalovaní. Perličkou je, že jeho hlavou se stal předseda výše zmíněného lidového tribunálu Bohumil Müller.
Oko za oko, zub za zub
Z dnešního pohledu vypadá ledabylé táborské souzení mnohem hůř než z toho dobového. Velký retribuční dekret, kterým se později řídily oficiální, státem zřízené mimořádné lidové soudy, byl ke kolaborantům rovněž mimořádně strohý. Trval na rychlosti řízení a například prodleva mezi rozsudkem a popravou měla být maximálně dvouhodinová. Také trestní sazby byly drakonické. Už jen za činovnictví v kolaborantské Vlajce by Královi s Rynešem hrozilo až 20 let za mřížemi. Učitel Ryneš by navíc mohl být se slušnou mírou pravděpodobnosti popravený kvůli propagaci a podpoře nacismu, za což v případě, že obžalovaný jednal s úmyslem rozvrátit „mravní, národní nebo státní vědomí československého lidu, zejména československé mládeže“, hrozil podle velkého dekretu až trest smrti. Pravdou je i to, že některé z prvních hrdelních rozsudků, které měly už brzy vynést oficiální mimořádné lidové soudy (hlavně ten brněnský), nebyly o mnoho lepší.
