Jednu z prvních zmínek o vlasovcích, lze najít 9. května 1945 v brněnském (Brno bylo osvobozeno už 26. dubna) deníku Slovo národa, který patřil národněsocialistické straně. Hrdiny krátkého článku Příklad spolupráce s Rudou armádou (na stránce vlevo dole) jsou rudoarmějci, tajný policista Ruda Balák z Brna-Řečkovic a „zrádný oddíl vlasovců“, který se pokusil přepadnout sovětskou hlídku. „Došlo k ostré přestřelce, za které byli zrádní vlasovci na hlavu potření. Sovětské hlídce přiskočil na pomoc policista Balák, který sám zastřelil, pět nepřátel. Jeho hrdinský čin je hoden uznání za statečnost, o které se v Brně přítomní zástupci Rudé armády vyslovili pochvalně,“ stojí v textu, který s různými obměnami uveřejnilo několik dalších novin.
Různých, čistě negativních, článků – ve kterých se píše o zradě vlasovců, o tom, že zasahovali proti partyzánům, případně, že někoho odvlekli do zajetí – se dá v poválečných novinách najít ještě několik. Pokaždé ale jde o krátké noticky na zadních stranách novin.
Kladivo a Srp
Rychle se v tisku odbyla také pomoc vlasovců pražskému květnovému povstání. Většinou o ní noviny v prvních poválečných měsících nepsaly vůbec, a velmi stručný byl i místopředseda České národní rady (a později jeden z mužů „pražského jara“) Josef Smrkovský, když na začátku června 1945 uspořádal na v Praze na Smíchově tiskovou konferenci.
Národněsocialistické Svobodné slovo v článku Povstání provedl lid Smrkovského líčení rozsáhle reprodukovalo, ovšem na vlasovce mnoho místa nezbylo. O pomoc je podle komunisty Smrkovského požádaly jisté „nekontrolovatelné skupiny“ volně spolupracující s Českou národní radou a „na základě výzvy rozhlasu Vlasovova vojska přišla do Prahy a zasáhla do bojů“.
Poté už se noviny věnovaly jednáním vlasovců s Českou národní radou a následnému rozkolu: „Výsledkem toho bylo, že se vlasovci stáhli z boje. Při tom vzali s sebou i zbraně, které byly společné dobyty na Němcích.“
Ještě stručnější byly lidovecké noviny Národní obroda, které Smrkovského výroky o vlasovcích „schroustaly“ do jednoho rozvitého souvětí: „Pokud se týče vlasovců, česká Národní rada se od nich politicky distancovala a jejich prostředníku prohlásila, že proti jejich účasti v pražském boji není sice námitek, že však veškeré vojenské operace musí býti koordinovány a že jakékoli jednání s nepřítelem si vyhrazuje česká Národní rada.“
Pořádně prohledat noviny z několika poválečných měsíců by trvalo týdny, a tak výše představené minipátrání nelze přeceňovat, přesto je těžko k uvěření, že jedinou zmínku o tom, jak konkrétně vlasovci Praze pomohli, našel autor tohoto článku v obskurním jihlavském komunistickém plátku nazvaném Kladivo a Srp. Ono jedno jediné souvětí publikované 20. května 1945 zní takto: „V pondělí přicházejí do západní Prahy první oddíly Vlasovců, dobývají letiště v Ruzyni a kasáren v Motole a táhnou na pomoc vnitřní Praze.“
Opravdu nejde akceptovat s kým se vlasovci proti Stalinovi spojili, ale pomník v Praze si za svoji pomoc a desetiletí trvající mlčení zaslouží.