Ačkoli se tomu všichni eurofederalisté snaží čelit a tlačit na vznik jednotné evropské arény, představuje sedmadvacítka před eurovolbami především soubor národních volebních kolbišť. V nich se odehrávají přirozené střety mezi vládními a opozičními stranami, ale i bratrovražedné boje uvnitř vládních koalic a opozice.

Ukázkový příklad takového soupeření nám letos nabídne Itálie. Abychom pochopili důležité souvislosti, přesuňme se na chvíli o pět let dozadu.

Salviniho triumf (a pád)

Píše se rok 2019 a v Itálii se právě na vrcholu své popularity nachází (tehdejší) ministr vnitra a vůdce pravicově populistické Ligy Matteo Salvini. To se odrazí v drtivém vítězství Ligy v eurovolbách, když pro ni hlasuje přes 34 procent Italů, což jí vynáší plných 28 poslaneckých křesel (to je mimochodem třetí početně nejsilnější reprezentace ze všech zem; více získávají jen britská Brexit Party s 30 a německá CDU/CSU s 29 křesly).

Salvini poráží všechny – počínaje levicovou Demokratickou stranu, přes levicově populistické Hnutí pěti hvězd, Berlusconiho uskupení Forza Italia až po Bratry Itálie, které už tehdy vede Giorgia Meloniová.

Europoslanci Ligy se stávají členy politické skupiny „hard“ euroskeptiků, nacionalistů a populistické pravice pod názvem Identita a demokracie (ID), kde zasednou bok po boku poslanců z francouzského Národního sdružení, Wildersovy PVV, německé AfD nebo Okamurovy SPD. A snaží se tu úspěšně udávat antiimigrační a antiintegrační tón.

Málokdo tehdy přemýšlí o tom, že by Salviniho hvězdu mohl někdo brzy zastínit. Nebo že by mu někdo dokázal sebrat vítězství v dalších parlamentních volbách a sám triumfálně převzít úřad premiéra. Už vůbec nikdo pak nevěří tomu, že by se to mohlo podařit ženě, nota bene příslušnici pravice, která je ve středomořské zemi – i díky fenoménu Berlusconi – značně machistická. 

A přece se to o pár měsíců později stane.

Giorgia Meloniová a její Bratři Itálie (FdI), kteří v 2019 získali necelých 6,5 procenta hlasů, zhruba od roku 2020 strmě stoupají a přebírají Lize stovky, tisíce a statisíce pravicových voličů. Díky tomu v září 2022 FdI naprosto s přehledem vítězí v národních volbách a jejich předsedkyně Meloniová sestavuje bezkonkurenčně nejpravicovější poválečnou vládu (možná nejen v Itálii), již navíc vtiskne vlastní program a celkovou orientaci.

Navzdory ruským „švábům“ stojí Itálie za Ukrajinou

Nová premiérka se hned v úvodu zaváže, že bude nadále podporovat Ukrajinu v jejím boji proti ruské agresi. Činí tak s vědomím, že ve vlastní koalici má v osobách Salviniho a Berlusconiho přinejmenším dva velmi výkonné ruské „šváby“. Meloniová má však pro strach uděláno a Kyjev podporuje, seč jí síly (a poloprázdná italská státní kasa) stačí.

Kromě peněz nabízí a úspěšně realizuje svou zprostředkovatelskou misi při přesvědčování maďarského premiéra Orbána, aby souhlasil s dalšími a dalšími balíčky unijních sankcí a podpory.

Politika lavírování mezi národním konzervatismem a evropským mainstreamem přináší premiérce, jež byla dříve známa jako zuřivá euroskeptička, body. I po více než roce a půl od převzetí moci si Bratři Itálie udržují pohodlný náskok v čele volebních preferencí.

Salviniho Liga proti tomu stagnuje kdesi kolem osmi až devíti procent.

Šance na zvrat: nelegální migrace a Ukrajina

Salvini cítí, že mu ujíždí vlak a že se pomalu rozplývají jeho sny o vůdcovství Itálie a spoluvedení celé Evropy. Letošní eurovolby se tak jeví jako velká příležitost získat zpět aspoň část svých příznivců. Příležitost, která se může brzy ukázat jako poslední, neb nálady italských voličů jsou více než vrtkavé.

Podle deníku Financial Times bude Salviniho předvolební taktika dvojí.

Za prvé bude přesvědčovat pravicové voliče o tom, že pokud jsou euroskeptiky a jsou naštvaní na Unii i elity, nemohou hlasovat pro obroušené Bratry Itálie, ale musí volit ostřejší Ligu. Argumentovat bude faktem, že přes všechny vládní proklamace i praktické kroky zažila loni Itálie padesátiprocentní nárůst nelegální migrace.

Autor analýzy Financial Times Amy Kazmin připomíná Salviniho komentář k loňskému zahlcení italského imigračního střediska na Lampeduse. „Zoufalá doba si žádá drastická opatření“, řekl tehdy a navrhnul, aby země zorganizovala námořní blokádu lodí vezoucích migranty.

O problému ví i premiérka, která se snaží odstínit neúspěchy svou snahou o zřízení Itálií spravovaných migračních center na území Albánie.

Druhá část Salviniho taktiky vychází z tradiční italské náklonosti k Rusku a ze změn nálad vůči podpoře Ukrajiny. Ta je nyní na minimu, a právě na to bude šéf Ligy spoléhat ve své kampani.

Mimochodem už během lednového schvalování dalšího balíčku podpory zdůraznil Meloniové spolustraník Guido Crosetto, „že nadešel čas pro účinnou diplomatickou akci“. Jinak řečeno naznačil, že další podporu bude Itálie nadále spojovat s otázkou jednání o míru.

Italská premiérka si však v tomto střetu věří. Podle Ernesta Di Giovanniho z římské politické poradenské společnosti Utopia mimo jiné proto, že „doufá, že osloví ten typ konzervativních voličů, kteří historicky podporovali zesnulého Silvia Berlusconiho“.

Nebojí se jít proti proudu doma ani v Evropě a získává si tím skvělou vyjednávací pozici. Potvrzení toho je úspěch při jednání o evropském stabilizačním paktu, kdy se Meloniové podařilo vyjednat prodloužení lhůty pro země, kterým hrozí sankce kvůli nadměrnému schodku veřejných financí. Tedy i pro Itálii.

Analytici oslovení Financial Times jsou vůči Salviniho taktice velmi skeptičtí. A naopak, věří italské modrooké premiérce. Paradoxně přitom varují, že největší problém pro ni představuje ona sama a její přílišný úspěch, který by mohl její partnery vést ke snahám o destabilizaci vlády.