Na světě neexistuje věc, kterou by Evropská unie neuměla zregulovat, tvrdí zlé jazyky. Pod vlajkou boje za ochranu spotřebitele či za záchranu planety neváhá Brusel házet klacky pod nohy vlastním firmám – vyšší dobro prý za trochu uskromnění stojí.

Jedním z posledních velkých vítězství nad byznysem bylo před časem zkrocení výrobců chytrých telefonů a tabletů. Díky nové regulaci, kterou Evropský parlament schválil loni koncem roku, budou muset do budoucna všechny tyto přístroje prodávané v EU mít stejnou dobíjecí technologii, konkrétně port USB-C.

Mezi českými zákonodárci ze Štras­burku byl při tomto tažení patrně nejviditelnější pirát Marcel Kolaja. Když europarlament novou regulaci na konci minulého roku schválil, nechal se Kolaja vyfotit, jak s vítězoslavným úsměvem na tváři drží v ruce snop několika různých dobíječek. Napsal k tomu: „Konec cestování se spletí kabelů!“ Kromě pohodlí pro uživatele si pochvaloval, jak další ze stovek evropských regulací omezí produkci elektronického odpadu a uleví planetě.

Souboj o nabíječky je ovšem jen jedním z mnoha příkladů, jak Unie a její vedoucí orgány zasahují do byznysu a jaké tím mohou napáchat nepříjemné vedlejší škody. Někdy se totiž zdá, že chrlení směrnic a zákazů je vlastně smyslem existence Evropského parlamentu a Evropské komise.

Příkaz týkající se dobíjecích konektorů je navíc v porovnání s jinými regulacemi v podstatě okrajovou věcí. V nedávné minulosti lze najít nespočet směrnic, které mohou mít naprosto nepředvídatelné a podstatně katastrofálnější důsledky.

Za lepší svět

Evropští úředníci či zákonodárci jako by se snažili pomocí regulací a nařízení vybudovat svět, který bude pro všechny lidi dokonale bezpečný a spravedlivý. Ekonomika a byznys podle jejich představ mají navíc být šetrné k životnímu prostředí, ať to stojí, co to stojí. Evropa má podle nich jít příkladem celému světu.

Výsledkem je ovšem stále evidentnější klopýtání evropských států za možná méně ochranitelskými, zato ale daleko dynamičtějšími zeměmi – ať už jde o Spojené státy, nebo o asijské štiky. Firmy ze starého kontinentu nenajdeme mezi největšími světovými podniky, ať už obecně, či v oblasti technologií. Až na výjimky dalece zaostávají v investicích do inovací. A když už se nějaké najdou, pocházejí ze zemí mimo Evropskou unii, především ze Švýcarska.

Stručně řečeno, zatímco jinde vymýšlejí novinky a přicházejí s vynálezy, Brusel se soustřeďuje hlavně na to, jak před těmito vymoženostmi své občany ochránit, a to i za cenu, že by kvůli tomu měli zchudnout.

Klopýtání Evropy za méně progresivními a uvědomělými regiony v inovacích a technologiích je natolik do očí bijící, že si jej všímá stále více politiků. Naposledy vyvolal poprask francouzský prezident Emmanuel Macron, který v polovině května představil svůj plán pro „zelený průmysl“. „Lze vybudovat konkurenceschopný průmysl, bránit pracovní místa a zároveň mít přísné klimatické předpisy?“ položil Macron řečnickou otázku a hned si na ni odpověděl – záporně.

Aby Evropa v dravé světové konkurenci obstála, měla by si podle něj dát „regulační pauzu“. „Nechceme být jen zeleným trhem, chceme také zelené technologie vyrábět,“ prohlásil francouzský prezident. Při současném tempu svazování průmyslu regulacemi je ovšem podle něj pro evropské firmy nemožné obstát v konkurenci podniků ze zemí, které se nesnaží být lídrem v regulacích a nechávají svému byznysu volnější ruce.

Regulací proti inovacím

Vraťme se ale k příkladu s dobíjecími kabely, který je v mnohém přímo modelovou ukázkou toho, proč příliš regulací škodí. Pozoruhodné na celé kauze je nejen to, kolik úsilí a času pirátský europoslanec a jeho kolegové této iniciativě věnovali. Zajímavé jsou také důsledky, které nařízení používat ve všech přístrojích jednu technologii může způsobit.

Americký technologický gigant, proti němuž je „nabíjecí směrnice“ namířena především, novou regulaci pochopitelně přijal se silnou nevolí. Nakonec se rozhodl pro šalamounské řešení: své iPhony nebo iPady sice podle nařízení EU vybaví USB-C sloty, k nim ale bude dodávat vlastní značkové kabely, které jako jediné nabídnou plnohodnotné a rychlé dobíjení přístroje. Levné, často „no name“ alternativy sice budou fungovat také, vrátit baterii na sto procent kapacity ale bude podstatně pomalejší.

Apple toto opatření vysvětlil vcelku logicky: s klidným svědomím prý může svým náročným zákazníkům doporučit jen takový produkt, jehož výrobu a kvalitu má plně pod kontrolou. To ovšem o levných čínských kabelech neplatí. Ostatně například Česká obchodní inspekce nedávno varovala uživatele výrobků Applu právě před takovým neautorizovaným kabelem. Při jeho používání hrozí, že telefon nebo iPad jednoduše shoří.

Na europoslance a unijní úředníky si ovšem Apple s tímto vysvětlením nepřišel. Reakce z Bruselu byla silně podrážděná a obsahovala temnou výhrůžku: pokud se prý americký výrobce elektroniky nepodvolí nové regulaci a bude se ji pokoušet obejít, výsledkem budou mastné pokuty, v nejhorším případě dokonce i zákaz prodeje produktů Applu v celé Unii.

Evropský trh je navzdory všem problémům stále jeden z největších na světě a kupní síla obyvatel starého kontinentu je pro Apple nepostradatelná. Nedá se tedy nejspíš očekávat, že se firma pustí do skutečné války s Bruse­lem a bude ochotná tržby z Evropy oželet. Mimochodem, bylo by samozřejmě pikantní, kdyby ochrana spotřebitelů výrobků Applu vedla až tak daleko, že si je Evropané jednoduše nebudou moci koupit.

Daleko pravděpodobnější ale je, že výrobce iPhonů nakonec couvne a přizpůsobí se, stejně jako všechny další firmy zaměřené na výrobu elektroniky. Negativní dopad na spotřebitele ale může mít regulace i tak. A sice proto, že kvůli nařízení nebudou výrobci věnovat takovou energii investicím do vymýšlení nových, ještě lepších dobíjecích technologií. K čemu, když je stejně nesmějí používat na jednom z největších světových trhů?

A můžeme se také ptát: pokud by podobný krok udělal europarlament před lety a „zabetonoval“ v nových přístrojích starší technologii, například microUSB, dočkali bychom se vůbec nynějších, nesrovnatelně lepších kabelů s USB-C konektorem?

Pro, nebo proti gigantům?

Společnost Apple není zdaleka jediným z amerických technologických gigantů, který musí soustavně, více než deset let, bojovat s evropskými regulacemi. Své by o tom mohly vyprávět také třeba Microsoft, Facebook nebo Google. V jejich případě šlo většinou o to, že údajně zneužívaly své dominantní postavení na trhu a v určitém segmentu bránily konkurenci v přístupu ke svým platformám.

Evropské komisi se například nelíbilo, že Google omezoval přístup vývojářů aplikací do systému Android, který firma vyvíjí. Kvůli tomu prý dusil inovace ve prospěch vlastních aplikací. Brusel mu za to vyměřil pokutu za více než čtyři miliardy dolarů. Podobný osud potkal také Microsoft, který musel zaplatit přes 560 milionů eur za to, že uživatelům svého operačního systému Windows nenainstaloval kromě svého prohlížeče Internet Explorer také konkurenční alternativy.

Je samo o sobě otázkou, zda je správné nutit firmy, aby sdílely s konkurencí své know-how, do něhož investovaly miliardy dolarů. O to zvláštnější ale je, že sama Evropská unie týmž technologickým molochům, které tak nesnáší, umetla cestu a odstranila z cesty konkurenci – jak jinak než opět regulací.

Konkrétně jde o evropské nařízení GDPR, které má s pomocí mnoha paragrafů a zákazů ochránit soukromí a osobní údaje každého Evropana. Nejde přitom jen například o nesmírně otravné schvalování takzvaných cookies, jejichž schválení právě kvůli GDPR musí od návštěvníků vyžadovat provozovatel každé webové stránky. GDPR s sebou pro firmy přináší množství byrokracie a papírování, které v důsledku zásadně prodražují byznys.

Profimedia.cz

Jak se ale ukázalo, ne na všechny má „bič“ v podobě GDPR stejné dopady. Po­dle nedávné studie americké neziskovky Národní úřad pro ekonomický výzkum si s GDPR dokážou mnohem lépe poradit právě velké korporace. Zaprvé proto, že si mohou dovolit riskovat pokuty, jejichž výše může dosáhnout až stovek milionů eur – záleží na závažnosti porušení této směrnice. Kromě toho ale díky velkým aparátům právníků také lépe zvládají všechny povinnosti splnit.

Studie to dokazuje na příkladu mobilních aplikací. Před zavedením GDPR jich internetový obchod Google Play Store nabízel na 4,1 milionu. Po zavedení nových parametrů ochrany soukromí nastal obrovský exodus. Právě kvůli obavám z pokut či nedostatečným finančním a personálním kapacitám ke splnění požadavků GDPR jich vývojáři během krátké doby stáhli celou třetinu. Zároveň prudce klesl počet nově vyvíjených aplikací – a to dokonce o polovinu.

Ukázalo se tak, že na jednu stranu Evropská komise od Googlu nebo Applu požaduje, aby na svá online tržiště pouštěly malou konkurenci. Na druhou stranu ale jedinou regulací dokázala zasadit malým vývojářům takovou ránu, jakou nesvedly ani obě „nenáviděné“ trhu dominující společnosti dohromady.

Regulace jako bumerang

Nejde jen o to, že směrnicemi sešněrované evropské hospodářství hledí na záda velkým hráčům z jiných částí světa. Efekt mnoha regulací se dostavil mnohem dříve, vrátil se jako bumerang a zasadil varovnou ránu. Jedním z nejtypičtějších příkladů krátkozrakosti evropských byrokratů a jejich neschopnosti dohlédnout dlouhodobější efekty regulací byla biopaliva. Evropská komise svými směrnicemi nařídila jejich povinné přimíchávání do pohonných hmot, aniž by si spočítala, že jen evropské kapacity pro výrobu nebudou stačit, a navíc budou drahé.

Směrnice proto vyvolala odezvu na opačném konci světa. V Indonésii a Malajsii vyslyšeli tamní farmáři volání nenasytné evropské poptávky a začali kvůli výrobě biopaliv z palmového oleje ve velkém vysazovat nové plantáže. Jelikož nebylo dost vhodného prostoru, začaly z mapy obou zemí mizet rozsáhlé plochy deštných pralesů, které nahradily právě nekonečné řady palem.

Když se ukázalo, co údajně ekologičtější evropské tankování a doprava způsobily v Asii, zařadila Evropská komise zpátečku a začala podporovat druhou generaci biopaliv, kvůli které už není třeba osazovat obrovské plochy průmyslovými plodinami. Nezůstala ale u toho.

Loni na konci roku prošla také regulace, která zakazuje do Evropy dovážet palmový olej z plantáží vzniklých na místě bývalých pralesů. Už od začátku letošního roku se kvůli tomu jak indonéská, tak malajsijská vláda bouří a hrozí, že pokud Evropa neustoupí, zablokují vývoz veškerého oleje. To by ovšem znamenalo obrovskou ránu pro evropské potravináře, kteří jej využívají.

Bumerangové dopady nedomyšlených regulací jsme v menším pocítili i u nás, a to opět jako následek tažení Bruselu proti internetovým gigantům. Česko loni do svého práva implementovalo směrnici, která nařizovala internetovým vyhledávačům, tedy především Googlu, aby platily médiím za ukázky článků, které zobrazují ve svém vyhledávání. Jde prý o nepřípustné parazitování na cizí práci.

Google se ovšem v Česku vzepřel a pojal řešení problému po svém: od loňského prosince jednoduše odstavce textů z médií přestal zobrazovat. Tím sice dostál požadavkům regulace, zároveň se ale ukázalo, že poškodil samotná média. Výsledkem zrušení náhledů byl pokles návštěvnosti zpravodajských webů až o desítky procent. Vydavatelům pochopitelně klesly také příjmy z reklamy. Bumerang přiletěl a zasáhl s neomylnou přesností.

Kde ty naše firmy jsou?

Evropská válka proti technologickým firmám jistě přináší mnoho nepříjemností a tahanic a v podstatě znemožňuje, aby na starém kontinentu vyrostla opravdu velká technologická společnost. Proud regulací přitom zdaleka nekončí: naposledy si Evropská komise a europoslanci posvítili na umělou inteligenci. Obor, který čeká velkolepá budoucnost, je zatím příliš neprozkoumaný na to, aby se ukázalo, zda evropské směrnice neznemožní plné využití potenciálu „chytrých počítačů“.

Pořád jde ale v podstatě o zanedbatelné škody v porovnání s tím, co hrozí při důsledné aplikaci novějších regulací Evropské unie. Tedy především zelených strategií v čele s programem Fit for 55, který má vynutit zásadní snížení emisí oxidu uhličitého.

Už nyní se ukazuje, že smělé plány na postupné ukončení výroby automobilů se spalovacími motory způsobují nemalé problémy evropským automobilkám. Ty pozdě přeřadily na vývoj elektromobilů a v současnosti čelí akutní hrozbě nástupu čínské konkurence, která na evropské regulace zareagovala dřív a nyní má v elektromobilitě velký náskok.

Evropský zelený úděl ale přináší hrozby také třeba pro zemědělce, jimž stanovuje drastické limity na používání určitých hnojiv či pesticidů. Farmáři zase protestují proti nucenému snižování stavu hospodářských zvířat, která prý nepřípustně přispívají ke klimatickým změnám vypouštěním skleníkových plynů. Hrozba visí také nad těžkým průmyslem, jenž má stále na hony daleko k tomu, aby vymyslel, a hlavně dotáhl do praxe ufinancovatelnou a konkurenceschopnou výrobu oceli nebo dalších meziproduktů nutných ostatně i k výrobě solárních panelů nebo větrníků.

Jako nechtěný vedlejší efekt tak navíc regulace vyhánějící průmysl z Evropy zesilují závislost místních ekonomik na zahraničí, především na Číně. Není tak vyloučeno, že se ze starého kontinentu postupně stane bezpečný skanzen s čistým životním prostředím, který bude žít jen z peněz, jež sem přivezou Číňané cestující za bizarními zážitky.