Pro vnějšího pozorovatele vypadá západní svět jako bizarní střet zabedněných starých konzerv věřících jakémusi QAnonu, podle něhož svět čelí ďábelskému spiknutí elit usilujících o zotročení lidstva, a prapodivných „liberálních“ bytostí přesvědčených o tom, že menstruovat mohou i jiná lidská stvoření než ženy a že klima lze řídit s přesností na desetiny stupně Celsia padesát let dopředu.

Dotyčný pozorovatel může být trochu překvapen, že navrch má druhá partička, protože představa Hillary Clintonové coby hlavy světové pedofilní mafi e je sice v rozporu se zdravým rozumem, ale ve své podstatě se aspoň nerozchází s přírodními zákonitostmi.

Spor o cestu, kterou se má společnost vydat, jakkoli je v dnešním viditelném podání svou vlastní karikaturou, odedávna představuje podstatu demokracie a její zásadní úskalí. Už téměř před dvěma sty lety to charakterizoval Alexis de Tocqueville jako rovnost podmínek stojící v protikladu s umírajícím aristokratickým systémem hierarchie, k čemuž dodával: „Dnešní národy už nemohou nic změnit na rovnosti podmínek, ale závisí na nich, zda je rovnost dovede k otroctví, nebo ke svobodě, ke vzdělanosti, nebo barbarství, blahobytu, nebo bídě.“

Za těch dvě stě let si lidstvo v našem koutě světa vyzkoušelo obě cesty a ty slepé uličky byly hodně drahé, o čemž bychom my v Česku měli něco vědět. Teď stojíme na dalším rozcestí a nelze se divit, že politické emoce hypertrofují až ke zmíněným absurditám a kompromis se hledá těžko. Přitom nalezení toho středu, od něhož se bude politické kyvadlo vychylovat ve volebních cyklech přiměřeně vpravo či vlevo, je zcela zásadní, jakkoli to mnozí považují za přežitek.

Jinak nás čekají revoluce. Úspěšné i neúspěšné. Mytické vize nové společnosti osvobozené od jha vlastnictví a tíhy svobodné volby nacházejí poměrně široké publikum i v nečekaných sociálních skupinách. Na webu World Economic Forum, které organizuje davoské setkání světové elity byznysu a politiky, už několik let visí poněkud dystopická vize dánské sociálnědemokratické poslankyně a bývalé ministryně Idy Aukenové, na niž nedávno odkazoval Martin Weiss z Echa v komentáři k evropskému Green Dealu. „Vítejte v roce 2030. Vítejte v mém městě – nebo bych měla říci ‚v našem městě‘. Nic nevlastním. Nemám auto. Nemám dům. Nevlastním žádné spotřebiče ani oblečení. Mohlo by se vám to zdát divné, ale v tomto městě to pro nás dává dokonalý smysl. Všechno, co jste považovali za produkt, se nyní stalo službou. Máme přístup k dopravě, ubytování, jídlu a ke všem věcem, které v každodenním životě potřebujeme. Jedna po druhé se všechny tyto věci staly svobodnými, takže nakonec nemělo smysl, abychom toho hodně vlastnili.“

To prosím nejsou úryvky z deníčku brigádnice na stavbě mládeže Koldům Litvínov z roku 1949. Přestože i Aukenová – stejně jako ta brigádnice – ví, že když se kácí les, létají třísky. „Nejvíce mě znepokojují všichni ti lidé, kteří nežijí v našem městě. Ti, které jsme cestou ztratili. Ti, kteří se rozhodli, že se toho stalo příliš. Ti, kteří se cítili zastaralí a zbyteční, když roboti a umělá inteligence převzali velkou část našich prací. Ti, kdo se naštvali na politický systém a obrátili se proti němu.“ Lítost nad ztracenými lidmi na cestě ke světlým zítřkům v nové Utopii je možná upřímná, leč v praxi, jak dobře víme, nevyhnutelně doprovázená ostnatým drátem.

Rozbití společnosti

To už není parodie v podobě QAnonu a sedmasedmdesáti pohlaví. To je vážný politický konstrukt, jehož podstatou je rozbití po staletí se vyvíjející společnosti a její nahrazení čímsi novým, lepším, a hlavně prý „udržitelnějším“. Když tedy bude dostatek toho ostnatého drátu.

Jako by existoval jakýsi stoletý cyklus. V první polovině devatenáctého století se tehdejším civilizovaným světem valila francouzská revoluce se svými jakobíny, první půlka dvacátého století patřila Komunistickému manifestu a Mein Kampfu a také jednadvacáté století, zdá se, vstupuje do revolučního kvasu.

K demokracii to asi tak nějak patří, což je zjevně dáno tocquevillovskou nejistotou, jakou cestu společnosti si národy vyberou. To není o nudě, o vyšších daních a kratší pracovní době. To je o samotných základech, na nichž stojí lidská společnost od počátku civilizace, a o vztazích, které umožňují její fungování sociální, kulturní i ekonomické. Strach z rozpadu těchto vztahů je pro velkou část společnosti velmi frustrující a fantazmagorické teorie o světovém spiknutí na tuto frustraci sázejí. Tito lidé jsou velmi různí svým sociálním postavením, kulturním zaměřením i politickou orientací. V našem malebném kulturně-politickém kontextu prostě od Adama Bartoše po Jaroslava Foldynu. (Tak by to nejspíš popsala naše progresivistická levice.) Ale skutečnost je v táboře těch zaťatých kontrarevolucionářů a reakcionářů mnohem barevnější a intelektuálně nesrovnatelně zajímavější.

Pavel Páral

Před nedávnem vyšla v Česku poslední kniha britského konzervativního myslitele Rogera Scrutona Jak být konzervativec. Konzervativním filozofům, natožpak politikům se na evropském kontinentu nikdy valně nedařilo. Při čtení této knihy čtenáře musí napadnout, zda se to v současné zelenou revolucí těhotné době poněkud překvapivě nezmění. Averze vůči revolučnímu nadšení jde totiž napříč názorovým spektrem. Scruton nachází styčné body s konzervativci u nacionalistů, environmentalistů i socialistů.

U nás vysmívaným národovcům musí znít velmi libě názor, že „opozice, nesouhlas, svobodné vyjádření jiného názoru a pravidlo kompromisu předpokládají sdílenou identitu. Musí existovat nějaká první osoba plurálu, nějaké my, má-li ta spousta jednotlivců zůstat pospolu a bez ohledu na neshody navzájem akceptovat své názory a touhy“. Takovou první osobou ale nemůže být náboženství, protože neakceptuje základní nesouhlas v rámci státu, tedy nesouhlas věřících, kteří akceptují vládnoucí doktrínu, a nevěřících, kteří ji nepřijímají.

Pro Scrutona je národ tou entitou, v níž může žít soused vedle souseda na základě nějakých sekulárních pravidel ve vzájemném respektu, což je základní podmínkou demokracie a vyrůstají z toho společné politické instituce. A proto „neexistuje první osoba plurálu, jejímž politickým výrazem by byly evropské instituce. Unie je založena na smlouvě a smlouvy odvozují svou autoritu od entit, které je podepsaly, a těmi jsou národní státy, k nimž se vztahuje loajalita lidí v Evropě“. To by zřejmě podepsal i výše zmíněný Bartoš, o Okamurovi nemluvě, jakkoli Scrutona jistě nelze podezřívat z náklonnosti k antisemitismu či náckovství.

Socialistická pravda

Podobně Scrutonem přiznanou pravdou socialismu je „pravda o naší vzájemné závislosti a potřebě dělat vše, co můžeme, abychom výhody členství ve společnosti rozšířili na ty, jejichž úsilí nestačí na to, aby je získali“.

A největší zvrácenost do socialismu vnesl Karel Marx s tezí, že „v životě společnosti znamená každý úspěch nějakého člověka neúspěch někoho jiného. Podle této klamné představy za všechny zisky platí ti, kdo ztrácejí“. Podle těchto představ všechny zisky kapitalisty jsou ztrátami dělníků a z toho je odvozen třídní boj.

V environmentalismu nachází Scruton konzervativní základ ve vztahu k domovu, k místu a prostředí, v němž člověk žije, a spor nachází v okamžiku, kdy „aktivistické nevládní organizace a politici zelených prezentují věc environmentalismu jako souboj mezi silami temnoty a silami světla. Silami temnoty jsou tradiční terče levicové kritiky: velké podnikání, trh a chamtivost a sobectví, které nás ničí. Proti těmto silám se šikují síly světla: aktivisté, nevládní organizace, lidé motivovaní nesobeckým zájmem o budoucí generaci“.

Ti vyžadují po státní moci, aby zákonem zamezila sobeckému chování těch, kteří by jinak zničili planetu, což z logiky věci vyvolává pravicovou reakci, která brání individuální svobodu a trhy. „A jak se tento ideologický konfl ikt rozhořívá, zpochybňují se všechny věci, jež by se zpochybňovat neměly, vymýšlejí se fakta a výzkum se politizuje – a v záplavě vzájemných obvinění se ze zřetele ztrácí jak legitimní využití státu, tak legitimní sféra soukromého podnikání.“

Scruton se takto vypořádává i s dalšími současnými -ismy typu multikulturalismu, liberalismu, kapitalismu či internacionalismu a tak trochu mimoděk rýsuje kromě rozdělení politického myšlení vertikálou na pravici a levici i horizontální štěpení oddělující revolucionáře rozličných politických orientací od těch starých konzerv přesvědčených, že bourací koule žádnou prosperující společnost nikdy nevytvořila a v městech podobných tomu z vize Idy Aukenové fakt žít nechtějí.

Žel žijeme v době, kdy se zdá, že podstatná část politických sil prochází čímsi, co bychom v nějaké historické paralele přirovnali k bolševizaci. Nezbývá nám tak než věřit, že se bez tragických škod dožijeme i Bad Godesbergu a konce současné podoby třídního boje.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.