Od té doby, co si Američané zvolili Donalda Trumpa za prezidenta a v jejich intelektuálním životě získal na významu souhrn výstředních konspiračních domněnek jménem QAnon, se zbytku světa vtírá otázka, jak je to možné. Jak se stalo, že polovina Američanů (a nejen jich) najednou natolik zanevřela na svět, v němž žijí? Proč tak učinili s takovou vervou, že upnuli své naděje k člověku, o němž vědí, že jim systematicky lže? A že lže od prvního dne („mé inauguraci byl přítomen rekordní počet diváků“) do dne posledního („volby byly ukradené“), je docela zjevné. Jak to?

Americký společenský rozkol má jistě mnoho příčin hlubších, než s jakými se může srovnat tento text. O mnohých z nich byla řeč často, jako o množících se kapsách chudoby, jež propojení světových ekonomik vytvořilo i v jinak pružné Americe. O jiných bývá řeč méně, protože jsou svého druhu svatokrádežné – jako je neúnosné přemnožení elit.

Asymetrický vývoj

Podivný vývoj (nejen) amerického vztahu k faktům v politické diskusi je tedy jen dílčím rysem tohoto rozkolu. Je však rysem podstatným; funguje jako jeden z jeho důsledků, zesilovačů i příčin najednou. Tento vývoj má jednu zvláštnost ve své asymetričnosti. Lži, jimiž se živí radikální část protrumpovské Ameriky, jsou zjevné. Že je hloupost pít savo s úmyslem zbavit se covidu, rychle prokoukla i naprostá většina exprezidentových příznivců.

Na druhé straně spektra tento fantaskní typ lži obvykle nefiguruje. Leckoho to tak může vést k dojmu, že Trump a spol. nerespektují fakta, kdežto druhá strana (ať už ve smyslu formálním, tedy establishment, nebo ve smyslu obsahovém, tedy levice) tak činí. To je ošemetný dojem. Adherenti levice / příslušníci establishmentu sice ze sebe rutinně nechrlí totální nesmysly, bývají však zhusta vinni příbuzným nešvarem. Mají sklon vládnout faktům, účelově určovat jejich hranice, tvar i chuť tak, aby se jim lépe hodily do krámu. Srovnání míry zhoubnosti obou postojů může být i mezi rozumnými lidmi předmětem sporu.

Pro ilustraci různých mutací tohoto jevu (v angličtině se pro něj vžil sportem inspirovaný termín „posunování brankových tyčí“) nahlédněme na tři události z přelomu března a dubna. Než se staly záležitostmi primárně politickými, bydlely ve třech navzájem nezávislých sférách: ve sportovním managementu; v té části amerického ministerstva zdravotnictví, jež informuje o stavu boje s covidem-19; a v prvoligovém korporátním účetnictví.

Atlanta nebude

Jarní vrchol letošní baseballové sezony měl přijít 2. dubna. Atlanta, metropole státu Georgia, se chystala pořádat All-Star Game, tedy slavnostní střet největších osobností domácích soutěží řečeného populárního sportu. Když však už bylo vše připraveno a do začátku akce zbývaly jen desítky hodin, vyhlásil šéf profesionálních baseballových soutěží Rob Manfred, že se v Atlantě nic takového konat nebude. Důvodem byl nový volební zákon, jenž komplikuje tamním černochům volební účast.

Loni a letos výsledky voleb v Georgii totiž nečekaně napomohly jak ke zvolení Joea Bidena prezidentem, tak Demokratické straně k ovládnutí federálního Senátu. Kongres v Atlantě však ovládají republikáni a z téže strany pochází i guvernér Brian Kemp. Inu, řekli si (spolu se stranickými kolegy v desítkách dalších států), že upraví přístup k volbám tak, aby pro jejich oponenty – voliče demokratů, jež volí drtivá většina černochů – bylo hlasování obtížnější než dosud.

To je důvod, pro který se georgijští republikáni do úprav vůbec pustili a pro který se naopak proti jeho výsledné podobě postavil i Biden. V detailech je to však komplikované: například Bidenovu kritiku zkrácení provozní doby volebních míst napadl jako chybnou i Fact Checker, rešeršní oddělení deníku The Washington Post (jenž není republikánům nikterak nakloněn), jedna z nejspolehlivějších institucí svého druhu na světě.

Fact Checker zjistil, že volební místa budou otevřena stejně jako dosud od sedmi do sedmi a voličům bude k dispozici vždy jeden víkendový den navíc oproti statu quo. Tomu lze stěží říkat zkrácení. Kromě toho se nejvíce sporů vede o doklady nutné k ověření totožnosti. I zde odpůrci zákona tvrdí, že diskriminuje barevné voliče, protože od nich nově bude u voleb požadovat buď průkaz totožnosti s fotografií, nebo výpis z bankovního účtu, nebo účet za elektřinu, nebo jen šek vystavený na jejich jméno, nebo dokonce jen poslední čtyři čísla sociálního pojištění.

Hodnoty, hodnoty!

Zde se střetávají dvě školy myšlení. První z nich právem tvrdí, že zákon řeže všem stejně a že jeho požadavky na identifikaci jsou i tak velice benevolentní. Druhá stejně pravdivě tvrdí, že změna disproporčně zasáhne právě černošské voliče. Pozice baseballového bosse Manfreda je však o to pikantnější, že jeho organizace vyžaduje ověření totožnosti daleko tvrději než zákon, jejž on sám za přílišnou přísnost kritizuje. Chcete-li si objednat lístky na jakýkoli zápas MLB a vyzvednout si je u pokladny, nic jiného než průkaz totožnosti s fotkou vám nepomůže.

Jenže co na tom? „Nejlepší způsob, jak demonstrovat hodnoty našeho sportu, je přestěhovat letošní All-Star Game jinam,“ řekl Manfred – a je hotovo, hrát se bude až v červenci v coloradském Denveru.

Připusťme přes to všechno, že sportovní organizace má jako každý nestátní subjekt právo uznávat takové hodnoty, jaké uzná za vhodné, ať už vycházejí – například – z BDSM, dada, nebo extrémně progresivního „wokeismu“. Může se za účelem co nejlepší prezentace takových hodnot rozhodnout hrát výhradně za polárním kruhem nebo ve městech, jejichž jméno začíná na samohlásky, nebo v podzemí.

MLB však tvrdí ústy svého komisionáře Manfreda, že s jejími hodnotami je neslučitelné hrát v Georgii kvůli volebnímu zákonu diskriminujícímu černochy. Jak je tedy například možné, že kluby téže MLB mohou hrát na Kubě, kde v roce 2016 (již pod Manfredovým vedením) změřil klub Tampa Bay Rays exhibičně síly s tamním národním týmem? Chová se snad Havana ke svým obyvatelům, černým či jiným, lépe než Atlanta? Nebo: je-li MLB tak háklivá, proč uzavřela (také na začátku dubna) čerstvý vysílací kontrakt s čínskou společností Tencent Video? Tedy s firmou, která před dvěma lety zrušila veškeré přenosy Houston Aeros v reakci na podporu, již majitel klubu vyjádřil hongkongské demokracii?

Tady není důležité, jestli MLB nebo Rob Manfred vyznávají divné hodnoty (ačkoli si snadno lze myslet i to). Jde o to, že bezostyšně posunují brankovými tyčemi svých hodnot a v každé dané pozici je prezentují jako fakt; a fakta, jak víme, je třeba respektovat. Aby toho pak nebylo málo, namísto spršky veřejného výsměchu dostanou ještě podporu od současného prezidenta i od jeho někdejšího šéfa Baracka Obamy, muže jinak zdrženlivého.

Když zmizí zeměpis

Druhý slibovaný příklad přichází od Rochelle Walenské, od ledna ředitelky Středisek pro kontrolu a prevenci nakažlivých onemocnění (CDC), což je úřad federálního ministerstva zdravotnictví. Na začátku dubna vystoupila v Bílém domě, kde měla informovat o tom, jak si Bidenova administrativa vede v souboji s koronavirem.

Zástupci tisku se dozvěděli toto: „K zítřejšímu dni máme potvrzených 1277 případů varianty B.1.1.7 ve 42 státech, včetně prvního případu varianty B.1.1.7 se substitucí E484K. V deseti státech bylo zjištěno devatenáct případů varianty B.1.351 a ve dvou státech byly zjištěny tři případy varianty P.1.“

Novináři si jistě oddechli, že třistapadesátjedničky je jenom devatenáct, řeknete si teď možná ironicky. Než si začnete myslet něco špatného: vězte, že Rochelle Walenské ani nešplouchá na maják, ani není rychlokvašená expertka přeučená během týdne na viry z prodeje ojetých aut, jak se stávalo za prezidenta Trumpa. Kromě CDC vede rejstřík úřadu pro onemocnění způsobená toxickými látkami a před nástupem na ministerstvo (kromě přednášení na Harvardu) vedla oddělení infekčních onemocnění ve Všeobecné nemocnici v Massachusetts. Lidí, kteří se ve virech vyznají lépe než ona, nebude po světě mnoho.

A přesto podala Walenská novinářům totálně nesrozumitelnou zprávu, z níž laik nemůže nic vyčíst. Proč, nabízí se otázka. Někdejší autor projevů prezidenta Bushe mladšího Marc Thiessen z American Enterprise Institute si dal tu práci a přeložil její zprávu do lidské řeči. Zní to takhle: „Máme potvrzených 1277 případů britské varianty ve 42 státech, včetně prvního případu britské varianty s bílkovinnou mutací do té doby pozorovanou jen u jihoafrické varianty. Navíc jsme v deseti státech zjistili devatenáct případů jihoafrické varianty a ve dvou státech jsme zjistili tři případy brazilské varianty.“

To je najednou milosrdně přehledná informace. Také to dává smysl: virus ebola se jmenuje podle řeky v Kongu. Virus zika dostal jméno po ugandském pralese Zika. Lymská borrelióza je lymská, protože ji našli v přímořském městečku Old Lyme ve státě Connecticut. MERS je zkratka názvu Middle East Respiratory Syndrome. O vražedné pandemii ze závěru první světové války mluvíme jako o španělské chřipce proto, že Španělsko bylo v konfl iktu neutrální, a nemuselo tedy udržovat morálku obyvatelstva potlačováním zpráv o nákaze; při sledování tisku tak vznikl dojem, že je Iberský poloostrov zasažen podstatně více než jiné evropské regiony. A název už nemoci zůstal.

Kung-flu? Rasismus!

Jenže dnes je všechno jinak. Když Donald Trump začal novému onemocnění (poté, co přistoupil na jeho existenci) říkat „čínská chřipka“, „wuchanská chřipka“, nebo dokonce „kung-fl u“, začali uvědomělí lidé křičet, že je to projev rasismu, ačkoli se Trump vlastně – patrně bezděčně – držel medicínské tradice. Možnost rýpnout si do Pekingu mu jistě přišla vhod, ale to je tak všechno. Aby náhodou nebyli také nařčeni z rasismu, začali novináři raději psát o viru se sexy názvem SARS-CoV-2 a nemoci covid-19.

A pak už to šlo ráz na ráz. Když se objevily další varianty viru, logicky nesly názvy odkazující na místo původu; i měli jsme britskou, jihoafrickou či brazilskou variantu. Pak ale někoho napadlo, že vlastně taková označení jsou vůči Britům, Brazilcům a Jihoafričanům diskriminační. Když se o čínském viru mluví jako o SARS-CoV-2, proč by neměly být stejně chráněny jiné země?

Výsledkem je, že řeč schopné ministerské úřednice je najednou třeba překládat. Je to plus minus ekvivalent situace, za níž by se šéfredaktor týdeníku Hrot rozhodl, že zahraniční zpravodajství na jeho stránkách trpí překladem (bohemocentrismus, pozor!) a že články o cizích zemích budeme tisknout v jejich původních jazycích – o jordánském králi v arabštině, o Hongkongu kantonsky a tak dále.

Právě o to tu běží. Exponovaný resort administrativy amerického prezidenta se naoko zhostí úkolu informovat veřejnost o věcech – doslova – života a smrti, ale bez varování změní priority a začne informovat především o tom, jak je sám comme il faut. Informace o nějakých virech jsou až na druhém místě. To už je setsakramentské posunutí tyčí.

Křišťálový bankéř

Smutným hrdinou posledního příběhu této mikrotrilogie je finančník Mark Carney. Adjektivum renomovaný by v souvislosti s ním znělo banálně. Od studií na Harvardu a Oxfordu přes třináct let u Goldman Sachs a křeslo guvernéra kanadské centrální banky až po stejnou pozici v čele Bank of England – kdyby byl Elvis finančníkem, měl by právě takový životopis.

Loni Carney Londýn opustil a stal se zvláštním vyslancem OSN přes počasí a peníze. Zároveň nastoupil jako místopředseda představenstva do Brookfield Asset Management, globálního správce majetku (spravuje aktiva v hodnotě 600 miliard USD, v roce 2019 měl 7,5 miliardy dolarů zisku při tržbách 56 miliard).

Brookfieldu hodně záleží na zeleném hospodaření. Má ve správě leccos (včetně firem, které jedou ve fosilních palivech), ale vlastní ekologickou uvědomělost nikdy neopomene zdůraznit. Carney dostal na starost právě tuto citlivou oblast, stará se o ESG (agenda, jež prioritizuje ekologický a společenský rozměr tvrdého byznysu a dbá na dodržování korporátních pravidel).

Právě snaha o co nejzelenější prezentaci Brookfieldu zavedla Carneyho letos v únoru do slepé uličky. V rozhovoru s agenturou Bloomberg totiž prohlásil, že firemní portfolio zvíci řečených 600 miliard je „uhlíkově neutrální“, tedy že nevyprodukuje více oxidu uhličitého, než kolik ho zase ze světa sprovodí.

Jenže o Brookfieldu je známo, že jeho aktiva do vzduchu ročně vypustí zhruba 5200 tun CO2, zatímco jeho možnosti zlořečený plyn likvidovat jsou omezené. Carney hbitě nabídl vysvětlení, řka, že „máme vybudovaný obrovský byznys s energiemi z obnovitelných zdrojů a s tím souvisí všechny ty emise, jimž se tím pádem vyhneme“.

Ušetřeno

Čtete správně: účetní fígl proti současným skutečným emisím počítá budoucí „ušetřené“ emise. Je to podobné, jako kdybyste chytli při činu loupežného vraha a on se hájil tím, že „jsem zabil pana domácího, ale tím pádem jsem nemusel zabít jeho ženu, dvě dcery, služku a podkoního, takže jsem vlastně zachránil čtyři životy čistého“.

Když Carney viděl, že to nelze ustát, zacouval a na začátku dubna řekl listu Financial Times, že je „velkým zastáncem čisté uhlíkové nuly dosažené bez započítání budoucích ušetřených emisí“. K tomu mu můžeme všichni pogratulovat (lze si představit, že na jeho místě by trumpovec zaryl paty do země a začal by vykřikovat, že „naše firma je nejzelenější na světě a vy nic nevíte a budete litovat“). Ale jestli z jeho vystoupení na toto téma vzejde v očích laika cokoli nad rámec představy, že zelená opatření jsou jen další holí v rukou elit, jíž lze bít psa (zde si doplňte svoji oblíbenou skupinu lidí, jíž nový světový řád nepřeje), bude mít velké štěstí. Tady už je vztah k faktům, řekněme, důkladně detašovaný.

Funguje to jako ve fotbalu. Hloupý zkorumpovaný rozhodčí „cinkne“ výsledek okatě vymyšlenou penaltou v poslední minutě; to je ekvivalent Trumpova vycházení s okolím. Naproti tomu chytrý zkorumpovaný rozhodčí „jen“ dvakrát otočí aut a zastaví útok neexistujícím ofsajdem. Ničím z toho neriskuje postih, ale zkušený pozorovatel ví, že tím výsledek ovlivní téměř stejně spolehlivě jako jeho humpolácký kolega.

Náraz o takto posunuté brankové tyče faktů je běžnou věcí. Může to samo o sobě člověku stačit na přijetí QAnonu a Trumpa? Odpověď neznáme; ale snad bychom měli být schopni si představit, že takto vygenerovaný bezmocný vztek tomu může pomoci.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.