Na středověk se často hledí jako na ponurou a k uzoufání dlouhou dobu strnulosti. Jakýsi předstupeň skvělé renesance, během kterého se dosud neprobuzený člověk kořil – ve stínu do nebe čnících katedrál – bohu. Právě tak to před 150 lety vystihl švýcarský historik Jakob Burckhardt, když napsal, že ve středověku bylo lidské vědomí „jakoby zahaleno závojem, snící a jen zpola bdělé“. Svět se přes onen závoj „utkaný z víry, dětinských předsudků a iluzí“ zdál mít „podivné odstíny“ a člověk si „byl sám sebe vědom jen jako příslušník rasy, národa, strany, společenstva, rodiny čili vždy jako části nějakého celku“.

Po pádu Říma to nejspíš platilo, vrcholný středověk však byl úplně jiný. Během oněch pomalu se vlekoucích staletí se totiž podle všeho zrodil západní individualismus; neobvyklé psychologické ustrojení, které Evropany v lecčems odlišuje od všech ostatních – mnohem „kolektivističtějších“ – světových kultur. 

Loni v listopadu citovala prakticky veškerá média článek Církev, pokrevní spřízněnost a globální psychologické variace, publikovaný v prestižním vědeckém časopise Science, podle něhož je vznik evropského individualismu důsledkem přísného zákazu příbuzenských sňatků vynucovaných od raného středověku církví. Vypadá to divoce, mechanisticky a až podezřele jednoduše, ovšem studie je solidně vyargumentovaná, a tak se zdá, že minimálně za část našeho individualismu zmíněný středověký zákaz – vedoucí k rozkotání velkých rodin a rodových klanů – opravdu může. 

Nezbývá než dodat, že teorie hledající kořeny individualismu v „temném“ středověku jsou mnohem starší, i když v minulosti to s incestními veselkami bratranců a sestřenic jaksi nikdo nespojoval.

Podivíni

Pro začátek je dobré vědět, že tradiční subjekt psychologických, sociologických a sexuologických výzkumů – americký či západoevropský vysokoškolský student – není tím nejlepším vzorkem, pokud se někdo snaží odhalit univerzální schémata lidství. Zkuste si třeba představit odpovědi na otázku: Jak jste přišli o panenství/panictví? Západní student by dal nejspíš k dobru nějakou víceméně zábavnou historku, ve které by figuroval alkohol, prázdný byt či zadní sedadlo automobilu. Lidé z jiných kultur by skoro určitě mluvili o svatební noci, která se odehrála – pár hodin nebo také pár let – po dohodnutém sňatku.

Odpovědi euroamerických studentů na podobné otázky bývají tradičně zcela extrémní, což se v odborné literatuře připisuje tomu, že je pronesli lidé ze západních, vzdělaných, industrializovaných, bohatých a demokratických kultur; zkrátka příslušníci „kmene“ WEIRD (Western, Educated, Industrialized, Rich, Democratic) – krásný akronym, za nějž by se nemusela stydět ani americká armáda a ve volném překladu znamená podivín. Velkou část zmíněných odlišností lze připsat tenkému kulturnímu nátěru a dají se snadno vysvětlit vlivem vzdělání či materiálního dostatku. Něco však zjevně vyrůstá z mnohem hlubších kořenů. Odpovědi lidí patřících k západnímu kulturnímu okruhu například mnohem častěji svědčí o vyšší míře individualismu a nezávislosti, naopak o nižší loajalitě k vlastní komunitě a slabší ochotě přizpůsobovat se okolí.

Sestřenice z šestého kolena

Autoři studie vycházejí z toho, že veškeré lidské společnosti byly kdysi dávno – v dobách, kdy si lidé osvojili zemědělství – organizovány velmi podobně: do širokých rodin a rodových klanů. A Evropa v tom nebyla žádnou výjimkou, když v ní nechyběly klasické „kolektivistické“ instituce – příbuzenské sňatky (pomáhají utužovat rodové aliance a uchovat dědictví v rodině), polygamie, uctívání předků, rodový majetek… Zároveň tvrdí, že náboženství mělo na podobu rodiny zásadní vliv. Perský zoroastrismus například silně podporoval příbuzenské sňatky (včetně bratrů a sester), islám sice omezil počet žen na čtyři, ovšem jím zavedené dědické zvyky zvýhodňovaly svazky bratranců a sestřenic a západní církev, z níž později vzniklo římské katolictví, dělalo vše pro to, aby rodové klany zahubilo.

Protiincestní opatření vycházející z římského práva začala vynucovat roku 506 po synodu v Agdě. Na začátku devátého století je církev paranoidně zpřísnila: bratranec si od té doby nesměl vzít ani svou šestou sestřenici, tedy z dnešního pohledu cizí ženu (zkuste si schválně vzpomenout, kolik takových sestřenek znáte), se kterou měl společného praprapraprapraděda. Zákaz se navíc týkal i vyženěných či vyvdaných příbuzných. Po roce 1215 došlo k jistému zmírnění, ovšem první, druhé a třetí (společný prapraděd) sestřenice zůstaly dál zapovězeny. O polygamii věřící radši ani neuvažovali, a tak se základní stavební jednotka evropské společnosti zúžila na nukleární rodinu případně na poněkud širší – z klasické literatury dobře známou – rodinu, ve které žili prarodiče společně s nejstarším synem, jeho manželkou a vnuky.

Dodejme, že podobný proces probíhal i ve východní Evropě, ovšem ortodoxní církev prosazovala protiincestní opatření s mnohem menším entuziasmem. 

Řekni mi, jak parkuješ

Studie je založena na vzájemném porovnání tří velmi rozsáhlých souborů dat pro jednotlivé státy a podstátní regiony (v Evropě jich autoři zkoumali 440). Zaprvé šlo o délku a intenzitu působení katolické (a ortodoxní) církve před rokem 1500, zadruhé o míru příbuzenských sňatků a dalších „kolektivistických“ vymožeností a za třetí o míru osobního individualismu. To poslední získávali autoři z různých zdrojů. Šlo samozřejmě o vcelku očekávané dotazníky, psychologické škály a laboratorní experimenty (skupinové hry, ve kterých můžete někoho odměnit, nebo do něj naopak pustit proud), ale také invenčně využité údaje newyorské policie zabývající se nezaplacenými parkovacími lístky diplomatů různých národností, statistiky bezplatného dárcovství krve či rozhovory s předáky WEF (World Economic Forum) o nepotismu v jednotlivých zemích.

Výsledkem jsou grafy, které ukazují vysokou korelaci mezi délkou působení církve, slábnutím rodových/klanových institucí, a naopak posilováním projevů individualismu. Jinak řečeno, zatímco lidé většiny jiných kultur preferují poslušnost, loajalitu ke své komunitě, úctu ke stáří, nepotismus či holistické myšlení, pak excentričtí „západníci“ odkojení katolickou církví inklinují k nezávislosti, jisté neposlušnosti, analytickému myšlení, nestrannosti, univerzálním (nepříbuzenským) morálním principům a férovějšímu zacházení s cizinci (lidmi mimo vlastní komunitu).

Krev není voda

Na „státní“ úrovni jsou výsledky hrubé a nutně nepřesné. Jeden příklad za všechny. V Česku podle studie západní církev působí od roku 895, což je sice jeden z možných letopočtů, protože tenkrát Spytihněv uznal příslušnost k řezenské diecézi, ovšem jak se vypořádat s faktem, že ještě roku 1092 dal Břetislav II. vypálit pohanské háje a vypovědět ze země čaroděje? Regionální drobnokresba je mnohem relevantnější.

Tak třeba Itálie. V provinciích, kde déle působila církev, zjistili autoři vyšší míru příbuzenských sňatků, silnější klanové vazby (koneckonců mafie je lehce atypický rodový klan) a celou řadu kolektivistických projevů. Obyvatelé jižních provincií například s gustem opomíjejí banky a peníze si mnohem častěji půjčují od rodiny a přátel než „seveřané“. Peníze také mnohem častěji drží doma ve „štrožoku“, protože cizím lidem-bankám (rozdíl až 25 procentních bodů) není radno věřit, ze stejného důvodu málo důvěřují šekům (30 procentních bodů) a jen mnohem neochotněji svolí k odběru krve. 

Chudák Abélard

Studie se bohužel nezabývá tím, jestli se projevy evropského individualismu začaly objevovat už ve středověku. Naštěstí si jich všímali jiní. Například britský historik Colin Morris vydal už v 70. letech knihu The Discovery of the Individual 1050–1200, kterou lze velmi zjednodušeně shrnout tak, že to, co se dělo ve 12. století ve Francii, formovalo Evropu (a duši dnešního Evropana) silněji než to, co přišlo v renesanční Itálii o dvě století později.

Podle Morrise se středověký pochod od člena komunity k jednotlivci projevuje třeba vyšší četností odkazů na „já“ v dobových písemnostech, projevy citu v lyrické poezii, popisem různých psychologických představ či proměnou portrétní malby, která v té době kromě důstojenství a funkce zadavatele začala reflektovat i jeho podobu a osobnost. Mimořádné oblibě se také v té době začaly těšit autobiografie.

Vzorovou křesťanskou autobiografii sice sepsal už na konci čtvrtého století svatý Augustin, následující století však byla v tomto ohledu pustá a prázdná. Rozkvět tohoto opomíjeného žánru přinesly až 11. a 12. století, kdy svědectví o svém životě sepsal například opat ze Saint-Denis Suger či osudem pronásledovaný scholastik Abélard. Jeho paměti trefně nazvané Historie mých pohrom (Historia calamitatum) jsou mimochodem velmi – skoro by se chtělo říci současně – osobní, a tak se v nich člověk může dočíst třeba to, jak zaplanul láskou ke své krásné žákyni Héloise, jak si ji po jejím otěhotnění tajně vzal a jak ho nakonec jedné noci lumpové najatí dívčiným strýcem kanovníkem Fulbertem potupně vykastrovali.

Rozjímám, tedy jsem

Vliv šestých bratranců a sestřenic nikdo až donedávna nebral vážně, a tak se vznikající středověký individualismus vysvětloval jinak (a možná zrovna tak správně). Například Daniel Shanahan v knize O zrodu a vývoji individualismu zdůrazňuje vliv zpovědi a křesťanského pitvání se v sobě samém – rozjímání. Odpuštění hříchů zkrátka vyžadovalo, aby se mysl člověka dostala do onoho správného rozpoložení, které papež Alexandr III. popsal slovy „kajícnost srdce“. A odtud je už jen kousek k tomu, aby se člověk stal sám sobě morálním arbitrem a rozhodoval, co je správné (mravné) a co ne.

Od oněch dob, kdy rozlícení strýcové nechávali kastrovat nepohodlné zetě, bylo k dnešním WEIRD hodnotovým postojům ještě hodně daleko. Minimálně ještě zbývalo, aby v době renesančních kavalírů bůh poněkud ustoupil do pozadí, a protestantské etika musela – jak napsal německý sociolog Max Weber – uznat pilnou práci za „schvalovaný způsob askeze“ a vydělávání peněz za „znamení Božího požehnání“.

Paradox dějin

Nepochybně je to paradox, že za – ve světě unikátní – evropský individualismus nejspíš může katolická církev, do které by to řekl jen málokdo.

Úvah k přemýšlení je tu ale mnohem víc. Individualistickým či naopak kolektivistickým přístupem k životu se dá například alespoň částečně vysvětlit, proč jsou Evropané relativně tolerantní k lidem mimo svoji komunitu (imigrantům) a proč přistěhovalci z některých zemí tak dlouho drží pospolu a jen těžko se asimilují. Mimochodem studie se zabývala i dětmi imigrantů a její autoři vcelku očekávaně zjistili, že jejich postoje na škále individuální-kolektivní silně korelují s délkou působení katolické církve v zemi jejich původu.

Otázka také je, jestli individualismus není příliš osamělou disciplínou a lidi čas od času nežene do náhražkového kolektivismu, s nímž má Evropa 20. století své zkušenosti. Sotva lze také odhadnout, jestli budou naši potomkové stále tak WEIRD jako my.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Václav Drchal