V městečku Lunteren, geografickém středu Nizozemska, žije stádo koz. Se svou rodinou je tam chová farmář Teus de Jong. Nejde o žádného malovýrobce s prodejem ze dvora. Jeho farma představuje vysoce efektivní a automatizovaný provoz a kozí stádo čítá více než tři tisíce kusů. „Kozy dojíme dvakrát denně, ráno a odpoledne. V průměru najednou nadojíme jedenáct tisíc litrů mléka,“ popisuje na své farmě de Jong, obutý v tradičních holandských dřevácích. Mléko farma dodává výrobci dětské výživy Kabrita, vzniká z něj vlastně kozí sunar.

Na střechu svého obřího kozína i další budovy farmy si navíc de Jong nedávno pořídil fotovoltaickou elektrárnu o celkovém výkonu pět megawattů. Zajímavostí je, že část panelů instalovala společnost Zonnepanelen, kterou od loňského roku vlastní skrze skupinu Elevion ČEZ. Na obnovitelnou elektřinu má de Jong od nizozemského státu garantovanou výkupní cenu. Dnešní tržní ceny ji však vysoce převyšují, a chovatel tak prodává elektřinu zcela tržně bez dotace a dobře na tom vydělává.

Tím splnily solární panely účel, který farmář od investice očekával. Jak vysvětluje, motivací pro pořízení fotovoltaiky byla „trocha udržitelnosti“, ale hlavně snaha diverzifikovat riziko kozího podnikání. To se ukazuje jako prozíravý přístup. Na vysoce efektivní nizozemské zemědělce totiž přicházejí nelehké časy. Tamní vláda plánuje radikálně snížit produkci agrárních emisí, což nelze udělat jinak než zmenšením obřích stád.

„Vláda chce snížit stavy nejen koz, ale třeba i krav. Farmáři se proti plánům vlády bouří. V některých oblastech by pak nezůstala žádná zvířata,“ říká de Jong. V jeho případě by to mohlo znamenat, že místo tří tisíc bude moci chovat jen dva tisíce koz nebo ještě méně.

On sám se k částečně násilným protestům kolegů farmářů nepřipojil, s politikou vlády však také nesouhlasí. A není jediný. Prakticky všude v ploché krajině lze v současnosti vidět převrácené nizozemské vlajky, symbol protestů zemědělců.

Malá země plná dobytka

Nizozemsko je z celoevropského pohledu relativně malé, hustota zalidnění je však jedna z nejvyšších. Pouze na ostrovní Maltě žije na jednom kilometru čtverečním více lidí než v nížinném království. A totéž, co platí pro člověka, platí i pro zemědělství. Prakticky veškerá volná plocha je tam nějakým způsobem využita, volná příroda, jakou známe z Česka, v Nizozemsku prakticky neexistuje. Zemědělci pěstují na poldrech mezi kanály nejen obvyklé agrární plodiny či tradiční květiny, ale ve velkém také třeba maliny či rybíz, jejichž komerční produkce už z Česka prakticky zmizela.

Ještě intenzivnější než rostlinná produkce je však živočišná výroba. Zatímco v Česku se náročné chovy skotu či prasat rok od roku ztenčují, Nizozemci patří mezi největší chovatele v Evropě. „Koncentrace zvířat je tam velká. Podle rozlohy odpovídá Nizozemsko polovině České republiky, ale zvířat tam mají šestkrát sedmkrát tolik,“ říká prezident Agrární komory Jan Doležal. Skotu se tak podle databáze Eurostat chová v zemi 3,7 milionu kusů, v téměř dvakrát tak velkém Česku je to 1,4 milionu. U prasat je to skoro jedenáct milionů oproti 1,5 milionu v Česku. A když už jsme začali kozami, tak oproti 25 tisícům českých rohatců stojí přes půl milionu nizozemských koz. Výsledkem je, že miniaturní království je po USA druhým největším agrárním importérem na světě.

Takto intenzivní hospodaření má však i negativní dopady. Zatímco v Česku a dalších zemích s upadající živočišnou produkcí je velkým problémem nedostatek „ekologických“ organických hnojiv, Nizozemsko jich má fatální přebytek. A právě z nich se v posledních letech stal opravdu vážný problém. Dusičnaté sloučeniny zemědělských odpadů zamořují zemi i vzduch, amoniak unikající do ovzduší přispívá ke klimatickým změnám, nitráty zase znečišťují podzemní vody.

Podle publikace Fleischatlas, kterou v roce 2018 vydala Nadace Heinricha Bölla blízká německé straně Zelených, Nizozemsko nadbytečnou močůvku ve velkém vyváží do Belgie a západního Německa. To přitom už samo o sobě trpí nadměrnou koncentrací velkochovů, i když ne v takové míře jako západní soused. Na mapě Evropy znázorňující míru zatížení půdy dusičnatými sloučeninami, zveřejněné v „atlasu masa“, celé Nizozemsko a hraniční území okolních států mají varovnou tmavě rudou barvu. V Česku jen část území dostala oranžový odstín značící střední hodnoty a nemalý kus republiky pokrývá příznivá zelená barva. Ohrožení tuzemských podzemních vod nitráty je relativně nízké i podle zpráv českého ministerstva životního prostředí.

Konec pro třetinu chovatelů

Už několik let je tak zřejmé, že s megaprodukcí nizozemského dobytka bude muset stát něco dělat. Vládní opatření však léta nepřinesla žádný výsledek, teprve v roce 2019 přišel zlom s rozhodnutím správního soudu. Ten úřadům jednoduše nakázal, že se musejí řídit platnými ekologickými limity. Německo, které bojuje se stejným problémem, znečištění tam však nedosahuje takových rozměrů jako v Nizozemsku, skončilo o rok dříve dokonce u Soudního dvora EU.

Nizozemská vláda na soudní verdikt reagovala plánem na snížení produkce dusičnanů v zemi v průměru o padesát, v blízkosti chráněných oblastí však až o sedmdesát procent. V kabinetu premiéra Marka Rutteho vznikla dokonce pozice ministryně pro dusičnany. Zatím není zřejmé, jak by se mělo redukce chovů docílit. Částečně stát chovatele k dobrovolnému zeštíhlení chovů finančně motivuje, to je však drahé a pomalé. Podle odhadů ale naplnění vládních cílů povede ke konci zhruba třetiny z 53 tisíc nizozemských zemědělských podniků.

Chovatelé se však s plánem vlády odmítají smířit. Argumentují, že se léta řídili platnými předpisy a podle nich také realizovali investice do chovů, o které by teď měli přijít. Už v létě zachvátily zemi protesty, traktorové blokády silnic, demonstrativní vylévání hnoje na veřejných prostranstvích a v některých případech i stalking politiků a jejich rodin. V jednom případě musela policie na agresivního traktoristu vypálit varovné výstřely a minimálně část protestujících začíná nacházet reč s covidovými popírači, konspiračními teoretiky a podobnými extremisty. Počátkem září odpor přiměl k rezignaci ministra zemědělství Henka Staghouwera. Ten svůj odchod odůvodnil tím, že se necítí být tou správnou osobou pro splnění úkolu, jakou pozice aktuálně vyžaduje. Jak se nizozemská nitrátová krize dál vyvine, není v tuto chvíli zřejmé.

Solidarita z Česka

Intenzivní nizozemské zemědělství má přitom dopad i na Česko. Tuzemští chovatelé léta viní západní producenty z masivních a příliš levných vývozů, které srážejí celoevropské výkupní ceny, a chovy v jiných zemích se tak dostávají na hranici rentability. Vedle španělských či německých importů míří kritika právě na Nizozemce. Podle databáze Českého statistického úřadu směřovaly v loňském roce z Nizozemska do Česka potraviny a živá zvířata v celkové hodnotě 11,6 miliardy korun, což z malého království dělá pátého největšího importéra potravin do Česka.

V tuto chvíli se však čeští chovatelé postavili na stranu nizozemských kolegů a Agrární komora prostřednictvím prezidenta Doležala vyjadřuje protestům podporu. „Stojíme za nimi,“ říká Doležal. Podle něj panuje obava, aby se tvrdými plány nizozemské vlády neinspirovaly ostatní státy či celá EU a další omezení nedopadla třeba na české chovatele. Podle Doležala by mohla přijít například povinnost plošného snížení stavů dobytka v celé Unii. Pokud však Nizozemci snižují z relativně vysokého základu, pro skomírající živočišnou výrobu v Česku by to byla katastrofa. „Bojíme se tedy, aby scénář někdo neokopíroval. To je hlavní důvod solidarity,“ dodává Doležal.

Česko přitom relativně nedávno také zasáhly protesty části zemědělců poté, co vláda představila plán na přesměrování části dotací od velkých podniků k malým. A lze očekávat, že vypjatá atmosféra bude spíš sílit s tím, jak budou přicházet další omezení v rámci Green Dealu, i když se vzhledem k rozdílné situaci nemusí týkat zrovna dusičnatých sloučenin. Očištění evropského zemědělství bude zkrátka ještě velmi složitý úkol, nejen v Nizozemsku nebo v Česku. 

3,7 mil. kusů skotu chovají v Nizozemsku, v téměř dvakrát tak velkém Česku je to 1,4 milionu.