Dlužník, kam se podíváš. Supí fondy větří šanci

Jsou země, které jsou zadlužené až po uši, a nic se neděje. Věřitelé dál nakupují jejich státní dluhopisy a jejich měny se nehroutí. Pokud chcete jen jeden příklad, pak je to Japonsko, které má dluh k HDP již přes deset let nad hranicí 200 procent.

A pak jsou země, které při třetinovém poměru dluhu k HDP zbankrotují. Jeden by předpokládal, že věřitelé po takové zkušenosti budou obcházet takového dlužníka obloukem, ale ani to není pravda. Třeba v pásmu od Mexika po Argentinu dá docela práci najít zemi, která by si nedala alespoň půltuctík „events of default“, případů insolvence – jejich dluhy se staly „nevýkonnými“, kdybychom měli použít bankéřského eufemismu. A zcela samostatnou kapitolu píšou země subsaharské Afriky, které se propadají do dlužnické krize od dob dekolonizace před 60 lety periodicky. V jedné jsou právě nyní.

Nerovné pole

Navzdory kolosálnímu nárůstu zadluženosti v souvislosti s „pandemickými rozpočtovými schodky“ se tam, kde není pochyb o schopnosti splácet dluhy a kde centrální banky pomáhají velmi uvolněnou politikou, vlády dovedou financovat velmi levně; ty nejlepší dokonce se záporným úrokem, a to i v případě emisí dluhopisů s dlouhou splatností. Namátkou Švýcarsko, Německo, Nizozemsko nebo Finsko. Považte, že i takové Řecko, které je zadlužené zhruba stejně jako Japonsko a nedávno vyšlo z věřitelské kurately, má dneska výnos z desetiletého dluhopisu 0,68 procenta, zatímco Česko zhruba dvojnásobný (1,34 procenta k 2. únoru 2021). Mít národní měnu a relativně samostatnou měnovou politiku může být výhoda, ale nic není zadarmo – což vynikne ve srovnání se Slovenskem, které má nižší rating, vyšší zadluženost, euro a záporné sazby (výnos desetiletého dluhopisu -0,38 procenta). Ale o tom není řeč.