Digitální ekonomika se stává obětí vlastního úspěchu a vhání USA do náruče Donalda Trumpa
Americké megalopole díky technologickému rozmachu rostou, zbytek země vymírá. Do karet to hraje autoritářům
Starý opuštěný dům v americkém městě Cairo ve státě Illinois | foto Shutterstock.com
Zhruba každý 380. člověk na Zemi žije v egyptské Káhiře. Její obyvatelstvo (i s přilehlými předměstími přes 21 milionů lidí) se rozrůstá tak rychle, že tamní vláda narychlo staví nové město, aby staré metropoli ulevila.
Americká jmenovkyně slavné egyptské metropole, Cairo ve státu Illinois, má opačný problém: nebydlí tam skoro nikdo, pouhých 1700 lidí. Mezi světovými válkami tam přitom žilo 15 tisíc a ještě před čtrnácti lety 2600 lidí. Podle týdeníku The Economist, jenž tématu věnoval obsáhlý text, je Cairo nejrychleji mizícím městem USA; co hůř, jeho osud je typickým příkladem sílícího trendu.
Pohled na mapu to potvrdí: ačkoli celková populace Spojených států stále roste (byť pomaleji než kdy v minulosti), většina území se vylidňuje. V období 2010 – 2020 zaznamenala úbytek obyvatelstva polovina okresů v zemi a experti očekávají, že tento trend bude do budoucna jen posilovat.
Nejednoznačná výhoda
V uvedených letech vzrostl počet obyvatel USA přibližně o 7,4 procenta (nejpomalejší tempo od Velké krize 30. let). Koronavirová pandemie pak na čas zastavila růst populace téměř úplně. Think-tank Brookings Institutionse domnívá, že v letech 2020-2030 přibydou Američanů přibližně čtyři procenta, daleko nejméně za celou dobu existence USA.
To samo o sobě ještě není žádná tragédie. Obyvatel Francie nebo Británie přibývá podobným tempem. Amerika se však od těchto zemí liší ve dvou podstatných aspektech – její řízení vykazuje vyšší míru decentralizace a její obyvatelé větší pružnost reagovat na tržní podmínky, v tomto případě ochotu stěhovat se za prací. Obojí jsme si zvykli považovat za americkou výhodu. Při úvaze o demografických trendech to ale tak jednoznačné není.
Porodnost v USA dávno klesla pod hranici 2,1 dítěte na ženu, takže veškerý populační růst obstarává imigrace. I ta však (navzdory tomu, co slyšíme o hranici s Mexikem) v čistých číslech klesá. Stále více tedy platí, že růst populace v některých oblastech, například Nevadě či Texasu, musí být vyvážen jejím úbytkem jinde. A to je problém, protože jak jednou město či oblast začnou pustnout, je téměř nemožné ten proces zastavit.
Jde samozřejmě o peníze. Veřejné rozpočty sice rostou, když obyvatel přibývá, ale mají sklon se neměnit, když populace řídne. To znamená, že k zajištění téhož standardu musí každý daňový poplatník zaplatit více. Změna to umí být citelná.
Spirála smrti
V praxi to funguje tak, popisuje The Economist, že mnoho z těch lidí, kteří v pustnoucím illinoiském Cairu zůstali, si jezdí kupovat benzín a potraviny do sousedního Kentucky, které z jejich prodeje vybírá nižší daň. To pochopitelně dále ochuzuje daňové příjmy, takže radnice v Cairu (které je navíc shodou okolností hlavním městem svého okresu Alexander) může, zhruba řečeno, buď zvednout daně, nebo omezit výdaje (například právě na školství). Obojí bude jen další pobídkou ke zvednutí kotvy.
A tak to pokračuje. S úbytkem obyvatel klesá cena rezidenčních nemovitostí, takže pro jejich vlastníky je stále méně výhodné je udržovat (pročež jsou tyto domy a byty stále méně lákavé k nastěhování).
Zmíněná decentralizace veřejných financí zde hraje škodlivou roli. Místní a státní berňáky (na rozdíl od federálních) vybírají takřka polovinu všech daní; ve Francii je to 20 procent, v Británii jen šest. Například na financování základního a středního školství tak přispívá federální vláda v průměru jen osmi procenty.
Když pak padne finanční kosa na kámen depopulace, musí poražené, jako je Cairo, zachraňovat poplatníci z relativně lépe prosperujících metropolí (v případě státu Illinois tedy Chicago). To pochopitelně nezakládá na nejlepší vztahy mezi světáky a burany, jak se navzájem nelichotivě titulují.
Úspěch internetu
A dostáváme se k jádru věci. Stoupající koncentrace obyvatel v městských aglomeracích je paradoxně jedním z rysů internetové ekonomiky. Ta produkuje málo vítězů, zato pořádných; velké firmy přirozeně raději sídlí v Chicagu, nikoli v Cairu. Lidé, kteří v řídnoucích oblastech zůstávají, ať již z přesvědčení, nebo z nutnosti, z výše uvedených příčin nemají mnoho důvodů mít takový nový stav věcí v lásce.
Není proto divu, že obzvlášť dobře vnímají každý hlas, jenž takový stav kritizuje. Velmi rádi slyší, že oni sami na něm nenesou vinu, že jsou naopak jeho obětí. Když jim takový hlas řekne „já jsem vaší pomstou“, dodává jim to v jejich vlastních očích na důstojnosti.
V podmínkách Spojených států roku 2024 patří takový hlas Donaldu Trumpovi. Z těch oblastí, které v letech 2010 – 2020 utrpěly úbytek obyvatelstva, plných devadesát procent odevzdalo v minulých prezidentských volbách hlas jemu. Není důvod se domnívat, že tomu letos bude jinak. „Čím horší bude situace, tím více hlasů Trump získá,“ píše The Economist.
Pokud to, co autoritářsky smýšlejícímu Trumpovi pomůže dobýt Bílý dům, bude úspěch nominálně decentralizované internetové ekonomiky, je to třeba vnímat jako paradox století.
