Budoucnost venkova je růžová. Pandemie covidu-19 a válka na Ukrajině totiž urychlily změny, díky nimž budou regiony atraktivnějším místem k životu. Myslí si to alespoň Radim Sršeň, náměstek ministra pro místní rozvoj, který je považován za jednoho z nejvýznamnějších tuzemských odborníků na rozvoj venkovských oblastí. Jeho návrhy znějí futuristicky, ale jak sám říká, inspiroval se dobrou praxí v zahraničí. Češi jsou navíc mistry v zavádění novinek a experimentování s technologickými vymoženostmi. Brzy by tak i u nás mohly být léky distribuovány drony. A místo velkých autobusů budou okresky brázdit menší elektrobusy, které se nebudou řídit jízdním řádem, ale naší poptávkou přes aplikaci.

Je to komplexní problém. Jeden recept neexistuje. Je třeba přijít s mixem opatření, která však nezafungují hned. Aby mladí lidé neodcházeli do měst, ale žili se svými rodinami na venkově, potřebují mít dostatečné pracovní příležitosti a podmínky pro rozvoj kariéry, slušnou občanskou vybavenost a kulturní či sportovní vyžití, zajištěnou kvalitní lékařskou péči, státní správu, kdy nebudou muset kvůli každému lejstru na úřad, a okolo sebe zdravé životní prostředí. Pak budou pozitiva kvality života na venkově jasně převažovat.

Potřebujeme na venkově zavádět moderní technologie a přístupy, které toto všechno podporují. Ano, online školku asi neuděláte, ale ne každá provozovna nebo pobočka pošty či lékárna musí být kamenná, zboží nebo služby si dnes zajistíme přes internet, často i s vyšší kvalitou a výběrem.

Já se vždy rád dívám na praxi v zahraničí a máte pravdu, mezi zeměmi Evropské unie bychom těžko našli nějakou, která by vylidňování menších obcí nečelila. Musíme se tedy podívat dál, mimo náš kontinent. V podstatě jedinou zemí, které se podařilo tento trend zvrátit, a to v absolutním i relativním pojetí, je Jižní Korea. Tam to vládním stranám trvalo více než dvě desetiletí. Byla to velmi systematická práce, která přesahovala volební období jednoho kabinetu, a vyžadovala tedy konsenzus napříč politickým spekt­rem. Dnes se o něco podobného v Evropě snaží severské země a například i sousední Rakousko.

Těch sad opatření je celá řada. Některé jsou tvrdé, investiční. Jde o výstavbu, posilování infrastruktury, dopravní či služeb. Klíčové je rovněž zavádění vysokorychlostního internetu. Ukazuje se, že právě vysokorychlostní internet je důležitým bořičem bariér mezi městy a venkovem. Čím dál častěji se skloňuje termín smart villages, u nás přeloženo jako chytrý venkov. Jde o to, že lidé přebírají vlastní iniciativu, když hledají praktická řešení svých problémů v dané lokalitě. Využívají při tom moderní technologie. Ale nikoli proto, že je to zrovna v módě, ale protože jim tyto technologie mohou skutečně zjednodušit práci, vyřešit starosti, napomoci k pohodlnějšímu životu.

Výrazně. Ještě před pěti lety jsem objížděl jednotlivé regiony a starostům menších obcí nadšeně ukazoval, k čemu je dobré mít v obci vysokorychlostní internet. Jak lidé budou moci častěji pracovat z home officu, třeba i několik dní v týdnu. Nebo jak budeme moci přes vzdálenou obrazovku zprostředkovat kontakt pacienta a lékaře, tedy telemedicínu. Hovořil jsem o tom, jak na severu Finska, kde je slabá hustota zalidnění, nemusí pacient cestovat desítky či stovky kilometrů za lékařem, ale stačí ho napojit na diagnostické senzory a základní diagnostiku lze provádět na dálku. Nebo že drony budou zásobovat obce poštou, potravinami a léky, tudíž nebude potřeba udržovat ztrátové místní provozovny. Tehdy, před těmi pěti lety, se mi ještě kolegové starostové smáli.

Pak přišel covid-19. A s ním velký rozmach práce z domova. Obrovský rozvoj zásilkových služeb. Lékaře jsme čím dál více vyhledávali na dálku, protože čekárny třeba byly z obav ze šíření viru zavřené. Ani já už nelétám do Bruselu na hodinu jednání letadlem, jak bylo zvykem dříve, ale připojím se z ministerstva nebo z domova. To bylo ještě před několika lety poměrně výjimečné, dnes běžné. Covid-19 tedy přinesl spoustu špatného, ale pokud jde o rozvoj informačních technologií a příslušné infrastruktury, ušetřil nám spoustu let. Důležité je toho využít, a pokud lidé v regionech neztratí iniciativu, povede to k tomu, že vesnice budou atraktivnějším místem k životu.

Přesně tak. Ukázalo se, jak moc jsme byli závislí na plynu z Ruska. A opět se projevilo, co dokáže vysoká inflace. V Evropě se ale rovněž kvůli válce začalo více hovořit o komunitní energetice. Nic nového, ale konečně se o ni začal zajímat i mainstream. U nás se v minulosti psalo například o obci Kněžice na Nymbursku, která jako první mohla začít využívat zkratku ESO, tedy energeticky soběstačná obec. S pomocí dotací tam vybudovali celoročně fungující bioplynovou stanici s kombinovanou výrobou elektřiny a tepla. Mají vlastní kotelnu na biomasu, zavedli rozvod centrálního zásobování teplem po celé obci.

Na různých seminářích jsme je uváděli jako zajímavý příklad, ale starosty to většinou nechávalo chladnými, protože podle nich bylo zbytečné něco takového budovat, když jsme mohli levně dovážet plyn ze zahraničí. A vidíte. Dnes snad kaž­dý představitel obce zjišťuje, zda se někde nedá instalovat fotovoltaika, řeší se energetické komunity, kdy soused bude odebírat energie od souseda, aby v konečném důsledku měli všichni obyvatelé obce levné a dostupné energie. Válka nás donutila myslet jinak. I malá obec může přispět k energetické soběstačnosti, a pokud tak činí, opět je to další z kamínků mozaiky, jak dobře fungovat na venkově.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Ano, a to výrazně. Až příliš často řešíme, kterou silnici postavit, kolik kilometrů dálnice jsme nově otevřeli, kolik naopak zavřeli, abychom je opravili… Základní dopravní infrastruktura je samozřejmě důležitá, ale neměli bychom ji přeceňovat. Protože skutečně je nutné v roce 2023 vynakládat tolik času a energie na osobní přepravu? Nestačí se vidět na obrazovce, slyšet se přes mikrofon?

Přesně toto byla mimochodem jedna ze základních myšlenek onoho úspěchu v Jižní Koreji. Tam začali podporou home officu ve státní správě, několik dní v týdnu. Stejně jako u nás či v jiných státech světa i tam v administrativě pro stát pracuje velké množství lidí. A vláda řekla, že o jejich práci stojí, ale není třeba ji vykonávat z pracoviště. To byl první velký impulz. Stát se stal vzorem, který následoval soukromý sektor. Dnes je v Jižní Koreji práce z domova naprostým standardem, nikdo se nad ní nepozastavuje.

Pro její větší zapojení hovoří i různé výzkumy, ale rovněž zkušenosti lidí. Pokud členové rodiny nemusí dlouho a daleko cestovat, žijí spolu a tráví spolu čas, stmeluje to rodinu. Taková se pak víc angažuje v místě bydliště – zajímá se o místní politiku, účastní se veřejných aktivit, pracuje pro blaho své, sousedů, dalších občanů v obci. Zlepšuje se celé klima. A to všechno jsou věci, díky nimž obec žije. A takovou žijící obec nechcete opouštět, abyste ji nahradil městem plným stresu, smogu a jiných negativ spojených s hustým zalidněním. Důležité je ale opravdu začít u zaměstnání. Protože právě za ním spousta lidí cestovala, případně svou rodnou obec zcela opustila. Pokud se nám podaří ukázat, že kariéru můžeme dělat i z menších regionů, že tu může spokojeně žít celá rodina, bude to fungovat.

Přesně tak. Uvedu další příklad takové změny vzorce chování, a to na místní infrastruktuře. Takřka každý starosta v minulosti řešil kanalizaci. Obecní kanalizaci nemají všude a z řady důvodů se stala jedním ze symbolů pokrokovosti dané obce, její vybavenosti, kvality života občanů. Obce se v minulosti předháněly, kdo ji bude mít dřív. Některé se zadlužily na desítky let, jen aby ji měly. Dnes se ukazuje, že není potřeba a o kvalitě života nic nevypovídá.

Společná obecní kanalizace je technologií minulého století. Dnes máme k dispozici mnohem efektivnější a levnější způsoby zacházení se splašky, například domovní či obecní čističky. Když tedy jezdím se starosty diskutovat, snažím se je přesvědčit, že než neekonomická kanalizace, to je lepší třeba zvelebit náměstí nebo opravit či postavit školu. Řada starostů ale dál kroutí hlavou a chce obecní kanalizaci, dluhy nedluhy. A přesně tady je dobré pracovat na změně myšlení.

Ještě tam chybí jedna podstatná věc, bez které to nepůjde, a to je hrdost na svůj status. Být hrdý na to, odkud pocházím a kde žiju, kde bydlím.

Ano. A naopak to brát jako pozitivum. Jednu dobu bylo vlastně v módě, že žijeme ve městě, všude máme ke všemu blízko, spousta obchodů, všechno dostupné… Bylo normální, že rodiče své děti posílali do městských škol, zatímco ty obecní bojovaly o přežití. I tady nám ale myslím do značné míry pomohla pandemie covidu-19. Protože se ukázalo, že žít na vesnici je vlastně celkem cool a lidé z města nám mohou závidět.

Nechci se dotknout čtenářů Hrotu z měst, ale myslím, že mnozí si to zažili. Během covidových lockdownů se velké rodiny tísnily v malých bytech, na malém prostoru byla zavřená spousta lidí. Ti lidé z města, kteří měli v povolené docházkové vzdálenosti alespoň městský park, na tom byli ještě dobře. Jiní byli doma a mohli maximálně na nákup. Oproti tomu řada lidí z venkova mohla chodit do přírody, do lesů, polí a podobně. Když se ve velkém rozmohla práce z domova, řada lidí z venkova zjistila, že už vlastně do města ani nepotřebují. A naopak lidé z měst viděli, jaká pozitiva s sebou nese život na venkově. Vidím už i první dopady – přibývá lidí, kteří uvažují o tom, že město opustí a najdou si něco na venkově. Svou roli v tom ale jistě hrají i poměrně vysoké životní náklady v největších českých městech.

Vše, co jsme si řekli, tomu může napomoci. Existují ale velké regionální rozdíly. Velmi hodnotná je pro mě zpětná vazba, kterou od mladých dostávám v rámci výuky na VŠE v Praze. Studentů se vždy ptám, odkud jsou, a pokud jsou z venkova, zda se tam plánují vrátit. Zajímavé je, že třeba ti z jižní Moravy říkají velmi často, že ano. Oproti tomu třeba ti z Ústeckého či Karlovarského kraje zase tolik ne. Důvodů je řada, každý z těch příběhů je unikátní – protože každá vesnice je unikátní. Proto hodně záleží na tom, jak se chovají místní samosprávy. Protože my z ministerstva můžeme centrálně nastavovat nějaké procesy, pracovat na legislativních oporách, pomoci s financováním… Ale potřeby té které obce a jejích občanů znají nejlépe právě místní politici. Ti mají také nejvíc možností věci měnit, vylepšovat. Jejich práce je nejvíc vidět.

Ministři či jejich náměstci nebo snad úředníci z Prahy logicky nemohou znát specifika každé malé vísky v republice. Proto je nutné vyrážet z Prahy do regionů a je také dobře, že tu máme organizace jako Sdružení místních samospráv ČR, které jsou v tomto vládě partnerem a hájí zájmy obcí. Jsou ale věci, se kterými dokážeme efektivně pomoci i z vládní úrovně. Opět uvedu příklad z Jižní Koreje. Tam vláda rovněž pomohla úpravami legislativy, ale poměrně značný dopad tam mělo definování základních standardů kvality života. Různá velikostní sídla od těch nejmenších po největší musela splňovat určitá kritéria, aby dosáhla na finance od státu, mohla čerpat dotace a podobně. Zajímavé je, že mezi absolutní nepodkročitelný základ i té nejmenší vesnice spadají veřejné sauny a kino. Sauna, protože je to tradiční prvek a Korejci jsou na svá saunová střediska velmi hrdí. Kina, protože se dají využívat především jako společný prostor pro pořádání různých akcí.

Na tom bychom se museli především společně domluvit. Protože samozřejmě u nás bychom asi zvolili jiná kritéria, než jsou sauny a kina. Problém je, že nic zcela společného, co by podle všech mělo fungovat ve všech venkovských regionech, úplně neznáme. Každý starosta vám ukáže na něco trochu jiného.

To se trochu vracíme k tomu způsobu myšlení. Teď odhlédněme od toho, že cestovat tolik nebude potřeba, protože většinu věcí vyřídíme na dálku elektronicky. Nemálo starostů má přání, aby do jejich obce zajížděla pravidelná autobusová linka, která pokud možno místní doveze bez dalších komplikací přímo na místo určení. Pokud bychom se však zeptali občanů, ti spíše řeknou, že ocení, pokud spoj z jejich obce bude jezdit o něco častěji, klidně za tu cenu, že budou ještě někde přestupovat. Ať tak či tak, stále je to představa dopravy odpovídající spíše minulému století.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Systém nepravidelné dopravy. Aktuál­ně ho zkoušejí ve Slovinsku a první hodnocení jsou poměrně příznivá. Jedná se o projekt, ve kterém se angažuje automobilka Toyota. Spočívá v tom, že každý obyvatel obce má v mobilu speciální aplikaci. Neexistuje žádný jízdní řád, ale občan si sám v mobilu navolí, kdy a kam by se potřeboval dostat hromadnou dopravou. Na základě těchto požadavků dispečink sestavuje nejlepší a nejefektivnější dopravní spojení. Vyčleněny jsou na to elektrické mikrobusy, které mají mnohem menší spotřebu než velkokapacitní autobusy. Optimalizuje to hromadnou dopravu v daných regionech. Ty výhody jsou obrovské – pokud z dané obce zrovna nechce nikdo cestovat, autobus tam jednoduše nepojede. A jeho kapacity se využijí jinde. Zároveň se nemůže stát, že vás nechá hromadná doprava na holičkách – protože pokud se potřebujete dostat k lékaři, na úřad nebo třeba na koncert, víte, že minibus přijede.

To se mění. Pro řadu seniorů je již chytrý mobilní telefon samozřejmost. Vyhledávají si zprávy na internetu, komunikují spolu přes WhatsApp, mají profily na sociálních sítích a podobně. Myslím, že obecně současný vývoj nahrává těmto změnám – senioři si už dnes vesměs rozumějí s technologiemi, takže je mohou využívat ke zvýšení komfortu života. A třeba mladí čím dál více řeší to, jak co nejlépe skloubit práci a rodinu, jak trávit méně času v práci, více naopak s rodinou. A že kariéra vždy nemusí být na prvním místě, že třeba klidnější život v čistším životním prostředí a s menší pracovní zátěží má svá pozitiva. Technologie budou hrát v našich životech čím dál větší roli. To je trend celého vyspělého světa a nevidím důvod, proč by to u nás mělo být jinak.

V dostupnosti toho, co občané nepochybně potřebují. Tím mám na mysli třeba zdravotnické a sociální služby. Řada starostů si dnes zoufá, že nemůže sehnat praktického lékaře. Já si ale nemyslím, že v každé obci musí nutně mít ordinaci lékař, musí být ale v dosažitelné vzdálenosti. Základní diagnostiku dnes praktičtí lékaři zvládnou online. Pokud jde ale o zdravotnictví, zde mají hlavní slovo pojišťovny. Ty disponují mapami zdravotní péče. A zároveň z jejich rozpočtů se péče proplácí. Myslím, že je na důkladném zvážení starostů i pojišťoven, zda v daném místě skutečně je nutné mít ordinaci s lékařem, zda se jeho dostupnost nedá zajistit jinde. Také si nemyslím, že všude musí stát lékárna nebo pošta. Pokud potřebujete využít služeb pošty, spoustu věcí už dnes můžete také vyřídit online. Nebo celkem dobře funguje projekt mobilní pošta. Záleží na starostech, zda si její služby objednají.

Tam, kde to nedává ekonomický smysl, bych lékárny za každou cenu nedržel. Raději se zkusme zaměřit na to, jak léky distribuovat k lidem jinými cestami. Není přece nutné, aby lidé cestovali za léky. Ať léky cestují za pacienty.

To je zajímavé, že v jiných státech světa to jde, třeba v těch skandinávských. Víte, na Češích se mi osobně moc líbí, že se hodně často nebojíme a experimentujeme. Když je něco nového, s nadšením to zkoušíme. V tomto ohledu jsme ale bohužel zaspali – jinde léky pacientům dopravují prostřednictvím dronů. Také bychom mohli využívat drony. Ale my místo toho obrovskými finančními prostředky dotujeme provozy lékáren, které i tak třeba zavřou.

Lékárníky chápu – lékárny nejsou jen služba, ale také byznys. Ale kvůli zájmům v jednom odvětví byznysu nemůžeme bránit inovacím a rozvoji, který v konečném důsledku zvýší komfort občanů. Pokud oni nejsou schopni zajistit, aby lékárny ve venkovských oblastech fungovaly, musíme dostupnost zabezpečit jinými cestami. A jedna z těchto cest může mít právě formu adresných zásilek. Nebo třeba mobilní lékárny, pokud pro ni najdeme fungující ekonomický model.

Profesionální sociální služby jsou potřebné, ale jak správně říkáte, už nyní je jejich nedostupnost problémem. Je to důsledkem klasického pojetí, kdy zaměstnanec sociální služby dojíždí za klientem. V řadě oblastí se dokonce tyto služby dublují, nabízí je zde více poskytovatelů. Postupovat bychom tedy měli cestou optimalizace sítě sociálních služeb. Inspirovat se ale můžeme i v jiných zemích. Například ve Skotsku, kde v některých oblastech najdete pár domů a jinak široko daleko nic, jsou podporovány služby na úrovni komunity. Příkladem může být, že energická seniorka čerstvě po dosažení důchodového věku ještě stále chce být užitečná. Profesionálové ji proškolí a ona se následně místo důchodu stará o lidi v okolí, kteří jsou na tom zdravotně hůř než ona. Nedělá to samozřejmě zadarmo, ale je zaplacená státem. Stále to však vyjde levněji, než pokud bychom za každou cenu trvali na tom, že všude musí být zajištěna dostupnost profesionální sociální služby dle současného pojetí.

Já osobně doufám, že to nebude trvat tak dlouho. Ostatně změny v těchto oblastech má koalice ve vládním prohlášení již pro toto funkční období. Doplním ale, že všechny ty zmiňované inovace jsou vhodným doplňkem – třeba telemedicína nenahradí lékaře, jen jej učiní dostupnějším. Mobil nenahradí autobus. Ale pomůže nám k tomu, abychom se s ním svezli, když to potřebujeme, a nikoli kdy nám to určí jízdní řád. A o to by nám v prvé řadě mělo jít – abychom ve výsledku využili technologie tak, aby nám umožnily spokojeně žít tam, kde chceme. Pro někoho to bude ve městech, pro jiného zase na venkově. Vláda a zákonodárci jsou tu pak od toho, aby to nedělali zbytečně složitější. Ale to neznamená, že to bude pro obce povinností. Jak jsem řekl – lidé v daných oblastech nejlépe vědí, co jim zkvalitní život. A od toho bych se odpíchl. 

Radim Sršeň (42)

• Náměstek ministra pro místní rozvoj za hnutí Starostové a nezávislí.

• Starosta obce Dolní Studénky.

• Mezinárodní expert v oblasti evropských fondů a místního rozvoje.

• Českou republiku zastupuje v Evropském výboru regionů, který řeší problémy obcí, měst a krajů a podporu regionálního rozvoje na půdě EU.

• Zároveň působí jako expert EU v projektech na rozvoj venkova v Gruzii, Bosně a Hercegovině a dalších zemích.

• Přednáší na VŠE v Praze, kde vystudoval doktorský studijní program mezinárodní politické vztahy.