Mučení obyvatel, znásilňování žen a dívek, zabíjení bezbranných civilistů. Těžko hledat někoho, kdo by z psychologického hlediska lépe přiblížil, proč se Putinovi vojáci na Ukrajině dopouštějí válečných zločinů a zda jde jen o specifikum ruské armády. Jan Vevera byl totiž několik let vedoucím psychiatrem polní nemocnice Armády ČR a účastnil se také misí v Afghánistánu. Má rovněž zkušenosti z Kosova. „Musíme si uvědomit, že násilí je základním pracovním nástrojem války,“ připomíná Vevera.

Myslím, že pro žádného odborníka by to nemělo být překvapení. Něco takového se v historii vždycky dělo a bude se to dít i nadále – pokud se k tomu vytvoří podmínky. Ostatně už v nejstarších textech včetně Starého zákona se jasně píše: oko za oko, zub za zub. I když to tak nevypadá, je to vlastně intervence k redukci násilí. Když vám někdo vyrazí zub, vaše přirozená reakce je vyrazit mu jich všech dvaatřicet. Oko za oko, zub za zub tedy spíše míří ke snížení násilného chování, k zamezení jeho eskalaci.

Musíme si uvědomit, že násilí je základním pracovním nástrojem války. Válka je autokatalytický proces, který násilí dále stupňuje, postupně se rozjíždí, zvyšuje. Proto se to musí nějakým způsobem zastavit. A pokud se to nepodaří, bude násilí eskalovat přesně tímto způsobem. Takže zpátky k vaší otázce: události v Buče a jinde mě nepřekvapily. A myslím, že by se o tom mělo učit v občanské nauce, aby lidé věděli, co to je válka.

Lidé za více než sedmdesát let od konce druhé světové války zapomněli, co to válka vlastně je. V historii jde o naprosto unikátní období, které Evropa nikdy nezažila. Proto bychom to měli učit, protože když je válka, násilí je normální. Možná ne na začátku, kdy bývá fáze, kterou jsem si pracovně pojmenoval jako gentlemanskou, kdy válčící strany ještě hrají podle určitých pravidel.

Není obvyklé, aby prvosledové jednotky začaly hned znásilňovat, protože to bývají elitní sbory, nad nimiž je vysoká kontrola. A ta zaručuje, že si nemohou dělat, co chtějí. Také neočekávaly nepřátelské přijetí a nepochybuji, že neměly vyvolávat nepřátelskou atmosféru. Dokonce se objevovaly až humorné scénky, kdy si například ruští vojáci chodili k Ukrajincům natankovat.

Funguje tady rovněž naše povědomí o válečných hrdinech z různých knih nebo filmů. Třeba známý hollywoodský snímek Zachraňte vojína Ryana nebo jiné. To nejsou filmy, které by vás naplnily odporem k válce. Představte si hlavního hrdinu v podání Toma Hankse, jak mučí německého důstojníka. Anebo Statečné srdce. Umíte si představit Mela Gibsona, jak tam znásilňuje anglické ženy? Nepochybně se to ale v té době odehrávalo, protože se to ve válkách prostě děje.

Bohužel se toho obávám. Ostatně takto jsme se po skončení druhé světové války chovali my Češi k Němcům. To, co se odehrává na Ukrajině, není nic specifického pro Rusko, možná specifické pro ruskou armádu. Ale když vznikne specifické prostředí, nemyslím, že by Rusové byli horší nebo lepší lidé než my nebo Američané. Měl jsem možnost pracovat s ruskými vojáky v Kosovu, kde to byla stejně obdivuhodná parta jako naši vojáci. Rusové tam stejně jako Češi hlídali jednu srbskou enklávu, dělali tam dobrou práci a rozhodně nikoho neznásilňovali. Když ale pak někdo vidí mrtvé civilisty v Buče, znásilněné ženy a dívky, dokážu si představit, že se takzvaný cyklus násilí roztáčí na obou stranách, tak jako se to odehrávalo v roce 1945, když jsme se u nás vyrovnávali s německou okupací. A odehrávalo se to také ve Viet­namu, nezapomínejme na masakry, kterých se dopustili američtí vojáci, ale třeba také Francouzi v Alžíru nebo Britové v koloniích. Jeden z nejznámějších masakrů se odehrál na jaře 1968 ve vietnamské vesnici My Lai, kde zemřelo několik stovek civilních obyvatel, přičemž některé oběti byly napřed mučeny a znásilněny. To je srovnatelné s tím, co se stalo v Buče.

Odpovědí je například takzvaný stanfordský vězeňský experiment z roku 1971, který provedl americký psycholog Philip Zimbardo, a další obdobné pokusy. Teď se o nich hodně mluví, ale já o nich medikům přednáším už dvacet let. Všechny mají společné to, že se odborníci snažili pochopit, jak je možné, že i jeden z nejvzdělanějších a nejinteligentnějších evropských národů, jakým byl ten německý, vybudoval koncentrační tábory a páchal takové hrůzy. Mimochodem, plynové komory se původně vymyslely na psychiatrické pacienty v rámci boje za čistotu německého národa.

Stanfordský vězeňský experiment spočíval v tom, se relativně malá skupina dobrovolníků rozdělila v uměle vytvořeném vězení na dvě role – vězně a dozorce, kteří je měli jakkoli zvládnout. Ukázalo se, že dozorci, kteří byli pod stresem, že se možná chystá vzpoura, své vězně skutečně trápili. Nakonec musel být tento projekt po šesti dnech předčasně ukončen, protože tresty byly častější a krutější. Podstatnou podmínkou takového chování je, že své protivníky, nepřátele dehumanizujete a odindividualizujete, zbavíte je lidství, přijdou o svá jména, jsou jen čísla, navlečete je do stejného mundúru a mluvíte o nich jako o podlidech, švábech nebo jako o neonacistech a lidské sběři, jak Putin označuje Ukrajince, případně o skřetech, jak Ukrajinci označují Rusy. To pak umožňuje takové lidi zabít. Dehumanizace se pak nepřenáší jen na nepřátelské vojáky, ale také na jejich manželky nebo rodiče.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Musíte mít rovněž určitý pocit beztrestnosti. V Buče žádní policisté pochopitelně nebyli. V tom je ohromný rozdíl mezi například současnou americkou nebo i naší armádou. Spojené státy se z Vietnamu poučily a od té doby je nad vojáky mnohem větší dozor. Když jsem pracoval v polní nemocnici v Afghánistánu, bylo tam sto zdravotníků. Žádná krvelačná parta, ale i tak tam s námi byli dva vojenští policisté, kteří nás hlídali.

Když se vrátím k válkám, kolikrát se ve 20. století objevila obhajoba: Jen jsem poslouchal rozkazy. Nejde pouze o dozorce v koncentračních táborech, ale třeba i o naše pohraničníky v dobách železné opony. Je to mantra 20. století. Důležité ale je, že vždycky je možné na takový rozkaz říct ne.

Ještě jsem se chtěl zmínit o termínech Carla von Clausewitze – o mlze války a o válečném tření. Jde o to, že velitel vlastně nikdy pořádně neví, v jaké podobě dojde rozkaz až k tomu poslednímu vojákovi v první linii, a že velení přesně neví, co se v první linii v první hodině dvou děje – v případě Buče třeba týden. Je to vlastně jakýsi volný prostor pro krádeže, mučení nebo znásilňování. Když jsem jezdil do Afghánistánu, absolvoval jsem školení, co dělat, pokud bychom upadli do zajetí. Když se vám podaří uprchnout, je v pořádku, když si po cestě ukradnete chleba, vodu nebo deku. Za to vás nikdo neodsoudí. Problémem je, když zároveň vykradete šperkařství.

Existují psychologické mechanismy, které ukazují, že když porušíte první pravidlo, jeden zákon, je velmi jednoduché porušit i ty další. Sám to určitě znáte: neodhodíte papírek v čisté čekárně, ale když už se tam válí nepořádek, tak o tom tolik nepřemýšlíte. Ruští vojáci byli přesvědčení, že si jedou na Ukrajinu pro vítězství, že je tam lidé budou vítat šeříky, a najednou neměli co jíst a pít, nedostávalo se jim paliva. Ve válce je to v pořádku – jdu si ho obstarat. Ukořistit od nepřítele. A když už se někdo jednou vloupal do domu a ukradl chléb, proč by se za prožité strasti neodškodnil také další válečnou kořistí. Viděl tam mrtvé kamarády, probíhala tam navíc partyzánská válka. To se velmi jednoduše začnete na každého civilistu dívat jako na nepřítele. Ruské vojáky tím neomlouvám. Chci jen říct, že pokud se změní vnější faktory, mnozí z nás se budou chovat stejně jako putinovci. Pokud nevěříte, jeďte se podívat na hřbitov do Postoloprt, kde se krátce po druhé světové válce odehrál masakr civilních obyvatel německé národnosti, nebo se zeptejte lidí ze Sarajeva, Srebrenice či Mazáre Šarífu v Afghánistánu.

Stručně řečeno: odblokují tlumící vliv mozkové kůry a lidé jsou pak mnohem impulzivnější. Rusové v Buče i na jiných místech byli nepochybně vysoce vystresovaní. Nejúčinnější způsob, jak se s tím vyrovnat, je podle vědeckých poznání ublížit tomu, kdo je na sociálním žebříčku pod vámi. Odborně se tomu říká přenesená agrese. A je skutečně dokázáno, že stresové hormony klesají po napadení podřízeného – mimochodem, měřilo se to u makaků. Známe to i z běžného života: táta přijde naštvaný z práce domů, vynadá mámě, máma vynadá dětem, děti zatahají kočku za ocas. I proto vojáci zabíjejí civilisty.

První obětí války je vždycky pravda. Myslím, že v tomto případě ale jde o věrohodný záznam. A pokud je skutečně pravdivý, jsem si jist tím, že jejich vztah je tragický. Představte si, že by vám tohle řekla vaše manželka. O dalším mohu jen spekulovat. Co motivuje ženu, aby žila s takovým násilníkem? Ze statistik víme, že nejčastějším spouštěčem násilí je to, že ho sám zažijete v dětství. Vedle toho ženy, které často zažily násilí od svých rodičů, končí s partnerem, který se k nim chová také násilně. Připomíná tatínka. Možná je pro ně takový partner zárukou ochrany a ten pocit bezpečí jim stojí za to, nechat si ubližovat. Mají to – zdánlivě – alespoň trochu pod kontrolou.

Závisí to na kulturním kontextu, na vnějším prostředí. Že by se v Čechách nějak extra prožívalo poválečné znásilňování německých žen při odsunu, že by vojáci Rudé armády byli traumatizovaní tím, že znásilnili půlku Německa, to jistě ne. Ale pak je tady už zmiňovaná vietnamská válka, kde se prostředí v USA mění a na americké vojáky se společnost dívá mnohem hůř. Ukázalo se, že když se o událostech ve Vietnamu začne veřejně mluvit, vojáky to tížilo a své zážitky ventilovali. Ukázala se síla kontextu, prostředí.

Myslím, že v těchto známých případech tomu tak není. Odehrávalo se to ale nejspíš ve válce v někdejší Jugoslávii. Ženy byly skutečně systematicky znásilňovány, muži mučeni, byl to nástroj etnických čistek. Na Ukrajinu ale jeli ruští vojáci jako vítězové, které budou místní vítat, jak jim to tvrdili jejich velitelé. A v takovém rozpoložení se možná chcete s nějakou ženou vyspat, a ne ji znásilnit.

Zkušenosti německých žen znásilněných na konci války ukazují, že alespoň u některých to možné je. Znásilnění je ale v Česku nejspolehlivějším vyvolavačem posttraumatické stresové poruchy. Dovolím si ještě jeden historický pohled: v někdejším Československu fungovaly před listopadem 1989 potratové komise, které neplánovaně těhotným ženám umělé přerušení těhotenství ne vždy povolily. Existuje studie, která se zabývala těmito nechtěnými dětmi, jaké byly jejich osudy. Odpověď je, že to s nimi nedopadlo nijak zvlášť dobře. Měly problémy v rodině, málo přátel, trpěly konflikty s nadřízenými i spolupracovníky, častěji se objevovaly v protialkoholních a protidrogových poradnách a v celostátních rejstřících trestů.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Jako psychiatr se snažím ve všem najít něco pozitivního. Pracuji s oběťmi traumatu. Takže kdybych měl na těch tragických událostech hledat něco pozitivního, přál bych si, aby to znovu zvedlo solidární vlnu s Ukrajinou, která teď v Česku upadá. Každá krize má své určité fáze. Psal jsem o tom ostatně se svými kolegy v odborném tisku už během koronavirové epidemie. Z heroické a idylické fáze právě přicházíme do fáze deziluze. Například ale ve druhé světové válce bombardovanému Londýnu heroická fáze, mohutná vlna podpory, vydržela výrazně déle, protože britská královská rodina šla příkladem. A když jsem byl před lety v Afghánistánu, všichni věděli, že je tam i princ Harry, zatímco americký prezident Bush tam své dcery neposlal. Naši vůdcové v současné krizi asi dělají dobrou práci, snaží se, ale vůbec nepochopili roli emocí.

První dáma a první dcera, tedy manželka a dcera prezidenta, sice chyběly ve veřejném prostoru první dva měsíce, ale pevně doufám, že si je Miloš Zeman jen šetřil pro nejtěžší chvilku, která teď přichází. Dříve třeba první dámy rozdávaly polévky pro chudé, to by dnes asi nebylo vhodné, ale kdyby se první dáma scházela s ukrajinskými matkami a snažila se jim pomáhat, mohlo by to fungovat podobně, jako když britské elity pomáhaly ve zmiňovaném bombardovaném Londýně a nyní na Ukrajině. Podobné chování bych čekal také od krajských hejtmanů. Nepochybuji, že hodně pracují, ale vedle racionálních výsledků tito lídři zatím často neporozuměli roli emocí a symbolů, které jsou v krizích a válkách naprosto zásadní. Vždyť například polský prezident Andrzej Duda s manželkou Agatou ubytovali ukrajinské uprchlíky ve svých rezidencích.

Máme dost malý dům, navíc máme ročního kluka a v těchto dnech se nám má narodit ještě dcera. Ale rozhodli jsme se dávat deset procent z platu. Aby vás pomoc nebolela, ale těšila vás, je třeba, abyste o ní věděli, něco vás stála, ale abyste viděli také konkrétní výsledky. Posíláme je každý měsíc, nejprve to bylo přímo ukrajinské ambasádě v Praze, teď je poskytujeme Centru psychosomatické medicíny, které pomáhá s ubytováním ukrajinských uprchlíků. 

Jan Vevera (52)

• Vystudoval 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.

• Jako postdoktorand pracoval na University of California v Berkeley v USA a na Department of Forensic Psychiatry, Institute of Psychiatry at Maudsley ve Velké Británii.

• V roce 2000 byl koordinátorem zdravotní péče organizace Člověk v tísni v Kosovu.

• V letech 2006 až 2018 pracoval jako vedoucí psychiatr polní nemocnice Armády ČR. Účastnil se misí v Afghánistánu.

• Nyní je přednostou Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni, kde vyučuje psychiatrii a lékařskou etiku.

• Ve své vědecké práci se věnuje biologickým a environmentálním faktorům impulzivity, násilí, viktimizace a stresu.

• Za své odborné publikace získal v letech 2005 a 2015 Národní psychiatrickou cenu profesora Vladimíra Vondráčka.