Když holandský kapitán Jacob Roggeveen dorazil o Velikonocích roku 1722 jako první Evropan na Velikonoční ostrov, byl ohromen. Na jednom z nejodlehlejších ostrovů na světě – leží 3500 kilometrů od americké pevniny a 2000 kilometrů od nejbližšího obyvatelného ostrova – žili lidé, kteří stavěli jen ubohé kánoe a se skloněnou hlavou se kořili ohromným kamenným sochám.

Naprosto stejně byl o dvaapadesát let později udiven i jeho anglický nástupce James Cook. Již předtím však procestoval většinu Tichého oceánu, a tak hned v okamžiku, kdy na loď vkročil první obyvatel ostrova – a začal kroky přeměřovat palubu a nahlas počítat –, zjistil, že mluví prakticky stejným jazykem jako domorodci z Nového Zélandu, Tahiti či Tongy. „Je pozoruhodné, že se stejný národ dokázal rozšířit po všech ostrovech tohoto nezměrného oceánu od Nového Zélandu po tento ostrov, tedy po téměř čtvrtině obvodu zeměkoule,“ poznamenal si do deníku.

Skutečnost, že Velikonoční ostrov a s ním celý obrovský Tichý oceán osídlili z asijské pevniny Polynésané, známe už dlouho. Nyní však skupina antropologů, matematiků a genetiků (hlavním autorem je Alexander G. Ioannidis ze Stanfordovy univerzity) publikovala v prestižním vědeckém časopise Nature studii, ze které lze vyčíst, kdy a kde tato expanze začala, jak pokračovala a kdy přesně Polynésané jednotlivá souostroví osídlili.

Opakovaný pohled do dalekohledu

Od začátku do konce to byla laboratorní práce. Autoři studie nemuseli kopat na starých nalezištích, a dokonce ani odebírat moc vzorků DNA – většinou se stačilo spolehnout na genetické profily současných Polynésanů odebrané v minulosti. Nakonec jich do studie zařadili 430, přičemž je pečlivě vybrali z 21 klíčových ostrovů. 

Pokud by se jednalo o pevninu, nic by s takovým souborem dat nepořídili. Ovšem Polynésie je specifická. Migrace tam měly na svědomí malé skupinky osob (zhruba 30 až 200 lidí), které z jednoho ostrova dopluly na nějaký jiný – vzdálený a dosud neosídlený – a zabydlely se na něm. Útesy nově objeveného ostrova byly dosud nedotčené, sídlily na něm nesčetné kolonie mořských ptáků a často i velké množství nelétavých ptáků (zdaleka nešlo jen o známé novozélandské ptáky moa či havajské husy, ale o dalších zhruba 1300 druhů dnes vyhynulých ptáků, které první osadníci doslova „sežrali“). Kolonie díky těmto neomezeným zdrojům zpočátku bouřlivě rostla a rychle se šířila po sousedních ostrovech. Brzy poté se vše od začátku opakovalo: malá skupinka lidí nasedla do katamaránu a vydala se do dálek Tichého oceánu…

Pro vytvoření genetické mapy Polynésie byly zásadní právě tyto „zakladatelské“ výpravy a to celou věc zjednodušuje. Populace mateřského ostrova – tedy toho, ze kterého všechno toto námořní hemžení vzešlo – musí mít logicky nejvyšší genetickou diverzitu ze všech, jinak řečeno DNA jeho obyvatel se od sebe navzájem musí nejvíce liší. Naopak dceřiný ostrov osídlený z „matky“ malou skupinkou lidí bude mít genetickou diverzitu nutně nižší a u „vnučky“ se tato rozmanitost dále zmenší. Asi jako byste si napsali genetický kód všech ostrovanů na zeď a pak se na ni zahleděli zblízka dalekohledem a vybrali si jen úzký kruh, který vidíte, a pak to opakovali znovu a znovu. 

Vzhledem k tomu, že mateřské ostrovy mají určující vliv na genetický obraz ostrovů dceřiných, lze z těchto dat poměrně snadno zjistit posloupnost osidlování jednotlivých ostrovů. Zároveň se ale dá poměrně přesně odhadnout, kdy ke konkrétní kolonizační výpravě došlo. Autoři studie k tomu využili genetické hodiny (vyšli z porovnávání rozpadu zděděných společných segmentů DNA mezi jednotlivými ostrovními populacemi), díky kterým se dá vypočítat, před kolika generacemi se osudy dvou vybraných lidských populací rozdělily. Na každou generaci počítali třicet let a výsledky jsou následující.

Odkud přišli Austronésané

Když nepočítáme moderní Evropany, jsou lidé mluvící austronéskými jazyky největšími mořeplavci všech dob. Austronésané žili původně na Tchaj-wanu (austronéskými jazyky dodnes mluví víc než půl milionu původních – nečínských – Tchajwanců) a přilehlém jihočínském pobřeží. Někdy okolo roku 3000 př. n. l. začala jejich expanze. Nejdřív na svých katamaránech a vahadlových lodích přeskočili na Filipíny. Odtud se kolem roku 1500 př. n. l. začali šířit na území dnešní Indonésie a Malajsie, do Mikronésie a do Melanésie.

Indonéští lovci a sběrači nepředstavovali pro nově příchozí zemědělce konkurenci, a tak je Austronésané kompletně nahradili. Ještě lehčí to bylo v dosud neobydlené Mikronésii, zato v Melanésii – na pobřeží Nové Guiney – narazili na rovnocenné soupeře: tropické zemědělce, jejichž předkové (vzhledem připomínající australské domorodce) tu sídlili již desítky tisíc let. Výsledkem byl pat: dnešní obyvatelé Nové Guiney v sobě mají zhruba dvacet až třicet procent austronéských genů a Austronésané si s sebou – na svoji další pouť do Polynésie – odnesli zhruba stejný podíl melanéské DNA. Někdy okolo roku 500 n. l. přepluly austronéské katamarány z jižního Bornea Indický oceán a jejich posádky se – po smíšení s později dorazivšími východoafrickými černochy – staly základem moderního malgašského národa.

Dnes austronéskými jazyky mluví více než 400 milionů lidí na obrovské rozloze světa od Madagaskaru přes Indonésii až po Velikonoční ostrov, a dokonce i čeština vděčně přijala slova jako tetování, tabu, amok, batika, ukulele či orangutan.

Dopravní uzel Rarotonga

Všechno to začalo na západopolynéském „dvouostrově“ Samoa. Austronéští předkové dnešních Polynésanů tam připluli už někdy okolo roku 800 př. n. l., rozšířili se odtud na další dva velké blízké ostrovy – Tongu a Fidži, pak se však jejich postup na skoro dvě tisíciletí zastavil. Do pohybu se dali až okolo roku 830 n. l., kdy kolonisté dorazili na Rarotongu v Cookově souostroví (dnes jde o oblíbenou zimní destinaci novozélandských turistů). Vzhledem k tomu, že Rarotonga leží ztracena v Tichém oceánu 1500 kilometrů od Samoy a je třiapůlkrát menší než Brno, to byl bez satelitní navigace, map a kompasu úctyhodný výkon. Dodejme, že rarotonžská ústně předávaná tradice zjištění autorů studie potvrzuje i nepotvrzuje, protože se dochovaly legendy o osídlení ostrova jak ze Samoy, tak z Tahiti.

A právě Rarotonga se v příštích stoletích měla stát důležitou křižovatkou, za které byly osídleny obrovské prostory východní Polynésie. Někdy kolem roku 1150 dorazily rarotonžské katamarány na atol Tubuai v Jižním souostroví, o necelé půlstoletí později se kolonisté objevili na vzdáleném Rapa Iti v Bassově souostroví a ve stejné době byly osídleny dva menší z Cookových ostrovů – Mauke a Atiu. Skutečně důležitá kolonizační vlna však už okolo roku 1050 zamířila na severovýchod ke Společenským ostrovům (což dokládá DNA domorodců z nejdůležitějšího tamního ostrova – z Tahiti) a dál ve stejném směru až na korálový atol Mataiva, který je nejzápadnějším výběžkem souostroví Tuamotu.

Václav Drchal

Dalším dopravním „hubem“ se poté stalo Tuamotu, obrovský – 2000 kilometrů dlouhý – řídký „mrak“ zhruba osmdesáti ostrovů, jejichž celková rozloha je ani ne dvakrát větší než Praha. Právě odtud zamířily lodě na sever k Markézám a na jih k Mangarevě – největšímu ostrovu v Gambierově souostroví. A jsme zase na začátku, protože právě z Mangarevy byl okolo roku 1210 osídlen Velikonoční ostrov – nejvýchodnější bod polynéských námořních výbojů.

Pevniny a vrchy

Studie srovnává genetická data obyvatel pouhých 21 ostrovů, a tak je jasné, že jde zatím jen o hrubé schéma se spoustou mezer. Navíc v něm chybějí dvě nejlidnatější – ovšem okrajové, a proto z hlediska šíření dávných lidí nezajímavé – ostrovní skupiny: Nový Zéland a Havaj. Kritici také namítají, že použitá metoda přeceňuje genetický vliv zakladatelských populací, což mohlo výpočty zkreslit. Například archeolog Patrick Kirch z University of Hawaii at Manoa sice studii označil za „skvělou práci“, zároveň ale ve vyjádření pro vědecký časopis Science podotkl: „Archeologie naznačuje, že existovalo mnoho zpětných proudů a větvení, které znamenaly pokračující interakce mezi ostrovy.“

Pozoruhodné každopádně je, jak přesně genetické výpočty souhlasí s nejnovějším datováním příchodu lidí na jednotlivá místa v Polynésii. Z analýzy pylu v jezerních usazeninách a půdní eroze na Velikonočním ostrově například plyne, že tam lidé dorazili kolem roku 1200, což je rozdíl pouhých deseti let. Jediné větší rozdíly se projevily v případě Cookových ostrovů a Markéz, a to o desítky, a v případě Rarotongy dokonce o více než sto let. Vypočtená data jsou ale vždy starší než ta změřená podle klasické radiokarbonové metody a je otázka, jestli se archeologům skutečně podařilo najít nejstarší tamní sídliště. Na pomoc přicházejí – minimálně na některých ostrovech – i zakladatelské legendy. Tak třeba na atolu Rangiroa v souostroví Tuamotu zaznamenali etnologové po druhé světové válce legendu, že ho před 28 generacemi (na genealogie si Polynésané potrpí) osídlil bájný Oio, který prý připlul z ostrova Bora Bora ležícího v západní části Společenských ostrovů. S legendami je třeba zacházet opatrně, ovšem v této sedí jak směr, tak datování; pokud budeme na generaci počítat třicet let, liší se „legendární“ a vypočtený údaj o osídlení souostroví Tuamotu o pouhých patnáct let.

Velké bratření

A pak tu jsou další drobné detaily týkající se kamenných soch a indiánů. Megalitické antropomorfní sochy tesané do kamene se totiž nezachovaly jen na Velikonočním ostrově, ale ještě na dalších třech ostrovech: jde o Fatu Hiva a Nuku Hiva v Markézách a o Raivavae v Jižním souostroví. Ostrovy jsou od sebe navzájem vzdálené mnoho tisíc kilometrů, ovšem něco je přece spojuje: ze studie plyne, že byly všechny osídleny z jednoho místa – ze souostroví Tuamotu, a to buď přímo, nebo přes Mangarevu (viz mapa). Stejné čtyři ostrovy – a Mangarevu k tomu – ovšem spojuje ještě něco podstatně zajímavějšího: v DNA jejich původních obyvatel lze najít genetické stopy indiánů. 

Autoři starší studie (vyšla v Nature loni v létě), která o tom poprvé informovala, došli – na základě jinak provedených výpočtů – k tomu, že polynésko-indiánský kontakt byl nejspíš jen jeden a muselo k němu dojít buď někde v jižních Markézách či na Tuamotu (znamenalo by to, že do Polynésie dopluli cestou Thora Heyerdahla indiáni), nebo naopak na pobřeží Jižní Ameriky (v tom případě by ho obstarali Polynésané). Každopádně se měl odehrát zhruba v roce 1200, tedy krátce poté, co Polynésané osídlili Tuamotu, jižní Markézy či Mangarevu, a v době, kdy podnikali ty nejdelší výpravy směrem na východ. Dodejme, že ani tady nejde jen o genetiku. Už v minulosti mluvily ve prospěch tohoto mezikontinentálního „bratření“ dvě skutečnosti: rozšíření americké kalabasy a batátů v Polynésii (batátům navíc Polynésané říkají „kumala“, kdežto ekvádorští indiáni „cumal“) a naopak nález – údajně 700 let starých – polynéských slepičích kostí v jihoamerickém Chile.

Závěry obou studií jsou fantastické, ovšem jde jen o předzvěst toho, co nás čeká v brzké budoucnosti. Až se výše popsané metody použijí na větší počet ostrovů, budeme toho o velké plavbě Polynésanů na východ a jejich kontaktech s americkou pevninou vědět daleko víc.

Nebyla to náhoda

Kronikář Magalhãesovy výpravy kolem světa (1519 až 1522) Antonio Pigafetta byl první Evropan, který spatřil dvojtrupé lodě tichomořských domorodců, a byl naprosto okouzlen jejich hbitostí: „Ze zádi příď si dělají a z přídě zase záď a jsou jako delfíni, když z vlny na vlnu se přehupují.“ Pigafetta ovšem ve skutečnosti viděl jen malé lodičky. Ty největší katamarány byly až třicet metrů dlouhé, dokázaly uvézt přes sto lidí, díky své konstrukci byly prakticky nepřevrhnutelné a za dobrého větru dosahovaly rychlosti třicet kilometrů v hodině.

Ještě pozoruhodnější byl ale způsob, jakým dokázali Polynésané své lodě v ohromných pustinách Pacifiku navigovat. Základem bylo sledování hvězd a Slunce, díky čemuž dokázali Polynésané sledovat zamýšlený směr a se slušnou mírou přesnosti odhadovat zeměpisnou šířku (byť tímto kartografickým způsobem naprosto neuvažovali). Dalšími pomůckami bylo pozorování letu ptáků, směru větru a mořských proudů, sotva postřehnutelný světlezelený odlesk mělké vody lagun na mracích či cosi jako textura vln, kterou neznatelně ovlivňovaly desítky kilometrů vzdálené ostrovy. Navigátorské znalosti se předávaly z otce na syna a ti nejlepší drželi v paměti ohromující množství údajů – od textury vln až po přesnou posloupnost hvězd, které se využívaly při plavbě ke známým ostrovům. Navigátor Tupaia, jenž v 18. století doprovázel Jamese Cooka, znal údajně plavební instrukce ke 130 ostrovům (osobně jich navštívil desetkrát méně) a polohu 74 z nich dokázal zakreslit do mapy.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeniku Hrot.