Když žijete pod sopkou, každé ráno, poledne a večer si při pohledu na její vrcholek oddechnete, protože se z něho nekouří. Až pak to jednou přijde a vy víte, že jste v těžkém průšvihu. Zhruba tak si musí poslední dva či tři týdny připadat čínský prezident Si Ťin-pching. Na tom, jestli se mu v následujících týdnech podaří déšť kamení, lavinu popela a proudy lávy alespoň zpomalit, závisí nejen jeho politický život a čínská ekonomika s půldruhou miliardou lidí, nýbrž také nečekaně podstatná část prosperity celého světa v následujících letech či desetiletích.
Onen kouřící vrcholek se jmenuje Evergrande a je to největší čínská developerská společnost a zároveň nejzadluženější firma v branži po celém širém světě. Nominálního dluhu má 88 miliard dolarů, ale její celkové závazky (kdo není ekonom, může říkat prostě dluh, vyjde to nastejno) čítají přes 300 miliard dolarů. To je samo o sobě slušné riziko: firma takové velikosti je „too big to fail“, jak říkají Američané, tedy systémově důležitá. Nesmí padnout, protože by to napáchalo ekonomický masakr první třídy.
Prodělat nelze
První obláčky kouře začala Evergrande vypouštět předloni, kdy jí začaly slábnout tržby. To je důležité kvůli obchodnímu modelu, jejž Evergrande praktikuje. Je to jednoduché: půjčíte si od banky, postavíte deset tisíc bytů tuhle a tamhle a rozprodáte je, ještě než je dokončíte. Z utržených peněz vrátíte bance dluh, zbytek reinvestujete a za drobné, které vám zbudou v kapse, si koupíte ostrov v Řecku a k němu pár rolls-royců. A protože ceny bytů neustále rostou a porostou donekonečna, jak se domníváte, vlastně ani nemůžete prodělat.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot