Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Zatím není reálné, aby ukrajinská armáda vytlačila ruské jednotky z celého obsazeného území, konstatuje někdejší náčelník generálního štábu Jiří Šedivý
Na válku na Ukrajině se armádní generál ve výslužbě Jiří Šedivý dívá pohledem vojáka. A pro mnohé to nemusí být zrovna optimistický pohled. „Že by Ukrajina provedla opravdu zásadní ofenzivu, která by znamenala odchod všech ruských jednotek z jejího území včetně Krymu, na to je v této etapě konfliktu opravdu hodně brzy,“ konstatuje Šedivý. Navíc podle něj hrozí mnohem větší ozbrojený konflikt, než je ten na Ukrajině. „Někteří američtí generálové už dlouho mluví o tom, že největším nepřítelem není Rusko, ale Čína,“ upozorňuje Šedivý.
Myslím, že ne tím způsobem, jak je pravidelně deklarováno prezidentem Volodymyrem Zelenským, tedy že vytlačí ruskou armádu ze všech okupovaných území včetně Krymu. Poslední dobou se ostatně hodně diskutuje o tom, co to vlastně vítězství Ukrajiny znamená. Domnívám se, že vítězstvím bude Rusy zastavit, případně je zatlačit co nejdál zpátky k hranicím. Ale současná situace takovému vývoji zatím neodpovídá.
Poměry sil na frontě odpovídají spíše tomu, že se v určité fázi fronta zastaví a válčící strany se dostanou do rovnovážného stavu. V tom okamžiku nastane doba na vyjednávání a hledání optimálního řešení. Ale že by Ukrajina provedla opravdu zásadní ofenzivu, která by znamenala odchod všech ruských jednotek z jejího území včetně Krymu, na to je v této etapě konfliktu opravdu hodně brzy.
Dívám se na válku na Ukrajině jako na dvě základní fáze. Po pravděpodobné ruské ofenzivě, která zřejmě právě nastupuje, skončí první etapa války o Ukrajinu. Druhá začne v okamžiku, kdy Ukrajina zahájí budování své armády na bázi západních technologií a zbraňových systémů. Ale to musí Severoatlantická aliance a Evropská unie učinit zásadní rozhodnutí: ukrajinská armáda se musí vystavět tak, aby byla unifikovaná, technologicky jednotná. Současné jednotky nemají šanci nad Ruskem zvítězit, protože jsou nesmírně rozdrobené do jednotlivých technologických segmentů. Od jednoho státu Ukrajina dostane jeden typ zbraní, od druhého zase jiný. U nejmodernějších zbraňových systémů je ale logistika tak složitá, že to bude Ukrajince nesmírně vyčerpávat – i přes stále velkou podporu západních států.
V druhé fázi války bude nesmírně důležitý také lidský segment, v tomto případě bohužel tahají Ukrajinci za kratší konec. Jednoduše proto, že nemají tolik bojeschopných obyvatel jako Rusko, což je vzhledem k velikosti obou zemí přirozené.
Ano, do značné míry se to dá vyrovnat vyšší kvalitou zbraňových systémů. Vidíme ale, že i západní státy mají problém dodat Ukrajině větší počty nejmodernějších zbraní. A je s podivem, že například Německo posílá bojová vozidla Marder, která jsou už daleko za svým zenitem a bundeswehr je má spíše jako servisní vozidla. A to ještě proto, že nová bojová vozidla Puma jsou drahá a poruchová. Německo a některé další státy také chtějí na Ukrajinu poslat 178 tanků Leopard I.
Vzhledem k tomu, že se začaly používat v polovině šedesátých let minulého století, je to opravdu na pováženou. Je to stejné, jako bychom my poslali na Ukrajinu tanky T-55, které se začaly zavádět do armády koncem padesátých let. Taková technika není na to, aby se udělal zásadní průlom v ruské obraně. Mimochodem, až Rusové v nastupující ofenzivě dosáhnou svých cílů, „zabetonují“ se na dosažených čarách a Ukrajinci proti nim nemají s takto starou technikou šanci.
V první řadě ukazuje snahu napadené zemi skutečně pomoci. Někdy to ale vidím spíše jako politickou deklaraci. Když se na dodávky techniky a zbraňových systémů dívám jako voják, nedovedu si představit, že ukrajinská armáda bude účinně bojovat s několika typy tanků, několika typy obrněných vozidel nebo děl. Jak se snižuje počet původních zbraní a techniky ze sovětské éry, respektive z doby po rozpadu Sovětského svazu, zvyšuje se podíl různorodých systémů ze Západu.
Tím se ale výrazně zvyšují potřeby logistiky, což může být pro Kyjev zásadní problém. Západní státy by se měly domluvit, že se začne rychle vyrábět třeba jeden typ tanku nebo jeden typ obrněného transportéru, letounu, vrtulníku a tak dále. Například Challenger 2 je vynikající tank, ale když jich dostane Ukrajina čtrnáct, není to skoro nic. Druhá věc je, kdy obrněná technika dorazí. Aby se nestalo, že už bude po válce.
Patřili jsme mezi první, což je záslužné. Udělali jsme a stále děláme, co je v našich silách. Ale ukazuje se, že náš potenciál byl z velké části už vyčerpán. Velké státy jsou před námi. Myslím, že by naše pomoc měla být po válce oceněna například naší účastí na obnově Ukrajiny, ale reálně, nikoli jen v podobě slibů. Skutečně jsme byli jedni z prvních, kteří Kyjevu poslali zbraně. A jsem přesvědčen o tom, že si prezident Zelenskyj při své nedávné cestě do Londýna, Paříže a Bruselu mohl udělat krátkou zastávku také v Praze.
Ruská ekonomika se nepochybně vrátí o celá desetiletí zpět, a nejen ekonomika, celá společnost. Vždycky říkám, že Rusové válku strategicky prohráli už v okamžiku, kdy Vladimir Putin zavelel k útoku na Ukrajinu. A je jedno, jestli zvítězí na bojišti. Celkově Rusko nesmírně ztratí. Nemyslím ale, že by se zhroutilo natolik, že by nebylo schopné vést válku. Klidně přijmou nějaká drastická opatření, převedou společnost na válečnou ekonomiku a budou bojovat dál. Nezapomínejme, že za nimi jsou spojenci, jako je Severní Korea, Čína nebo Írán, kteří jim dodávají zbraně a munici.
Byla velmi očekávatelná. Jsme trochu v zajetí velmi optimistických, až bombastických vystoupení pana prezidenta Zelenského. Rozumím tomu, je to politik, musí svůj národ podporovat a burcovat. Bylo by naopak špatné, kdyby to nedělal. Na druhou stranu, někdy z Ukrajiny slyším mnohem realističtější hodnocení vojenské situace a výhledu do budoucna než u nás ve střední a západní Evropě. Informace o tom, že Kreml shromažďuje nové síly a chystá ofenzivu, se objevují už několik měsíců.
Týká se to i změny přístupu k vedení války z ruské strany, jejich změny velitelského systému. Do toho ale nepočítám, že na začátku roku byl jmenován velitelem speciální vojenské operace Valerij Gerasimov, tedy náčelník generálního štábu ruské armády. Pokládám to spíše za exces. Ale celkově začínají Rusové přistupovat k velitelskému rozhodování a vedení bojové činnosti mnohem realističtěji. To už ale přinesl Gerasimovův předchůdce Sergej Surovikin, který zůstal Gerasimovovým zástupcem. Vlastně jsme jenom čekali, kdy a kde budou nově mobilizovaní vojáci nasazeni.
Velmi často také provádějí průzkum bojem, což se v našich končinách často prezentuje, jak Ukrajinci odrazili útok. Ale je přece jasné, že Rusové ukrajinská postavení neustále oťukávají, a jakmile někde objeví slabší místo, tak se tam posunou, i když třeba jen o plus minus dva kilometry. To se ostatně odehrávalo i kolem Bachmutu. Když to shrnu: chybí nám realismus při hodnocení skutečné vojenské situace na Ukrajině, což někdy vyvolává nereálné představy, jak se bude válka dále vyvíjet. Měli bychom se vrátit ke klasickému armádnímu hodnocení situace na bojišti. Tím se ale nevylučuje, aby politici svůj národ nadále podporovali a snažili se alespoň o nějaký optimismus.
Není logické, aby byl náčelník generálního štábu postaven do funkce polního velitele. Může být vyslán na bojiště, aby například předal podřízeným velitelům instrukce k připravované vojenské operaci, tedy jaký je cíl, jaké jsou k tomu určené prostředky, časový plán, jak je zajištěná součinnost či logistika. Ale pak se vrátí a plní dále svůj úkol, jímž je příprava celé armády, nejen jednotek na frontě. Válčící vojska potřebují podporu z týlu, což je celý systém logistiky, musí se ale třeba připravovat další mobilizace nebo je zapotřebí chystat novou vojenskou doktrínu. Náčelník generálního štábu má prostě jinou roli.
Od počátku je zřejmé, že je špatně připravený ruský velitelský sbor. Mimochodem, jejich systém víceméně kopíruje ten sovětský, který vznikl už před druhou světovou válkou. Výsledkem ostatně bylo, že pro Rusy velmi špatně dopadl začátek jejich operace. A buďme za to rádi! Jak invaze pokračovala, jejich problémy se v mnoha ohledech ještě prohlubovaly.
Současně ale vznikala skupina důstojníků, kteří reagovali na vývoj na frontě adekvátněji. Projevilo se to například tím, že armáda začala povolávat do služby vojáky, kteří už byli v záloze, ale pořád mají odpovídající zkušenosti a znalosti. Proto se postupem času začaly ukrajinské úspěchy snižovat. Je ovšem třeba připomenout, že ukrajinská ofenziva z loňského září byl skutečný majstrštyk.
Loni na podzim se stal novým velitelem invazních vojsk Sergej Surovikin, o němž jsem už mluvil. Je to nemilosrdný ruský generál, ale současně dobrý velitel. Byl to pravděpodobně on, kdo přišel za Vladimirem Putinem a z očí do očí mu řekl, že jestli se jejich jednotky nestáhnou z Chersonu, přijde ruská armáda o třicet tisíc vojáků. Putin nepochybně musel řešit obrovské dilema, než na to kývl. Vojáci z Chersonu pak posílili kritické místo v Doněcku.
Do značné míry se v ruských ozbrojených silách stále projevuje starý sovětský model, že když se něco někde nedaří, pošlou tam nadřízeného, aby tam udělal pořádek. To se mimochodem projevilo už na začátku konfliktu, kdy se zjišťovaly počty ruských generálů zastřelených v oblasti bojů. Operace se nedařila podle plánů, a tak byli vysláni do první linie, aby tam udělali pořádek. A umírali. Dovedu si představit, že si Putin zavolal Gerasimova a řekl mu, ať si s sebou vezme, koho chce, ale ať jde na Ukrajinu napravit to, co se nedaří. Myslím, že jeho hlavním úkolem je právě nová ruská ofenziva.
Bezpilotní prostředky nejsou úplně něco nového, dokonce už Československá lidová armáda před rokem 1989 takové měla. Pravda je, že s nástupem nových technologií jsou bezpilotní stroje dnes technologicky mnohem dále a nasazují se skutečně masivně. Používají je obě strany. Obě strany se také s nimi a proti nim učí bojovat. Rusům se mimochodem úplně podařilo vymazat drony Bayraktar, protože se naučili rušit jejich navádění. Ukrajinci pak přišli s jinými a také se učí, jak ničit ty ruské.
Překvapila mě v první fázi ta ruská neschopnost, a myslím, že jsem nebyl sám. K tomu je ovšem zapotřebí dodat: Dobře, že to tak dopadlo!
Přesně tak. Už jen útok na letiště Hostomel u Kyjeva a neschopnost tamní ruské výsadkáře podpořit přicházejícími ruskými silami ukázaly, že selhalo základní vojenské plánování, které se učí poručík základní služby. Rusové udělali spoustu chyb. Na druhou stranu není radno Rusko podceňovat, víme, jaký má zbrojní arzenál a vojenský potenciál.
Moc tomu nevěřím, ale některé indicie ukazují, že by Kreml mohl k nějakým radikálním krokům za určitých okolností přistoupit. Myslím, že by to bylo až v té druhé fázi války, jak jsem o ní před chvílí mluvil. Pokud se Ukrajincům podaří dozbrojit a začnou okupanty opět vytlačovat, Rusové začnou přicházet o území, které nově považují za své. Mám na mysli Doněckou, Luhanskou, Chersonskou a Záporožskou oblast. To ale pro ně může být ještě méně zásadní problém, než kdyby Ukrajina začala ohrožovat Krym. To je pro Kreml naprosto zásadní území.
Dovedu si představit, že v takovém případě by Moskva mohla zvolit demonstrativní úder, například provést vzdušný jaderný výbuch taktické nálože nad mořem nebo nad neobydlenou částí Ukrajiny.
Politicky se na to odpovídá, že Rusové samozřejmě musejí opustit veškeré obsazené území. Opakovaně se objevuje požadavek mírových jednání až poté, co se Rusové zavážou opustit Ukrajinu. Nic takového ale není v dnešních podmínkách reálné. Pouze v případě, že by ruská armáda na tom byla opravdu hodně špatně a Moskvě by nic jiného nezbylo. Ale k něčemu takovému, myslím, nedojde.
Kdyby se dostali do skutečně kritické situace, mohli by Rusové sáhnout k všeobecné mobilizaci a převést celou zemi do válečného stavu. A v takovém případě nemá Ukrajina šanci. Myslím, že je zapotřebí vrátit se k loňskému vystoupení někdejšího amerického ministra zahraničí Henryho Kissingera.
Někteří američtí generálové už dlouho mluví o tom, že největším nepřítelem není Rusko, ale Čína. Už když jsem v roce 1993 studoval americkou válečnou školu, diskutovalo se tam o tom. Kissinger se na svět dívá z úplně jiného „patra“. Náš pohled je trochu krátkozraký. Podle Kissingera nejde jenom o Ukrajinu, ale také o to, co se odehraje potom. Pro nás to je samozřejmě hodně citlivá věc, v roce 1938 jsme také přišli o část území. Ale bohužel, situace na Ukrajině je osmatřicátému hodně blízko.
Doufám, že se nakonec mezi Kyjevem a Moskvou začne skutečně vyjednávat o míru – ale samozřejmě za rozumných podmínek. Západ v tom může hrát významnou roli jakéhosi mediátora. Ostatně se klidně může stát, že Putin z nějakého důvodu v Kremlu skončí a na jeho místě se objeví daleko silnější jestřáb, který bude mít daleko blíže k použití jaderné války.
V roce 2001 vznikla Šanghajská organizace pro spolupráci, jejímiž členy jsou rovněž Čína a Rusko, ale třeba i několik postsovětských republik. Původně to byla více hospodářská organizace, ale postupně nabírá stále větší vojenskou orientaci. A když se podíváte na společná cvičení z posledních let, najednou zjistíte, že se Čína a Rusko vojensky hodně přibližují. To je opravdu velmi nebezpečné. Vždyť Číňané mají početně větší námořnictvo než Američané.
Už se objevil dokonce názor, že okolo roku 2025 může nastat vojenský střet o Tchaj-wan, což je asi přehnané, ale za dalších patnáct let to může být realita. Nejde jen o tento ostrov. Kdyby se k Rusku a Číně přidaly další země, jako například Írán, Severní Korea a některé africké státy, je tady ohromný potenciál ještě většího ozbrojeného konfliktu, než se právě odehrává na Ukrajině.
