Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Zejména inflační tlaky ve službách ukazují na další možný růst cen vyšší než jsou tři procenta. S příchodem nového roku a lednovým přeceněním cen soukromého sektoru by mohla inflace dále zvyšovat svoje tempo, píše v komentáři ekonom Kryštof Míšek.
Zejména inflační tlaky ve službách ukazují na další možný růst cen vyšší než jsou tři procenta. S příchodem nového roku a lednovým přeceněním cen soukromého sektoru by mohla inflace dále zvyšovat svoje tempo, píše v komentáři ekonom Kryštof Míšek.
Evropané nemohou naříkat nad výsledky amerických voleb. Během jedenácti týdnů musejí dohnat, co během poválečných desetiletí zanedbávali – zajistit vlastní bezpečnost, fyzickou i ekonomickou.
Ať už si o něm myslíte cokoli, Donald Trump se 20. ledna stane americkým prezidentem. K výkonu funkce bude mít širší a pevnější mandát, než v tomto století měla většina jeho předchůdců. Je třeba mu proto prokázat dostatek respektu a věřit tomu, co – spolu se svými blízkými spojenci – říká o svých úmyslech do budoucna.
Evropy včetně Česka se to týká primárně dvěma způsoby, v ekonomickém a bezpečnostním smyslu slova. Protože ekonomická bezpečnost je do značné míry funkcí bezpečnosti fyzické, začneme u ní.
Existuje velmi reálná šance, že Severoatlantická aliance, která od roku 1949 ovládala velkou část zeměkoule, přestane během čtvrt roku být funkční. Trump k tomu nemusí z aliance vystupovat – stačí, když vyjme USA z vojenského velení po vzoru tahu Charlese de Gaullea z roku 1966.
NATO nemůže nařídit americkým silám, aby se zapojily do akce, pokud si to prezident nepřeje. Žádný americký voják nehne pro Evropu a její ochranu prstem, pokud si to Trump nebude přát. Je slabou útěchou, že témuž problému musí čelit i spojenci USA v Indopacifiku – Japonsko, Jižní Korea, Tchaj-wan a dokonce i Austrálie. Ani oni již nemohou očekávat, že jim Washington bude ve věcech vojenských spolehlivým partnerem.
Evropa nemůže dál předstírat, že věci půjdou jako dosud. Až do této doby to bylo pouze zanedbání záležitostí, jimiž je stát svým občanům povinován, od nynějška by to mohlo být jednání rovnou sebevražedné. Evropské země se budou muset naučit fungovat ve vztahu se Spojenými státy, jejichž prezident (a mnoho zákonodárců) zjevně dávají před demokratickými státy Evropy přednost Vladimiru Putinovi.
Evropa má potenciál postarat se sama o sebe. Je dostatečně bohatá, technologicky vyspělá a má dostatek lidí i zdrojů, aby byla mnohem silnější než Rusko. Stojí však před doslova mamutím úkolem.
Z hlediska obrany zahrnuje tento úkol doplnění chybějících struktur, zbraňových systémů, průmyslové základny, surovin a jaderných zbraní. Z geopolitického pohledu se evropské státy musejí v první řadě spojit, aby udržely ve válce proti Rusku Ukrajinu na nohou. Až Trump převezme moc, americká pomoc Kyjevu patrně rychle skončí.
Dvě nejdůležitější otázky, které musí Evropané rychle zodpovědět, jsou zaprvé, jak udržet Ukrajinu v boji i za Trumpova vládnutí. Zadruhé, jak za absence amerického jaderného deštníku udržet věrohodnost představy o schopnosti jaderného odstrašení.
Co tedy Evropa nyní může udělat? Nabízí se několik praktických kroků. První z nich je nabíledni: může spolupracovat s Bidenovou administrativou na tom, aby ještě do Trumpovy inaugurace dorazilo na Ukrajinu co nejvíce pomoci. Bidenova administrativa sice za války nijak nezářila (především svou zdrženlivostí připravila Ukrajinu o možnost válku vyhrát, dokud to šlo), stále však Ukrajině pomoci chce.
Z toho plyne i další krok: aby byla pomoc účinná, měly by evropské země s Ukrajinou své kroky koordinovat. Tak zjistí, co Ukrajinci nejvíce potřebují a jak lze tyto potřeby uspokojit z evropských zásob.
To nepůjde snadno. Nejspíš to vůbec nepůjde provést na půdě Evropské unie, protože Maďarsko a Slovensko jsou Putinovi spojenci, k nimž po podzimních volbách může přibýt Česko. Navíc je v této věci nejasný i postoj dalších zemí, například Rakouska a Bulharska.
Existuje však jádro proukrajinských států, které takovou pomoc mohou koordinovat (Polsko, Pobaltí, skandinávské země, Nizozemsko i Británie, ač již mimo struktury EU).
Dílčích úkolů při splnění těchto podmínek vyvstává habaděj. Patří k nim především převzetí protivzdušné obrany na západní Ukrajině (částečně by to zmírnilo již probíhající zesílený zimní letecký tlak na napadenou zemi). Ukrajinská vojenská výroba, zejména bezpilotních letounů a munice, by měla dostat nejvyšší možnou podporu.
Stejně důležité je povolení útočit na cíle v Rusku evropskými zbraněmi. Je třeba i posílit koordinaci zpravodajských služeb (zejména pokud Ukrajina 20. ledna ztratí přístup k cenným informacím z USA). A to jsou jen ty základní.
Druhou otázkou je jaderné odstrašení. To je středně- či dlouhodobý problém. Ztráta amerického jaderného deštníku však bude znamenat, že Rusko bude mít rázem nad zbytkem Evropy obrovskou jadernou převahu. Veškeré evropské jaderné kapacity budou nadlouho spoléhat na stávající systémy Francie a Británie.
Znamená, že Paříž a Londýn musejí prioritně zajistit, aby tyto systémy byly funkční a připravené k použití (tedy na moři, protože většina z nich je umístěna na ponorkách). Musí koordinovat údržbu a opravy tak, aby v každém okamžiku měla každá z nich na hlídce alespoň jednu jadernou ponorku, která bude odstrašovací funkci plnit. Až potom začne proces vývoje zcela nového evropského jaderného odstrašení.
Bezpečnost však je pouze jedním ze zdrojů nejistoty, do níž se ve středu Evropané probudili. Unii čeká také zúčtování ekonomické (jakkoli i fyzická bezpečnost má nezanedbatelný ekonomický rozměr). EU se připravuje na období posíleného protekcionismu a možné celní války. To kdyby stávající obchodní napětí s Čínou nestačilo.
Seznam stížností směřujících z Bruselu do Washingtonu již dnes zahrnuje americké zelené dotace, ocelářské a hliníkové celní tarify i dlouhotrvající rivalitu mezi dvěma největšími světovými leteckými výrobci, Boeingem a Airbusem.
Evropané si přitom uvědomují, jak nepřipravené je zastihla změna globálního uspořádání věcí. „Éra geopolitického outsourcingu skončila,“ napsal o víkendu, tedy ještě před americkými volbami, polský premiér Donald Tusk na X. Vystihl tak pocity v leckteré evropské metropoli.
Trumpův návrat do Bílého domu by však mohl Evropanům i v ekonomické oblasti posloužit jako katalyzátor k posílení jejich autonomie. K takovým opatřením patří především navýšení společných zdrojů. Jako vždy však zde hlavní otázkou je, jak se k věci postaví nejmocnější evropská země: Německo.
Tam by šlo obtížně hledat méně vhodný moment k prokazování velkorysosti. Kulhající ekonomika přinesla krizi politickou. Zatímco Američané se poslední týden soustředili na volby, německá vládní koalice se dohadovala, jestli vůbec zůstane pohromadě.
Německo je „na začátku své nejtěžší chvíle“, řekl agentuře Bloomberg profesor Moritz Schularick, prezident Kielského institutu pro světovou ekonomiku. „Kromě domácí strukturální krize nyní země čelí obrovským výzvám v oblasti zahraničního obchodu, na které nejsme připraveni.“
Kromě toho samozřejmě hrozí, že pokud Trump splní svou hrozbu a uvalí na veškerý dovoz cla ve výši 10 až 20 procent, obchodní válka dvou nejbližších transatlantických spojenců bude na světě, než řeknete „tarif“.
Prozatím může očekávání celních tarifů po Trumpově nástupu k moci vést dovozce k urychlení dodávek v předstihu. To zase zvýší sazby za přepravu, protože rejdařské firmy zavalí zvýšená poptávka.
Brusel by po nástupu nové americké administrativy chtěl tlačit na vyřešení těchto záležitostí (včetně zmiňovaného sporu Boeing-Airbus). Probuzení Světové obchodní organizace, které by mělo dát její existenci znovu nějaký smysl, jak by si to Evropané v tomto kontextu přáli, však zůstává v říší snů.
Trump během svého prvního funkčního období uvalil – mimo jiné kvůli sporu o letadla – miliardová cla na evropský dovoz. EU a USA se sice pod Bidenovým vedením dohodly na pětiletém příměří, které v roce 2021 cla pozastavilo. Neexistuje však žádná záruka, že Trump po 20. lednu toto příměří dodrží. A i kdyby se tak nakrásně rozhodl, je to jen provizorní dohoda zhruba na rok.
Pokud jde o obchod obecně, „přijdu s nabídkou partnerství a spolupráce,“ cituje Bloomberg Maroše Šefčoviče, slovenského místopředsedu Evropské komise. Jak moc bude Trump ochoten Šefčovičovu nabídku zvažovat, je jiná věc.
Nic z toho není pro mezinárodní obchod (a tím pro globální prosperitu) dobrou zprávou. Podle studie britských a amerických ekonomů se svět musí připravit na nejzávažnější vlnu zvyšování cel přinejmenším od 30. let.
Jejich studie (v říjnu ji zveřejnil americký Národní úřad pro ekonomický výzkum) se zabývá obdobím, kdy průměrné celní sazby činily přibližně 35 procent. To je cifra, vedle níž i Trumpova zvažovaná dvacetiprocentní sazba bledne závistí. Hlavní závěr studie není šokující: zvýšené celní sazby poškozují růst produktivity. V některých odvětvích se udržely v provozu podniky, které by jinak konkurence smetla.
Autoři studie v tom smyslu citují hodnocení automobilového průmyslu z roku 2019. Podle výzkumného týmu z Cardiff University „američtí inženýři a konstruktéři pokračovali ve 20. století v řešení problémů, které již v zahraničí byly vyřešeny“. Jako klíčový důvod tohoto zaostávání se objevuje „americké 45procentní ochranné clo“.
Neméně pozornosti jistě věnovali výsledkům amerických voleb Číňané a jejich mocipáni. Není divu: Trumpův návrat může znovu rozpoutat obchodní válku, která by mohla druhou největší ekonomiku světa zničit. Peking se k americkým volbám oficiálně vyjádřil jen velmi málo, ačkoli státní média je odsoudila jako „chaotické cvičení v plýtvání penězi“.
Podle agentury Bloomberg Economics by hrozba až šedesátiprocentních dovozních cel na čínské zboží mohla nakonec vzájemný obchod zdecimovat. Banka UBS uvedla, že tarify v této výši by snížily roční tempo ekonomického růstu Číny o více než polovinu.
Přesto by měl být Peking připraven vypořádat se s fenoménem Trump 2.0 lépe než v minulosti. Důvodů je několik. Snaha USA omezit čínské technologické ambice v mnoha ohledech selhala, Čína si tak vedoucí postavení v některých klíčových oblastech udržela.
Právě Čína je nyní také nesporným světovým lídrem v oblasti elektromobilů. Objemem kvartálních tržeb čínská elektroautomobilka BYD právě překonala Teslu, když jen v říjnu prodala rekordních 500 tisíc osobních vozů.
Peking zároveň má pro reakci na americká cla k dispozici vlastní tvrdá opatření. Mohl by se zaměřit na americký zemědělský vývoz nebo omezit vývoz surovin, které USA potřebují pro své strategické technologie.
Prezident Si Ťin-pching by se přesto další obchodní válce s Američany nejspíš rád vyhnul. Doma se potýká s hospodářskými potížemi, jež prohlubuje přetrvávající útlum trhu s nemovitostmi. Jak však čínský boss mnohokrát dokázal, když jde o politické soupeření, je ochoten obětovat leccos, ekonomickou výkonnost nevyjímaje.
To je výhoda vládců, kteří se nemusejí moc ohlížet na veřejné mínění. V konfrontaci dvou nejmocnějších států dneška proti sobě takoví vůdcové budou stát hned dva.
