Mimořádné zdanění energetiky a bank vyvolalo při svém zavedení před dvěma lety dost zlé krve. Však si také stát bral od postižených podniků hodně peněz. Mělo to být dohromady více než sto miliard korun. To akcionáře nepochybně bolelo.

Považovali to za nespravedlnost, přestože značnou část zisků nepochybně přinesla válka, byť vliv měly i zelená politika či zanedbání ne zrovna bezchybné měnové politiky v mnoha centrálních bankách světa. Roli při mimořádných ziscích sehrály kromě toho důsledky vrtulníkové politiky našeho fiskálu, kdy stát do podniků sypal různé pomoci a kurzarbeity po desítkách miliard, čímž vytvořil firmám finanční polštáře na dražší energie i vysoce úročené půjčky – to se to pak vydělávalo.

Jenže vydělali na tom i jiní než jen energetici. A zejména bankéři byli nespokojení s nespravedlností, s níž daň dopadala jen na velké banky se zahraničními vlastníky.

Konstrukce tzv. windfall tax byla ale děravá: hlavně kvůli tomu, že nebyla zavedena s platností hned od roku 2022, ale až od ledna následujícího roku, takže zejména banky měly dost času na optimalizaci. Vláda se také rozkmotřila s energetickými magnáty Danielem Křetínským a Pavlem Tykačem, protože na rozdíl od ČEZ nedostaly jejich firmy státní pomoc na nutné záruky pro obchody na burze, a navíc se jim pokusila prostřednictvím windfall tax zdanit i tu část velmi výnosného byznysu, která pocházela z obchodů v zahraničí.

Oba privátní energetické koncerny tak přesunuly ziskovou činnost do zahraniční jurisdikce a neplatily z toho nakonec skoro nic. Jediným skutečně významným plátcem pak zůstal ČEZ

Přesto se z těchto daní (patřilo k nim ještě zdanění nadměrných tržeb z prodeje elektřiny nad určitou úroveň) podařilo pokrýt dotace domácnostem. Letos se dotace domácnostem neposkytují a daň už není jen neúspěšná, ale také zbytečná. Rozpočet počítal s výnosem pouhých sedmnácti miliard, a tak by bylo rozumné windfall tax zrušit hned poté, co bude tato částka vybrána. Proč čekat na konec roku 2025, dokdy měla původně platit?

Ministr financí Stanjura se tomu nebrání, ovšem ve vládě je zřejmě dost osamělý: kolegové ministři vyhlížejí každou korunu, kterou by mohli hezky přerozdělit svým ovečkám nad úroveň našeho – mírně střídmého – rozpočtu s deficitem 270 miliard korun.

Navíc ve vládě sedí Piráti. A ti mají odedávna pifku na banky, které by chtěli zatížit nějakou speciální bankovní daní a třeba doufají, že politický odpor nebude – poté, jakou vyčůranost předvedl bankovní sektor s windfall tax – tak silný jako dříve.

Nakonec v Česku není nic tak trvalé jako dočasné daně. I ty, které zvyšoval Kalousek v roce 2012, měly platit jen tři roky – ale ouha: jejich plánované zrušení se nekonalo a Andrej Babiš se pak pyšnil vyrovnanými rozpočty a rozbil je až konec superhrubé mzdy.

Druhá, progresivní daňová sazba z příjmu fyzických osob, která se původně nazývala „solidární přirážka“, zdobí náš systém dodnes a čerstvě došla dalšího rozšíření na nižší příjmy. Tak aby se nám ta historie zase neopakovala. Tentokrát v oblasti korporátních daní. Tak nějak na podporu podnikání v Česku, po němž u nás kdekdo volá.