V Česku se každým rokem vybere od spotřebitelů několik tisíc tun použitých akumulátorů a baterií. Dle posledních dostupných čísel jich jen v roce 2020 Češi k recyklaci odevzdali 2156 tun. Objem odevzdaných baterií a akumulátorů navíc dle odhadů v dalších letech ještě vzroste. Důvodů je několik, mimo jiné i to, že stále více výrobků na baterie funguje, a navíc se zpřísní legislativa, která bude sběrné systémy nutit vybírat stále větší objem baterií od spotřebitelů.

„Nárůst vidíme v jednotkách procent jak na vstupu, tak na sběru. Dnešní doba vyžaduje poměrně vysokou mobilitu výrobků. Výrobci jsou kreativní a dodávají na trh všelijakou elektroniku, která dříve neexistovala. To znamená, že přenosné baterie teď obsahuje výrazně větší počet zařízení, než tomu bylo třeba před deseti lety,“ tvrdí obchodní manažer společnosti Rema Battery David Chytil.

Legislativa dělí baterie na přenosné, průmyslové a autobaterie. Já teď hovořím o těch přenosných, to jsou především ty nejmenší, knoflíkové, tužkové, baterie v noteboocích, mobilech a podobně. Na trh vstupuje stále větší penzum baterií a daří se nám postupně zvyšovat i míru sběru.

Bohužel tím, že jde často o malé či miniaturní baterie, je někteří spotřebitelé stále vyhazují do směsného odpadu nebo se zbytečně skladují v různých domácích či kancelářských šuplících a dostávají se k recyklaci až s odstupem času. Nejsme tedy na takových procentech míry sběru ve vztahu k uvedení na trh jako třeba u elektrozařízení, kde kolektivní systém Rema Systém sbírá přes 65 procent. Rema Battery jako kolektivní systém pro přenosné baterie splňuje zákonem danou míru sběru, stanovenou 45 procenty. Naše firma sice loni vybírala 68,2 procenta přenosných baterií, které dovozci a výrobci sdružení do Rema Battery uvedli na trh, je ale třeba vnímat to, že máme na trhu dva kolektivní systémy. Každý sdružuje penzum klientů, respektive dovozců a výrobců baterií, ti deklarují množství baterií a akumulátorů, které uvádějí na trh. Z toho se pak počítá zmíněné procento, kolik se vybere zpět.

Druhý kolektivní systém vykazuje dlouhodobě nižší míru sběru ve vztahu ke svým klientům, nicméně rovněž plní zákonnou míru sběru.

Celorepublikově jsme někde na úrovni 45 až 50 procent. To je sice poměrně hezké číslo, ale když jej vnímám komplexně, z pohledu dalších kolektivních systémů, je poměrně nízké. Třeba ve sběru elektrozařízení, jak bylo uvedeno výše, jsme na mnohem vyšší míře sběru.

I z celoevropského pohledu jsme průměrní, máme co dohánět a zatím se to moc nedaří. Také proto, že jde o malé výrobky, které velmi často končí v popelnicích s komunálním odpadem. Zpětný celorepublikový odběr baterií a akumulátorů v roce 2020 činil 48,6 procenta, lze předpokládat, že v roce 2021 osciloval někde mezi 47 a 50 procenty. Přesná loňská čísla ale bohužel ministerstvo životního prostředí dosud nepublikovalo.

V současné chvíli zatím nevidíme, že by byla větší poptávka po bateriích jako takových. Když se podíváme na alkalické baterie, na ty máme národního zpracovatele Kovohutě Příbram, které jsou schopny z nich vytěžit přes šedesát procent.

Pak jsou zde velmi hojně využívané nabíjecí lithiové baterie a tady je naprosto markantní nedostatek zpracovatelských kapacit. Primárně těžba lithia je ale zatím bohužel levnější než recyklace. Konflikt na Ukrajině navíc běží poměrně krátkou dobu, pokud bude delší, tak si u některých surovin z recyklovaných baterií dovedu představit nárůst poptávky.

Tlak ve sběru elektrozařízení byl dlouhodobý, zakotvený v legislativě, kdy v posledních letech rostla míra sběru meziročně o pět procent v rámci uvedení na trh vůči sběru elektrospotřebičů. Aktuálně jsme na úrovni 65 procent, přičemž tato míra sběru je již poměrně ambiciózní a ne všem kolektivním systémům se ji podařilo splnit. V tuto chvíli je v národní legislativě stanoven zpětný odběr přenosných baterií na 45 procent. Do budoucna předpokládáme, že míra sběru poroste i v přenosných bateriích. Proto mimo jiné už teď máme poměrně vysokou míru sběru, a jsme tedy připraveni.

Když vyjdeme z našich zkušeností s přenosnými bateriemi z minulých let, opětovné využití jsme uměli realizovat, nicméně reporting vůči ministerstvu životního prostředí na to nebyl připraven. V poslední době jsme se samozřejmě posunuli a vše běží téměř, jak má.

Nejlépe se to popisuje na akunářadí. Nabíjecí baterii tvoří blok několika menších pospojovaných článků obalených krytem. Dokázali jsme tento typ baterií opětovně využít, daný zpracovatel dokázal box otevřít, proměřit každou baterii, zjistit, že třeba jen dva články jsou špatné. Baterie doplněná například o nové články měla ještě poměrně dobrou kapacitu a mohla se znovu využít. Třeba jako součást úložiště. Je ale pravda, že v současnosti je opětovné použití minoritní ve vztahu k tomu, co se recykluje.

Předpokládáme, že i nelehká současná doba zrychlí růst s ohledem na to, že recyklace je finančně náročná, přičemž v rámci takzvaného oběhového hospodářství má opětovné využití mnohem vyšší váhu než následná recyklace.

Teď už se bavíme o oblasti průmyslových baterií. Dovozci a výrobci mají všeobecně povinnost informovat své zákazníky při prodeji těchto výrobků, jak nakládat s těmito bateriemi. Přispěje k tomu i možnost takzvaného kolektivního plnění, které se dlouhodobě zabývá všeobecnou i odbornou osvětou. Původní legislativa totiž neumožňovala kolektivní plnění, ta nová již ano. Do budoucna je určitě potřeba rozšiřovat zpracovatelské kapacity.

Automobilky mají nastaven svůj systém tak, že si dokážou staré baterie samy stáhnout a nechat si je zpracovat v závodech, kde zpětně vytěží požadované suroviny. Mimo jiné i proto, že Evropská unie tlačí na to, a v budoucnu se to projeví i v naší legislativě, aby každá baterie do elektromobilu měla svůj vlastní pas a dané procento recyklátů. Je to výrazný posun k takzvanému oběhovému hospodářství.