Třiadvacetiletá samička krokodýla amerického, obyvatelka zoologické zahrady Parque Reptilandia v Kostarice, bezmála dala před pěti lety život dceři, ačkoli žila v naprosté izolaci a nemohla zabřeznout. Minulý měsíc její příběh podrobně popsala britská vědecká Královská společnost – to když vyšlo najevo, jak se jí to (skoro) podařilo.

Když bylo krokodýlici osmnáct, našli její ošetřovatelé v jejím výběhu čtrnáct čerstvě snesených vajec, která tam neměla být. Samička žila v přísném celibátu a s ostatními krokodýly se nestýkala. Ze čtrnácti snesených vajec se sedm zdálo být plodných.

Tým překvapených vědců je následující tři měsíce uměle živil v inkubátoru. Nestalo se však nic; vejce selhala. Vědci pak všechna otevřeli, aby jejich obsah vyhodnotili. A našli důkaz o tom, že krokodýlí samice se umějí rozmnožovat, aniž by se jim do toho pletli samci. 

Daniel Deyl

Sama matka stačí

Pomocí softwaru jménem ParthenoGenius odhalili, že snesená krokodýlí vejce skutečně mají pouze matku; otec jim chybí. Když dorazily výsledky z genetické laboratoře, způsobilo to poprask. Nade vši rozumnou pochybnost dal zkoumané krokodýlí dceři vzniknout konkrétní typ partenogeneze (čili v češtině samobřezosti či pannobřezosti), dosud známý pouze u bezobratlých.

Krokodýl americký je tak nejvyšším živočichem, o němž si dnes jsme jisti, že je schopen se alespoň pokusit o tento typ partenogenetického rozmnožování. Starý příběh se tak dotýká tématu vysoce aktuálního.

„Samice několika velkých a složitých zvířat, jako jsou ještěrky a žraloci, se mohou rozmnožovat bez samců,“ psala britská BBC již před devíti lety, kdy se termín partenogeneze začal právě díky ještěrkám a žralokům objevovat i mimo odborné publikace. „Nyní si uvědomujeme, že se to děje ve volné přírodě častěji, než jsme si mysleli. Mohli by se tedy i lidé naučit tento biologický trik, který umožňuje ženám otěhotnět podle jejich vlastních plánů, aniž by v tom byly závislé na mužích?“ 

Daniel Deyl

Jako včelí trubci

Proces přebírání standardní genetické loterie do vlastních rukou je nepochybně na postupu. Lze si proto představit lidské společenství organizované způsobem blízkým organizaci včel či mravenců?

Dokud byl muž pro rozmnožování nezbytný, postaral se vývoj o plus minus rovnoprávné postavení obou pohlaví, protože bylo zapotřebí jejich vzájemné spolupráce. Pokud by se však ukázalo, že muž nezbytný není, byl by důvod k jeho další existenci (o dominantním postavení vůči ženě ani nemluvě) v současné podobě? Stačil by jako trubec, dělník, válečník?

Mimochodem, právě včely i mravenci organizují své rozmnožování i za účasti partenogeneze, jednoduššího, „levnějšího“ – ač méně dokonalého – způsobu množení. Samcům to dává vždy podřízenou roli.

Tématu se podrobněji věnujeme v aktuálním vydání týdeníku Hrot.