Ústavní soud (ÚS) zrušil vládní zákaz prodeje a poskytování služeb ve vybraných oblastech. Svým rozhodnutím tak dal za pravdu skupině senátorů, kteří toto opakovaně vydávané opatření považují za diskriminační. Strážce ústavnosti v krátké době již podruhé vstoupil přímo doprostřed veřejné diskuse. Celý jeho nález si každopádně zaslouží přinejmenším několik poznámek.

Velká improvizace

V prvé řadě platí, že vláda si podobný políček zasloužila. Ani po roce boje s pandemií není její počínání ničím jiným než jednou velkou improvizací. A spoléháním se na to, že to nějak dopadne a že jí to zase projde. Opakované zavírání, otevírání a zase zavírání některých oblastí obchodu a takřka celých služeb je typickou ukázkou takové bezradné improvizace. Při udělování výjimek z těchto plošných restrikcí jako by si členové vlády házeli korunou. Anebo měli očividné zadání, že někomu pomoci mají, protože na tom má někdo vlivný zájem, zatímco jiného mají v klidu ponechat vlastnímu osudu, neboť není nikdo, kdo by se o něj dostatečně „postaral“. Obojí je evidentně hrubou chybou.

ÚS se ale nelíbí především to, že všechna tato opatření jsou jen replikami těch původních, starších, aniž se vláda obtěžovala s nějakým inovativnějším přístupem. Natož aby se snažila vyhovět volání obchodníků a OSVČ typu kadeřnic, že jsou schopni si hygienická opatření nejlépe nastavit a ohlídat sami, poněvadž je to pochopitelně v jejich bytostném zájmu. A co hůře, nejenže vláda pouze replikuje, ale zejména úplně rezignovala na odůvodňování svých rozhodnutí. Chová se prostě jako absolutistická vrchnost.

Po obsahové stránce je tudíž nález ÚS jediný možný a správný. Vytváří tlak na sofistikovanější přístup k regulacím. Právě ten by si nejen daná oblast po roce zkušeností s pandemií zasloužila. Otevírá tak příležitost pro obecnější změnu přístupu státu k regulacím, která by se v lepším případě mohla stát normou i pro časy pocovidové. Kéž by!

Judicial self-restraint?

Situace kolem nálezu ÚS ale není černobílá. Kromě pocitu zadostiučinění, že vláda dostala za vyučenou, nejednoho pozorovatele jistě napadlo, jestli má takový, de facto politický, tlak vytvářet ÚS. Tedy instituce stojící na samém vrcholu nezávislé justiční moci. Zda takový tlak mnohem spíše nepřísluší opozici, zvláště v situaci, kdy vláda ani v jedné z komor parlamentu momentálně nemá většinu. Jinými slovy, jestli se tu ÚS nestaví do nežádoucí role „třetí“ parlamentní komory.

Pro relevanci této úvahy svědčí několik okolností. ÚS vědomě vyšel vstříc měnící se situaci: navrhovatelům ze Senátu dal možnost podání opakovaně doplnit, a navíc zrušil již neplatné krizové opatření. Přímo ve svém nálezu též konstatoval, že tím „nedojde,k otevření maloobchodního prodeje‘, přesto však Ústavní soud považuje závěry obsažené v odůvodnění tohoto nálezu za velmi zásadní, jelikož představují jakési,memento‘ pro případná další omezující opatření vlády“.

Při rozhodování v ÚS přitom, jako už poněkolikáté, nepanoval konsenzus. Vznikla hned tři odlišná stanoviska. Asi nejzávažněji vyznívá výtka místopředsedy soudu Fenyka k „odklonu ÚS od zásady judicial self-restraint“ (zdrženlivost, sebeomezení), „kterou ÚS dlouhodobě ve své rozhodovací praxi akceptoval a která vyvěrá z respektu k dělbě mocí ve státě“.

Právě tyto okolnosti, ale i opakovaný mravokárně-výhrůžný tón celého nálezu dodávají rozhodnutí ÚS určitou pachuť. Ani to není zdaleka poprvé, a zřejmě ani naposledy. Nedávné zrušení části volebního zákona provázela podobná apelativně-varovná melodie, adresovaná dokonce celé politické scéně.

Oceňme nález Ústavního soudu. Jde o důkaz, že právní stát v Česku nezemřel, jakkoli by se to mnohým hodilo do krámu. Sledujme, jak na to vláda zarea guje, protože její další činy budou důkazem, nebo popřením téhož. Zároveň však buďme ostražití k tomu, co dalšího vzejde z brněnské Joštovy ulice. K právnímu státu neoddělitelně patří princip dělby moci. A ten musí být posvátný pro všechny, ať už jsou jejich pohnutky sebevíce bohulibé.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.