Windfall tax, jejíž konečná podoba se v těchto dnech už jen ladí ve Sněmovně, vyvolává znechucení u postižených a rozpaky u zbylé podnikatelské veřejnosti, protože celkem pochopitelně vzniká obava, kdo a za co bude zkasírován příště.

Abychom je nenechávali dlouho v nejistotě, bylo by fér přiznat, že na každého dojde. Na někoho dříve, na někoho později. A není se čemu divit. Evropská ekonomika prochází hlubokým postátněním a není to jen záležitost zelených politik.

Stačí se podívat, jak se v posledních deseti patnácti letech vyvíjely celkové objemy nestátních investic, a porovnat to s cykly čerpání evropských dotací. Zjistíme, že v naší době už investiční rozhodnutí ovlivňují inovace a příznivá cena peněz méně než dotační cyklus.

Firmy investují podle toho, na co lze získat dotaci. Že při tom jsou někdy kreativní – jako Andrej Babiš se svou inovativní linkou na toustový chléb –, je sice pravda, přesto alokace kapitálu na základě dotačních programů proklepnutých bruselskými plánovači má k podstupování standardního podnikatelského rizika dost daleko.

Hloupý, kdo dává

Nejde zdaleka jen o investice. Transfery neinvestičních prostředků ze státního rozpočtu podnikatelským subjektům na podporu zelené energetiky, ale i výzkum a vývoj a další podobné účely se před deseti lety pohybovaly pod čtyřiceti miliardami ročně, před covidem byly už pod šedesáti miliardami a příští rok jim nemá chybět moc do osmdesáti mi­liard korun. V covidové době byly vysoko nad sto miliardami. Kurzarbeity a další pomoci něco stály a firmy si pěkně napakovaly účty.

Lze to pochopit. Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere. Erár rozdává a podnikatelé stojí s nataženými dlaněmi.

Rychle se na to zvyká a je to v celé Evropě, takže žádná česká specialitka. Když přišla energetická krize, začaly závody v kompenzacích a naši podnikatelé se pochopitelně zlobili, že zaostáváme. A kritizovali plány, podle nichž se pomoc měla dostat jen těm existenčně ohroženým, kteří už spadli do ztráty. U některých kapitánů průmyslu zjevně vznikl pocit, že je spravedlivé, aby bylo kompenzováno snížení zisku během války.

Stopování kaprů

Cenový šok samozřejmě existenčně ohrožuje celá odvětví a existenčnímu ohrožení jsou vystaveny strategické firmy, na nichž stojí česká ekonomika, takže nějaký opravdu významný zásah státu být musí a bude to něco stát. Bohužel, z výjimečných situací se stal běžný systém.

Je tak namístě trochu se zamyslet, zda k současné situaci trochu nepomohlo i svazácké nadšení pěstované ve většině velkých korporací pod zkratkou ESG. Například když nejmenovaná velká banka řeší emisní stopu kaprů zabíjených na Vánoce a odmítá financovat uhlí i v případě, že jde o to koksovatelné, které bude při výrobě oceli ještě po desetiletí zcela nenahraditelnou surovinou. A není v tom zdaleka sama.

Máme slzet nad tím, že tato banka bude mít příští tři roky na část zisku sazbu daně 79 procent? V socialismu, k němuž jsme se takto společně bez protestů dopracovali, mohou být daně i stodvacetiprocentní.