Zjistit, kdo v Česku skutečně vlastní nějakou firmu, je teoreticky velmi jednoduché. Stačí otevřít internetovou Evidenci skutečných majitelů, napsat jméno společnosti a za pár vteřin je možné prohlédnout si výsledek. V praxi je to horší, protože evidence je plná nesmyslných údajů (o tom později), ale pořád je to lepší než nic.

Brzy se však dost možná – kvůli pár dní starému rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie – uzavře i toto ne zrovna průhledné okno.

Samotná Evidence skutečných majitelů, která vznikla transpozicí evropské směrnice proti praní špinavých peněz (AML směrnice), Soudnímu dvoru nevadí, problematické ovšem podle něj je, že má k údajům o majitelích firem přístup kdokoli.

„V Česku jsou některé osobní údaje skutečných majitelů přístupné veřejnosti na základě relativně nedávné novely zákona o evidenci skutečných majitelů. Lze tedy očekávat, že Česko bude muset tento zákon v brzké době znovu novelizovat, a to i když by Evropská komise nepřistoupila k úpravě AML směrnice,“ říká Tomáš Kočař z advokátní kanceláře KPMG Legal.

Doplňme ještě, že se nejedná o specificky českou, ale celoevropskou záležitost, která nějakým způsobem dopadne na podobné registry v řadě evropských zemí. Koneckonců všechno to spustily dvě žaloby v Lucembursku.

Nebezpečné a omezující

V té první si majitel lucemburské realitní společnosti YO stěžoval, že přístup „široké veřejnosti“ k údajům, které musel do tamního registru poskytnout, vystavuje jeho i jeho rodinu „závažné, skutečné a aktuální hrozbě nepřiměřeného rizika“, a to konkrétně „rizika podvodu, únosu, vydírání, obtěžování, násilí nebo zastrašování“. Druhou žalobu podala tamní společnost Sovim a namítala v ní, že veřejný registr porušuje právo na ochranu soukromého a rodinného života garantované Listinou základních práv EU.

Obě žaloby se dostaly až k Soudnímu dvoru Evropské unie a ten rozhodl jednoznačně. Přístup veřejnosti k údajům o skutečných majitelích je podle něj nepřijatelným zásahem do práva na soukromí, porušuje hned dva články Listiny základních práv EU, a řečenou směrnici proti praní špinavých peněz proto prohlásil za „neplatnou v rozsahu“, v němž ukládá členským státům EU zajistit, „aby informace o skutečných majitelích společností a jiných právnických osob zapsaných v rejstříku na jejich území byly vždy k dispozici jakékoli osobě z široké veřejnosti“.

Nešťastný zákon

Evropskou směrnici proti praní špinavých peněz převedl do českého práva zákon o evidenci skutečných majitelů a od začátku to byl boj. Vláda Andreje Babiše, který svůj Agrofert „zaparkoval“ ve svěřenském fondu a podle Bruselu byl dlouhodobě ve střetu zájmů, se jeho přijetí vytrvale a úspěšně bránila.

Po velkých diskusích a tahanicích vstoupil v platnost až loni v červnu a konečně vyhověl přání Bruselu, aby byl registr veřejný a za ignorování zákona hrozily firmám citelné sankce (až půlmilionová pokuta). Ani poté ovšem nebyla Evropská komise spokojena a loni na podzim zahájila s Českou republikou řízení kvůli tomu, že směrnici chybně transponovala do svého právního řádu.

Letos v létě proto parlament schválil další novelu, aby odstranil bruselské výtky (bez toho by Česko nemělo nárok třeba na čerpání 191 miliard korun z Národního plánu obnovy). Změn bylo víc, ovšem ta asi nejdůležitější se týkala specificky českého dělení skutečných majitelů na „koncové příjemce“ a „osoby s koncovým vlivem“.

Týkalo se to třeba Babišova Agrofertu. Jako koncový příjemce byl v registru uveden Andrej Babiš, ovšem osobou s koncovým vlivem byl správce svěřenského fondu a předseda představenstva Agrofertu Zbyněk Průša. Nyní v rejstříku figurují svorně coby skuteční majitelé.

Zdaleka to však neznamená, že by z Evidence skutečných majitelů zmizely všechny nesmysly. Zkuste třeba do vyhledávače zadat jméno největšího českého internetového obchodníka Alzy a místo skutečného majitele Aleše Zavorala paradoxně vyjede jméno jeho právníka Pavla Steinwichta.

Takových „zázraků“ je česká Evidence skutečných majitelů plná. Brzy to už ale zřejmě nebude kromě státních úředníků nikoho pálit, protože veřejnost ztratí k registru přístup.