Vzorky v podobě pět centimetrů silných kamenných válečků putují na světlo boží z téměř šestisetmetrové hloubky a plní připravené zásobníky. Otřete-li je vlhkým hadříkem, začnou se lesknout jako nenápadné bělostné skvrny; to je lithium, v době elektrické ekonomiky nezbytný artikl. Čím jsou skvrny četnější a větší, tím víc lithia obsahují.

„Jsou to asi největší nezpracované zásoby lithia na světě,“ řekl letos německému týdeníku Der Spiegel Steve Hodgson, hlavní geolog australské těžařské společnosti AVZ Minerals. Konkrétně jde o odhadovaných 400 milionů tun rudy s obsahem lithia ve výši 1,65 procenta. Teoreticky patří k nejbohatším firmám v branži; jenže právě pouze teoreticky.

Plány AVZ počítají s těžbou 700 tisíc tun ročně, díky čemuž cena akcií firmy vystřelila na začátku roku 2021 prudce vzhůru. Počáteční euforie se však od té doby proměnila v kocovinu; akciím se vedlo tak zle, že s nimi australská burza zastavila obchodování a investoři chtějí na firmu podat hromadné žaloby.

Jde o lepší samopal

Problém je v tom, že onen idylický výjev s lithiem putujícím v úhledných lesklých válečcích ze stametrové hloubky se odehrává v (někdejším belgickém) Kongu, v místech, kde zákon patří tomu, kdo má lepší a početnější samopaly. Ne nadarmo se děj románu Srdce temnoty Josepha Conrada odehrává zhruba ve stejných místech – a z podobně blyštivých důvodů, ukrytých hluboko pod zemí.

Daniel Deyl

Autorita vlády sídlící v 1400 kilometrů vzdálené Kinshase je cítit jen do té míry, že uděluje těžební licenci. Výhody jejího držitele jsou však sporné; začíná to tím, že vláda mlží ohledně toho, kdo vlastně oním držitelem je.

Město Manono ve správní oblasti Tanganika (vláda rozdělila původní velkou správní oblast Katanga tak, aby správci nových, menších oblastí, kmenoví vůdci, dostali svůj díl nerostného bohatství) je na mapě těžařských společností již od roku 1915, kdy byl hlavním hitem cín. V následujících desetiletích to místním vyneslo zvelebení – řeznickým obchodem počínaje a veřejným bazénem konče. Obojí bylo ve své době v podmínkách východního Konga nevídaným luxusem.

Daniel Deyl

Pak se stalo, co se stane vždycky: kasiterit neboli cínovec přestal být průmyslově výnosný a důl byl uzavřen. Po roce 1960 se moci namísto Belgičanů chopila místní parta s nejlepšími a nejpočetnějšími samopaly; nastal čas chaosu a chudoby.

Staré geologické studie však přežily; a jednu z nich, z roku 1952, objevili někdy po roce 2015 Australané. Obsahuje původně zcela nepodstatnou zmínku o spodumenu, odpadu, který se tehdejším těžařům náhodou připletl do cesty. Dnes je jednou z nejvyhledávanějších surovin na světě.

Odpad? Eldorádo!

To s sebou nese příslušné trable. Těžební licenci na doly v Manonu tehdy vlastnila firma Dathomir, jejímž šéfem je čínský obchodník Cung Mao-chuej. Muž známý jako Simon Cong má podle všeho spolehlivé kontakty v Pekingu i v Kinshase; licenci držel patrně především kvůli cínu a kobaltu, jichž je v okolí dost.

Daniel Deyl

V roce 2017 australská AVZ od Conga za hubičku odkoupila kontrolní podíl v licenci, přivezla do Manona těžkou techniku, začala se zkušebními vrty – a našla spoustu lithia. Když v roce 2019 zveřejnila jejich výsledky, „rozpoutalo se peklo“, řekl Spiegelu šéf AVZ Nigel Ferguson. „Každá čínská společnost na trhu s lithiem nám volala.“

Pro Číňany je ovládnutí lithiového trhu věcí strategického významu a jeho exponenti mají od pekingských bossů zelenou, politickou i finanční. Těžba lithia je drahá a Australané neměli potřebný kapitál. V roce 2021 se proto dohodli s pobočkou čínského výrobce baterií CATL (ovládá třetinu globálního trhu): vytvořili joint venture, v němž Číňanům za 240 milionů dolarů patří 24 procent. Další smlouvy podepsalo vedení AVZ s čínskými odběrateli.

Daniel Deyl

Proč čínské firmy, a ne evropské či americké? Důvod je politický: v euroatlantickém prostoru mocní zhusta rozhodují v reakci na nátlak skupin vedených ekologickými představami. Občas aniž by brali v potaz reálné dopady takových rozhodnutí. Když se poté zjistí, že spolupracovat s vládami typu té konžské znamená dělat kompromisy ekologické, pracovněprávní i obecně lidské, evropské veřejné mínění je znovu proti.

Číňané naproti tomu žádné otázky nekladou. „Evropské a americké společnosti v současnosti nejsou nakloněny investicím v zemích, jako je Kongo,“ říká Ferguson. Západ je tak do značné míry z vlastní vůle mimo hru.

Čínské kleště

Coby šéf AVZ to měl Ferguson rychle poznat na vlastní kůži. Simon Cong z Dathomiru najednou začal požadovat vrácení části svého podílu. Dalším členem společného těžařského podniku (jemuž Kinshasa licenci buď udělí, nebo ne) je domácí státní podnik Cominière. Ten je ve hře proto, aby země získala z bohatství svůj podíl. Cominière se však za zády AVZ dohodla ještě s další státní čínskou těžařskou společností jménem Zijin a prodala jí patnáct procent svého podílu.

Daniel Deyl

Australská firma se tak ocitla v čínských kleštích. Z jedné strany na ni útočí se svým nárokem Simon Cong z Dathomiru, z druhé strany je tu spolupodílník CATL a ze třetí spoludržitel licence Zijin; pak jsou tu čínští věřitelé-odběratelé. Číňané přitom berou jako hotovou věc, že Australané jsou ze hry venku. Tisková zpráva Zijinu nedávno zlomyslně spekulovala, zda AVZ nakonec nepřijde úplně o kontrolu nad doly v Manonu; čínská média informují o „mocenském boji mezi čínskými hráči“.

Jak vláda v Kinshase nakonec rozhodne, je obtížné předpovídat. Minulý rok nařídilo ministerstvo těžby přezkoumat stará rozhodnutí prezidenta Josepha Kabily; výsledky zkoumání nejsou dosud známy. Australská AVZ Minerals už má připravenou žádost o mezinárodní arbitráž. Skupinky čínských a australských těžařů na sebe mezitím na místě zahlížejí; drobné konflikty se odehrávají prakticky obden. Manono roku 2023 není příjemné místo pro klidný život.

Zvláštní oblast

To neznamená, že se netěží vůbec. Ve starém lomu je každý den rušno. Rýče míří do půdy a tyče rozbíjejí kameny na drobnější kousky; to obyvatelé někdejšího města, dnes vesničané, se živí nerosty, které jim leží pod nohama. Chodí sem každý den. „Napřed kopu všude, kde se dá,“ cituje server africanews.com padesátnici jménem Mahuwa Wangoyová, která touto prací živí čtyři děti. „Pak vezmu vrstvu písku, abych ji vymyla v řece, v naději, že najdu alespoň něco. Tak to v životě chodí.“ Průměrně tak v přepočtu vydělá pět až sedm eur denně.

To, co hledá, není lithium, nýbrž cínovec, jehož těžbu před více než půlstoletím těžaři zavrhli coby nevýnosnou. Hodgson z AVZ ukazuje na skupinu mužů stojících v měsíční krajině s lopatami a síťovými filtry. „Musíme najít řešení,“ svěřil se Spiegelu. Není to tak dávno, co se jeho firma pokusila domácí těžaře cínu vyhnat najatou ochrankou. Nálada mezi místními se rychle zhoršila natolik, že se Australané raději rozhodli pro tyto minihorníky vyčlenit zvláštní oblast. Tak to v životě chodí. 

Světové zásoby lithia

Chile 9,3 mil. tun

Chile bylo v roce 2022 až druhým největším producentem lithia (39 tisíc tun), ale má největší světové zásoby. Země údajně vlastní většinu světových „ekonomicky vytěžitelných“ zásob lithia; v Salar de Atacama je přibližně 37 procent známých světových zásob.

Kongo 6,6 mil. tun*

Kongo má podle (dosud neověřených) odhadů zásoby lithia okolo 6,6 milionu tun. Otázka je, kolik z tohoto množství, jež by z africké země činilo globální lithiovou velmoc číslo dvě, je ekonomicky dostupné.

Austrálie 3,8 mil. tun

V roce 2022 největší producent lithia je na druhém místě v objemu ověřených zásob.

Argentina 2,7 mil. tun

Argentina loni vyprodukovala 6200 tun. (Chile, Argentina a Bolívie tvoří „Lithiový trojúhelník“, kde se nachází více než polovina světových zásob lithia.)

Čína 2,0 mil. tun

Čína loni vyrobila 19 tisíc tun lithia, o půl tuny více než v roce 2021. Většinu své spotřeby lithia však stále dováží, především z Austrálie. Země vyrábí více než dvě třetiny světových lithium-iontových baterií.

Spojené státy 1,0 mil. tun

Kanada 930 tis. tun

Zimbabwe 310 tis. tun

Brazílie 250 tis. tun

Portugalsko 60 tis. tun

Poznámka: *odhad

Zdroj: McKinsey.com, Der Spiegel