První vodíkové auto v Česku si už v srpnu pořídil Cylinders Holding Jana Světlíka. Toyota Mirai druhé generace je součástí expozice Velkého světa techniky v Dolních Vítkovicích, a byť z ní pravidelně vyjíždí, jde spíš o propagaci. Přesto by se nemělo jednat o poslední vodíkový vůz na tuzemských silnicích. Podle Národního plánu čisté mobility (NAP ČM) by jich do konce desetiletí mohlo po Česku jezdit až padesát tisíc.
Otázkou zůstává, kde bude vodíková flotila „tankovat“. Podle NAP ČM je infrastruktura plniček nezbytným předpokladem pro rozvoj vodíkové mobility, očištění dopravy, a tedy i naplnění klimatických cílů shrnutých v evropské strategii Fit for 55. Do roku 2030 tak bude v Česku potřeba osmdesát plniček, do roku 2025 by však už měla existovat minimálně páteřní síť kolem dálnic o patnácti vodíkových stanicích. První takové už opravdu vznikají. Jejich další rozvoj však může zkomplikovat zdánlivě logický požadavek, aby šoférům nabízely výhradně zelený vodík z obnovitelné elektřiny.
Deset stanic už vzniká
Podle ministerstva dopravy by mělo v dohledné době vzniknout v Česku osm plniček. Ty dostaly přiklepnutou podporu z Operačního programu Doprava pro léta 2014 až 2020 v souhrnné výši 300,9 milionu korun. Do výčtu není zahrnutá dotace pro Dopravní podnik města Ústí nad Labem ve výši 30,7 milionu. Jak informoval server Zdopravy.cz, do výběrového řízení na stavbu plničky, která má vzniknout v areálu Spolchemie, se nikdo nepřihlásil. A podle ministerstva neprošla podpora ještě celým schvalovacím kolečkem. Ústecký dopravní podnik nicméně jako první už uzavřel smlouvu na dodávku až dvaceti vodíkových autobusů Solaris.
Jednu stanici připravuje také Dopravní podnik Ostrava. I ten plánuje dovybavit svou autobusovou flotilu až deseti vozy na vodíkový pohon. Plnička na Hranečníku chystaná na rok 2023 by neměla sloužit jen hromadné dopravě, ale i osobním vozům.
Další veřejnou stanici chce v litvínovském Janově stavět elektroinstalační společnost Energo Tušimice, která se zabývá především zakázkami na elektrárnách ČEZ. Zcela bez dotace buduje plničku u vjezdu do výrobního areálu Dolních Vítkovic i společnost Vítkovice. Ta by měla být hotová už v lednu, a má tedy šanci stát se vůbec první vodíkovou stanicí v Česku.
Největší ambice ve vodíkové čerpadlařině má však Orlen Unipetrol, vlastník sítě čerpacích stanic Benzina. Polská společnost jich v pokročilé fázi přípravy má rovnou šest, vedle dvou v Praze také v Brně, Plzni, Ostravě a Litvínově. Do roku 2030 však chce mít Orlen Unipetrol ve své síti až 28 plniček. Dává to smysl, petrolejářský gigant je i výrobcem vodíku, který je v zásadě odpadním produktem chemické výroby. Společnost by tak měla mít i zaručený přístup k lehkému plynu v dostatečném množství.
Právě v tom však vyvstává problém. V Česku se většina vodíku vyrábí z ropných frakcí. Možností je i parní reforming zemního plynu či elektrolýza elektřiny z obvyklého energetického mixu, tedy s vysokým podílem fosilních paliv. Takový vodík zanechává vysokou emisní stopu a říká se mu šedý.
Zatímco v končícím dotačním programu nehrála barva vodíku roli, v nadcházejícím období do roku 2027 může být zásadní podmínkou. Tedy v době, kdy by se měl rozvoj výstavby plniček opravdu rozjet. „Zdá se velmi pravděpodobné, že zcela nový dotační program, který musí být spuštěn nejpozději od poloviny roku 2023, bude muset obsahovat podmínku, podle níž by provozovatel podpořené vodíkové plnicí stanice musel po dobu udržitelnosti projektu zajistit využívání výhradně buď takzvaného zeleného vodíku, nebo minimálně takzvaného modrého,“ uvádí tiskový mluvčí ministerstva dopravy František Jemelka.
Zeleného bude v Česku málo
Nařízení Evropské komise o slučitelnosti podpory s vnitřním trhem hovoří ještě jasněji. Podle předpisu je investiční podpora možná jen v případě, že plnička bude dodávat řidičům pouze vodík z obnovitelných zdrojů, tedy zmiňovaný zelený. Ten se vyrábí elektrolýzou z elektřiny ze slunce nebo větru.
V současnosti ho však v Česku nikdo nevyrábí a stát v nedávno schválené vodíkové strategii ani nepočítá s tím, že by se vzhledem ke geografické poloze nevhodné pro masivní rozvoj obnovitelných zdrojů měly v budoucnu produkovat nějaké zásadní objemy. „Česká republika leží v pásmu, kde sluníčko moc nesvítí a vítr moc nefouká, což je zásadní, když hledáme obnovitelné zdroje energie, jež jsou zapotřebí pro výrobu velkých objemů zeleného vodíku. Jsou tady sice bioplynky a vodní elektrárny, ale kdybychom to všechno dali dohromady, tak množství vodíku, které budeme potřebovat na dekarbonizaci dopravy a průmyslu, se nedá pokrýt, i kdybychom celou republiku posázeli větrníky a solárními panely,“ říká k poteciálu obnovitelného vodíku Vlastimil Pavlíček, jednatel tuzemského zastoupení globálního dodavatele technických plynů Air Products. Podle vládního zmocněnce pro vodíkové technologie Petra Mervarta bude navíc cena takového vodíku z podstaty věci vždy výrazně vyšší než třeba vodíku vyrobeného ve slunné Itálii.
Zpočátku nebude potřeba vodíku zase tak vysoká. Podle vládních prognóz bude Česko potřebovat v roce 2025 sedm tisíc tun čistého vodíku ročně, pět z toho spolyká doprava. Už v roce 2030 to však bude celkem 95 tisíc tun a 62 tisíc v dopravě. Současná výrobní kapacita tuzemských chemiček je přitom sto tisíc tun šedivého vodíku ročně. Nedostupnost paliva požadované barvy by pak mohla znemožnit potenciálním investorům přístup k dotacím na stavbu plniček a zaříznout vznik vodíkové infrastruktury od samého počátku. A bez plniček nelze očekávat ani poptávku po vozech, jako je Toyota Mirai či Hyundai Nexo.
„V této první fázi je nezbytné vytvořit vhodné podmínky pro rozvoj využívání vodíku jako takového, bez rozlišování původu jeho vzniku, protože zavádění vodíku má výrazný ekologický efekt již nyní. Auta na vodík jsou bezemisní, snižuje se využívání surové ropy pro výrobu paliv a dochází k využití dosud nevyužívaného vodíku, který vzniká jako odpad při různých technologických procesech,“ říká proto mluvčí Orlen Unipetrolu Pavel Kaidl. Je to podobné, jako by podmínkou pro výstavbu dobíječek pro elektromobily byla stoprocentní dodávka zelené elektřiny. V takovém případě by v Česku neexistovala asi ani jediná.
Plány petrolejářů i těžařů
Otázkou je, zda by nakonec mohl projít i modrý vodík, který rovněž zmiňuje ministerstvo dopravy. Jde o vodík, který nevzniká z obnovitelných zdrojů, přesto má nízkou emisní stopu. Právě na ten Česko ve vládní strategii sází. Může jít o vodík vyrobený ze zemního plynu doplněný o technologii zachycování uhlíku (takzvaná CCS nebo CCU technologie) nebo vzniklý pyrolýzou. Problémem je však prozatím technologická nedotaženost výrobních procesů, případně otázka, co dělat se zachyceným uhlíkem. „CO2 zachytit umíme, ale potřebujeme ho u nás i někam ukládat. Aby to bylo možné, musíme mít zmapované geologické podloží a ne všude je vhodné. Pokud by se však vhodné podloží našlo, tak je to určitě cesta,“ míní Pavlíček.
Může však jít i o plyn vyprodukovaný prostřednictvím elektrolýzy z jaderné energie. V Bruselu se už několik měsíců vedou ostré debaty o tom, zda nukleární energii zařadit mezi bezemisní zdroje. Zařazení štěpné reakce do kolonky čistých energií by jádru zjednodušilo cestu k financování, což by se nejspíš týkalo i „jaderného“ vodíku. Česko patří do skupiny projaderných zemí vedených Francií, ostře proti jsou naopak Německo a Rakousko.
Rozhodnutí se očekává během týdnů, ne-li dnů. „Posledního půl roku nastal pozitivní obrat a je naděje, že se vytvoří kategorie nízkouhlíkového nebo bezuhlíkového vodíku, kde by mohl být vodík z obnovitelných zdrojů, jaderný vodík nebo třeba vodík vyrobený pyrolýzou,“ říká ke stavu jednání Mervart. Zdůrazňuje však, že pevně dohodnuto není nic a výsledek může být jakýkoli.
Podle informací týdeníku Hrot však třeba Spolchemie už rozjela jednání s ČEZ o dodávkách certifikované jaderné elektřiny, aby z ní mohla vyrábět modrý vodík. Polostátní firma dodává energii s razítkem z Dukovan a Temelína od letoška třeba stavební společnosti Eurovia.
Zároveň se však objevují i plány na výrobu zeleného vodíku ze sluneční elektřiny. Z plovoucích fotovoltaických panelů na jezerech vzniklých po těžbě hnědého uhlí ho chce vyrábět třeba společnost Sev.en Pavla Tykače. Také Orlen Unipetrol, který by jinak mohl mít šedého vodíku dostatek, si chce podle deníku E15 zajistit dodávky zeleného plynu. Společnost plánuje do roku 2025 vybudovat největší elektrolyzér v Česku doplněný o solární park o instalovaném výkonu 52 megawattů. Šlo by o jednu z největších fotovoltaických elektráren v Česku. Zařízení by mohlo vyrábět až 990 tun zeleného vodíku ročně, což však stále představuje jen jedno procento z očekávané spotřeby.
Půjde o miliardovou investici. Na podobné projekty je možné využít peníze z Modernizačního fondu, který spravuje Státní fond životního prostředí. Ve dvou aktuálně vypsaných výzvách v souhrnné hodnotě 2,4 miliardy korun mohou firmy mimo jiné žádat o peníze na pořízení elektrolyzéru či jiných vodíkových technologií.
„Od příštího roku připravujeme podporu vodíku i v dalších programech, ať už v programu RES+, či v programech zaměřených na oblast dopravy,“ doplňuje mluvčí fondu Lucie Früblingová. Podle ní by se mohlo jednat třeba o investice na nákup vodíkových vlaků či nákladních automobilů. Na samotné plničky je však určen Operační program Doprava se svízelnou zelenou podmínkou.
