Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Energetické firmy budou ohledně sektorové daně „prvními pány na holení“, nicméně ani banky by neměly situaci podceňovat.
Dokud o sektorové dani, tedy zvláštním zdanění vybraných oborů ekonomiky, mluví lidé, kteří mají zdaňování „tlustých koček“ a rozdávání potřebným v popisu práce, není úplně těžké to shazovat z politického stolu. Zvlášť když země prosperuje, reálné mzdy rostou, inflace je nízká a hypotéky laciné.
O dost složitější je to tehdy, když je v blízkém zahraničí válka, přičemž agresor drží kohouty s plynem a ropou, ceny rostou tempem, které je nejvyšší za poslední generaci, reálné mzdy klesají a obavy o schopnost splácet všechny účty má i střední třída. Co čert nechtěl, státní rozpočet je už v samotných základech založen tak, že peníze vybrané z daní v podstatě nepokryjí ani běžný provoz. Nemusíte být příznivci levice, aby se vkrádala myšlenka, že se „něco musí stát“, přičemž tím něčím nejsou masivní výdajové škrty, ale snaha o získání dodatečných peněz.
V roce 1981, v časech méně dramatických než ty, které právě zažíváme, dospěla ikona konzervativců Margaret Thatcherová k tomu, že podpoří svého ministra financí Geoffreyho Howea a „pumpnou“ banky za to, že se jim navzdory recesi daří. Neztrácejme čas detaily, pouze se omezme na konstatování, že daň z mimořádných zisků tehdy konzervativní kabinet nastavil tak, že jednorázově odčerpal asi pětinu ročního zisku bankovního sektoru. Proč připomínat pravěk?
Z jednoho prostého důvodu: protože se na něj jako na precedent přímo odvolává nastupující předseda Národní rozpočtové rady a bývalý viceguvernér ČNB Mojmír Hampl, tedy ekonom s rodokmenem, na němž není levicového vůbec nic. Jednorázový příjem do rozpočtu prostřednictvím zdanění energetiky a bankovního sektoru sice nevyřeší strukturální problémy zahnízděné v české rozpočtové politice ani náhodou, ale může pomoci překlenout problémy spojené s mimořádnými výdaji.
Hampl nepochybně ovlivní ostatní členy Národní ekonomické rady vlády (NERV). Od NERV už není daleko k vládnímu zvednutí rukou a větě: To ne my, ale oni to chtějí a nám to radí, což je přesně ta situace, která může rozpoutat politickou dynamiku jak v koalici, tak v celém parlamentu, na jejímž konci není nic jiného než mimořádné zdanění. Primárně asi zacílené na energetické společnosti, jež ke spotřebitelům přenášejí vývoj na trzích až k poslednímu elektroměru, který firmy i domácnosti budou velmi obtížně ustávat.
Nějaká forma úlevy musí přijít, to je politický imperativ, jemuž se nelze vyhnout. A udělat to tak, aby rozpočet nenesl celou zátěž, bude také svůdné, zvlášť když se bude na co odvolat.
Ani pro banky to nebude jednoduché. Kromě Mojmíra Hampla totiž začala mluvit i další „těžká váha“, jedna z největších autorit na měnovou politiku u nás, profesor Martin Mandel. Ten poukazuje na vedlejší efekt růstu základních úrokových sazeb centrální banky, u níž si komerční banky ukládají přebytečnou likviditu, jež jim bude podle profesora Mandela při sedmiprocentní repo sazbě přinášet 150 miliard korun ročně.
V Česku je velmi výrazný převis vkladů jak obyvatelstva, tak živnostníků, ale i firem nad úvěry. Nepochybně by se jim velmi líbilo přihození na úrocích, jež vynášejí vkladové účty, na nichž mají čtyři a půl bilionu korun. Také střádalové čekají na svůj „windfall“ a mohou vytvářet politický argument i protiváhu.
Energetiky jsou sice „prvními pány na holení“, nicméně ani banky by neměly tuto situaci podceňovat. Jak už bylo řečeno, něco se musí stát.
