Dokud o sektorové dani, tedy zvláštním zdanění vybraných oborů ekonomiky, mluví lidé, kteří mají zdaňování „tlustých koček“ a rozdávání potřebným v popisu práce, není úplně těžké to shazovat z politického stolu. Zvlášť když země prosperuje, reálné mzdy rostou, inflace je nízká a hypotéky laciné.

O dost složitější je to tehdy, když je v blízkém zahraničí válka, přičemž agresor drží kohouty s plynem a ropou, ceny rostou tempem, které je nejvyšší za poslední generaci, reálné mzdy klesají a obavy o schopnost splácet všechny účty má i střední třída. Co čert nechtěl, státní rozpočet je už v samotných základech založen tak, že peníze vybrané z daní v podstatě nepokryjí ani běžný provoz. Nemusíte být příznivci levice, aby se vkrádala myšlenka, že se „něco musí stát“, přičemž tím něčím nejsou masivní výdajové škrty, ale snaha o získání dodatečných peněz.

Cesta do pravěku

V roce 1981, v časech méně dramatických než ty, které právě zažíváme, dospěla ikona konzervativců Margaret Thatcherová k tomu, že podpoří svého ministra financí Geoffreyho Howea a „pumpnou“ banky za to, že se jim navzdory recesi daří. Neztrácejme čas detaily, pouze se omezme na konstatování, že daň z mimořádných zisků tehdy konzervativní kabinet nastavil tak, že jednorázově odčerpal asi pětinu ročního zisku bankovního sektoru. Proč připomínat pravěk?

Z jednoho prostého důvodu: protože se na něj jako na precedent přímo odvolává nastupující předseda Národní rozpočtové rady a bývalý viceguvernér ČNB Mojmír Hampl, tedy ekonom s rodokmenem, na němž není levicového vůbec nic. Jednorázový příjem do rozpočtu prostřednictvím zdanění energetiky a bankovního sektoru sice nevyřeší strukturální problémy zahnízděné v české rozpočtové politice ani náhodou, ale může pomoci překlenout problémy spojené s mimořádnými výdaji.

Hampl nepochybně ovlivní ostatní členy Národní ekonomické rady vlády (NERV). Od NERV už není daleko k vládnímu zvednutí rukou a větě: To ne my, ale oni to chtějí a nám to radí, což je přesně ta situace, která může rozpoutat politickou dynamiku jak v koalici, tak v celém parlamentu, na jejímž konci není nic jiného než mimořádné zdanění. Primárně asi zacílené na energetické společnosti, jež ke spotřebitelům přenášejí vývoj na trzích až k poslednímu elektroměru, který firmy i domácnosti budou velmi obtížně ustávat.

Nějaká forma úlevy musí přijít, to je politický imperativ, jemuž se nelze vyhnout. A udělat to tak, aby rozpočet nenesl celou zátěž, bude také svůdné, zvlášť když se bude na co odvolat.

Kdo bude další?

Ani pro banky to nebude jednoduché. Kromě Mojmíra Hampla totiž začala mluvit i další „těžká váha“, jedna z největších autorit na měnovou politiku u nás, profesor Martin Mandel. Ten poukazuje na vedlejší efekt růstu základních úrokových sazeb centrální banky, u níž si komerční banky ukládají přebytečnou likviditu, jež jim bude podle profesora Mandela při sedmiprocentní repo sazbě přinášet 150 miliard korun ročně.

V Česku je velmi výrazný převis vkladů jak obyvatelstva, tak živnostníků, ale i firem nad úvěry. Nepochybně by se jim velmi líbilo přihození na úrocích, jež vynášejí vkladové účty, na nichž mají čtyři a půl bilionu korun. Také střádalové čekají na svůj „windfall“ a mohou vytvářet politický argument i protiváhu.

Energetiky jsou sice „prvními pány na holení“, nicméně ani banky by neměly tuto situaci podceňovat. Jak už bylo řečeno, něco se musí stát.