Malé pravomoci, ale obrovský vliv. Tak se dá ve stručnosti popsat role prezidenta v českém politickém systému. Polistopadoví prezidenti ukázali, že pozice hlavy státu nemusí být jen o kladení věnců, a že když chtějí, dokážou slušně zatápět vládě, parlamentu, ale třeba také Ústavnímu soudu. Zavedení přímé volby situaci nezlepšilo. Spíše naopak. Na tu naše ústava nebyla navržena, říkají svorně oslovení politologové.
Václav Havel, který parlamentu hrozil dlouhým sestavováním vlády. Václav Klaus, který zkoušel kandidáty na ministry z cizího jazyka a ekonomie. Nebo Miloš Zeman, první přímo volený prezident, který oba své předchůdce ve využívání pravomocí ještě přetrumfl. Nejmenoval profesory akademiky, kteří přitom prošli náročným řízením v rámci vysokých škol a zelenou jim dal i ministr školství. Odmítl jmenovat ministry, které mu navrhl předseda vlády. Nebo půl roku držel u moci úřednickou vládu Jiřího Rusnoka sestavenou z příznivců hlavy státu, přičemž tento kabinet „zemanovců“ neměl podporu zákonodárců.
Originální a kreativní Zeman
Zejména končící hlava státu, povzbuzená silným mandátem od takřka tří milionů voličů, si tedy jednoduše vykládala ústavu po svém. Zeman se vždy bránil, že ústavu neporušil. Jen byl při jejím výkladu „originální“ a „kreativní“. Využíval šedých míst, vágních formulací a chybějících lhůt. A tak když například ústava říká, že někoho hlava státu jmenuje, podle Zemana to neznamená, že jmenovat musí. A pokud by to snad znamenalo, tak není jasno kdy.
„Přímá volba svádí k tomu, aby se takto zvolený prezident odvolával na silný mandát a zkoušel prostor vymezený ústavou. Konkrétně Miloš Zeman se v jejím výkladu pohyboval na hraně až s potěšením,“ komentuje to profesorka Vladimíra Dvořáková, politoložka a ředitelka Masarykova ústavu vyšších studií ČVUT v Praze. Ta kritizuje, že politici po celých deset let dvojitého Zemanova mandátu reálně nic neudělali ke změně prezidentských pravomocí.
„Úplně ticho bylo i v posledním roce, kdy se měla vést opravdu vážná a racionální debata o tom, jaký by vlastně prezident měl být a co se od něj očekává. Byl čas na změnu ústavy. Mohlo se upřesnit, ujasnit, definovat. Aby nová hlava státu i zbylí ústavní činitelé měli jasno, co všechno prezident může,“ podotýká profesorka.
Jenže ani předchozí vláda Andreje Babiše (ANO), ani ta současná v čele s Petrem Fialou (ODS) toho ohledně úprav prezidentských pravomocí moc neudělaly. Babiš sice opakovaně říkal, že by ústavu „změnil od podlahy“, ústavní většinou v parlamentu však jeho vláda nedisponovala a hledání konsenzu pro tak zásadní změnu nebylo pro politika, který jinak parlamentem opovrhuje coby „žvanírnou“, dost atraktivní.
Aktuální vládní koalice obecně prezidentské volby vypustila, ani jedna z pěti partají dokonce nenavrhla vlastního kandidáta. Přitom už v roce 2019 Petr Fiala, předseda tehdy ještě opoziční ODS, vyzýval, aby se přímá volba zrušila. „Je nutné tohoto nebezpečného protiparlamentního džina svévole vrátit zpět do lahve, je třeba vymyslet taková pravidla, aby každý musel dodržovat ústavu a aby za její nedodržování mohl být přiměřeně sankcionován. A je třeba zahájit diskusi o návratu k naší dobré ústavní tradici, totiž volbě prezidenta Parlamentem České republiky,“ napsal v komentáři pro web Forum24.
Jenže z „velkého legislativního úklidu“, který politik sliboval, nakonec očividně sešlo. Pro korektnost však dodejme, že v roce 2019 asi jen málokdo čekal, že se celý svět bude potýkat s virovou pandemií či uprchlickou vlnou způsobenou novou válkou v Evropě. Právě řešení krizí je podle šéfů vládních stran důvodem, proč nakonec k úpravě prezidentské volby nedošlo.
Experti: Přímá volba je chyba
Diskuse o změnách prezidentských pravomocí tak probíhají spíše pouze v odborné rovině mezi politology a právníky. Ti se neshodnou v detailech, v obecných směrech však ano. Přímou volbu prezidenta kritizují. Podle Stanislava Balíka, politologa a děkana Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, bylo zavedení přímé volby největší politickou polistopadovou systémovou chybou, kterou lze napravit právě pouze změnami ústavy.
„Udělali jsme zásadní chybu, když jsme zavedli přímou volbu a nezvětšili relativně malé kompetence,“ říká Balík. Podle něj pak dochází k tomu, že lidé jsou ve výsledku zklamaní. Aby totiž kandidát ve volbě zvítězil, musí se profilovat, vymezovat vůči protikandidátům a mnohé naslibovat. Pak jsme svědky slibů typu, že zvolený prezident vyřeší inflaci či energetickou krizi, k čemuž ale nemá páky. „Ve výsledku si tedy musíme jasně říct, jestli chceme parlamentní demokracii a hledání širšího konsenzu, anebo něco akčnějšího a budeme důvěřovat jednomu člověku v čele státu. To první vede k návratu k nepřímé volbě, to druhé k nějakému poloprezidentskému systému jako ve Francii, který je tedy třeba ústavně zakotvit,“ přiblížil Balík pro server Seznam Zprávy.
Hlasitým kritikem zavedení přímé volby prezidenta je dlouhodobě rovněž politolog Tomáš Lebeda z Univerzity Palackého v Olomouci. „Hlavní problém nicméně nevidím v nějakém detailním nastavení pravomocí hlavy státu. Když jsme zřídili přímou volbu a vybavili prezidenta silným mandátem přímo od voličů a současně mu ponechali některé pravomoci z předchozí verze ústavy, v nichž má prostor pro samostatné politické aktivity a zásahy, nutně měla přijít i jeho politická a trestní odpovědnost. Přímou volbou jsme si vyrobili zcela neodpovědného prezidenta, kterého nelze stíhat a v zásadě ani odvolat,“ řekl Lebeda v rozhovoru pro časopis Reportér.
Důsledek takového stavu vidíme právě v chování Miloše Zemana, který nebyl ve smyslu platné ústavy hasičem politických požárů, ale někdy je ještě sám aktivně poléval benzinem.
Podle odborníků je přitom možné, že další hlava státu se bude chovat ještě více silově a méně ohleduplně vůči vládě a parlamentu než Miloš Zeman. „Zatím jsme byli svědky toho, že každý prezident republiky vytahuje boty více a více a potom jeho nástupce pracuje s těmi vytahanými botami,“ říká ústavní právník Jan Kysela. Politolog Balík hovoří podobně. „Nastoupí nový prezident plný síly. Možná ještě budeme vzpomínat na uměřeného Zemana,“ podotkl.
Napnutá ústava
Čeští prezidenti tradičně využívají poměrně vágních formulací v ústavě a v minulosti již několikrát čelili nařčení, že své pravomoci překračují.
• Havel a úřednická vláda
Takzvaně úřednickou vládu česká ústava nezná, ale prezidenti s ní straší politiky pravidelně. Přelomová v tomto byla role Václava Havla. V roce 1998 vyřešil politickou krizi tím, že jmenoval vládu Josefa Tošovského bez vyjednané podpory v Poslanecké sněmovně. Poslance pak v legendárním projevu varoval, že pokud „Sněmovna nepřijme vládu Josefa Tošovského, budu týdny a týdny přemýšlet, diskutovat a uvažovat a pověřovat jednáním o sestavení vlády další a další osoby (…) až nakonec žádné předčasné volby nebudou.“
• Klaus a mezinárodní smlouvy
Václav Klaus jako odpůrce Evropské unie zatopil vládě hned několikrát, když odmítal podepsat zásadní dokumenty. V roce 2009 nepřipojil podpis k Lisabonské smlouvě, která posilovala pravomoci Bruselu na úkor členských států. Klaus svůj podpis podmínil několika výjimkami. Česko se nakonec stalo posledním státem EU, který smlouvu ratifikoval. Klaus brzdil také přistoupení Česka k Evropské sociální chartě, která zakotvila možnost podávat Radě Evropy kolektivní stížnosti na porušování sociálních práv. Parlament smlouvu schválil již v roce 2003, Klaus ji podepsal až v roce 2012 poté, co ho k tomu vyzval Senát.
• Zeman a ministři
Jak Václav Havel, tak Václav Klaus v minulosti blokovali jmenování některých ministrů. Vždy jim to však vydrželo jen po nějaký čas a nakonec dali kandidátům zelenou. Miloš Zeman ale ústavní pravomoc podle čl. 62 ústavy, kdy hlava státu „jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi“, posunul do úplně jiné dimenze. V roce 2018 odmítl jmenovat ministrem zahraničí Miroslava Pocheho (ČSSD). V roce 2019 odmítl jmenovat do funkce ministra kultury Michala Šmardu (ČSSD). Prezident byl ochoten riskovat i kompetenční spor u Ústavního soudu. K tomu ale nakonec nedošlo, tehdejší premiér Andrej Babiš si nepřál zhoršení vztahů s Hradem a do vlády nastoupili jiní kandidáti.
