Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Přímá volba byla fatální chybou. Systémovou chybou, protože do parlamentarismu vůbec nepatří.
„Zemanova volba“, tak zní titulek jednoho z komentářů ke kauze Prymula a roli prezidenta v ní. Tento titulek je výmluvným svědectvím o pokřivenosti pozice prezidenta. Podle ústavy i hlubších principů parlamentarismu prezident v této situaci žádnou volbu nemá. Hlava státu má konat, tedy na návrh premiéra odvolat a jmenovat. Nemá své konání komentovat, nemá se s nikým scházet a nemá o ničem diskutovat.
Dokonce, pokud nepůjde zrovna o kandidáta, který byl například odsouzen za úmyslný trestný čin, nemá ho ani prověřovat. Především však nemá celou situaci prodlužovat a krizi řízení – momentálně tak důležitého – resortu prohlubovat.
Realita je – nepřekvapivě – jiná. Prezident Zeman si s ústavou, principy či snad ústavními zvyky hlavu neláme. Zvyky dokonce považuje za idiotské. Ústavu ohýbá, nebo nedodržuje, jak se mu zrovna zlíbí. Zakládá si na tom, aby byl nepředvídatelný. Když občas udělá krok, který se od něj očekává, vzbudí to spíš překvapení.
Od začátku vládnutí Andreje Babiše si pohrává s ním i s jeho koaličním partnerem jako kočka s myší. Premiér, respektive ČSSD, nikdy nevědí, co udělá. Některá jmenování a odvolání ministrů jdou hladce a bez mrknutí oka. To obvykle tehdy, když jsou změny nekonfliktní a o nic nejde – jako třeba v případě výměn plagiátorů mezi ministry. Jindy prezident věc natahuje, aby si vynutil, že mu nový ministr bude po vůli. Protahováním věci navíc dosáhne toho, že odcházející ministr dostane k dispozici ještě řadu dní, aby po sobě „uklidil“.
Ukázkovým příkladem byly obstrukce kolem odvolání ministra kultury Antonína Staňka a jeho nahrazení. Původní kandidát Michal Šmarda nakonec padl za vlast, aby se situace vůbec odblokovala, Staněk mohl odejít a ministrem mohl být jmenován prezidentovi bližší Lubomír Zaorálek. Podobně to bylo s Miroslavem Pochem, kterého Zeman vyobstruoval úplně. Výsledné řešení v podobě Tomáše Petříčka coby ministra zahraničí se prezidentovi moc nezamlouvalo, ale dobrý pocit z vítězství – a možná i tlak na nového ministra, aby moc nevyčníval – zvítězil.
Hra o Prymulu je však hrou vyššího řádu. Tady už nejde jen o ministra, nýbrž o celou vládu. Už teď je Babišova vláda prezidentovi vydána na milost a nemilost. Odvolá, neodvolá? Jmenuje, nebo nejmenuje? Takové otázky si Babiš klade vždy, když se něco semele a má dojít ke změně. Pád současné vlády by ovšem prezidentovi otevřel ještě širší prostor. V něm by buď znovu blahosklonně jmenoval Babiše a zavázal jej dokonat některé kroky (např. kanál či dostavbu Dukovan tou „správnou“ firmou ze „správné“ země), nebo by si přímo najmenoval „prezidentskou“ vládu, která by sice důvěru téměř jistě nedostala, ale zato by se správným akcentem vládla x měsíců. V jejím čele by mohl stát třeba uznávaný odborník Prymula.
Miloš Zeman prostě dostal hračku, a tak si hraje. To z jeho jednání přímo čiší. A to zejména ve druhém volebním období, když už nemusí ani trochu sledovat svou vlastní popularitu. Tím se dostáváme k meritu věci. Už léta je zjevné, že přímá volba prezidenta byla fatální chybou. Systémovou chybou, protože do parlamentarismu vůbec nepatří. Tím méně do takového, který funguje velice špatně. A takovým parlamentarismem ten český bezesporu už dlouho je.
Před zavedením této nesystémové změny, která rozbije politické strany, oslabí vládu, její parlamentní kontrolu a ve svém důsledku i důležitost voleb do Poslanecké sněmovny, varovali jako jeden muž prakticky všichni čeští politologové. Byli oslyšeni. Zvítězil pragmatismus udržet Nečasovu vládu.
Ta chyba nás bude mrzet dlouho a stát nás hromadu peněz. Ale nemusela by. Stačilo by, kdyby poslanci a senátoři vzali rozum do hrsti a ve svém vlastním zájmu vrátili rozhodování do svých rukou. Bylo by to logické a systémové, byť by se to neobešlo bez odporu části veřejnosti. Prezident by tak ztratil svou až deviantní legitimitu, která bude každého nositele tohoto úřadu vybízet ke zneužívání.
Mohl by se z výšin vrátit tam, kam patří. Na zem, kde by mohl hrát roli svorníku a důstojného arbitra pro případ, že se země – ne jeho vlastním zaviněním – dostane do nějaké ústavní krize.
Která politická strana si téma návratu k nepřímé volbě vezme za své?
Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.
