Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Nejvíc hlasů dostal Babiš v regionech, které sužují exekuce, nedostatečné vzdělání a nezaměstnanost. Smát se venkovu je hloupost. Začněme zasypávat příkopy
Snad ještě nikdy nebyla volební kampaň tak hnusná jako v uplynulých dvou týdnech. Babiš s Pavlem se v debatách hádali jako psi a jejich příznivci se přeřvávali na náměstích velkých měst. Do Blšan sice ani jeden z nich nepřijel, přesto i toto tisícihlavé městečko na Žatecku, jehož obyvatelé dali v prvním kole voleb Babišovi 58 procent hlasů, zažilo svou vlastní předvolební aféru. Postarali se o ni provozovatelé místní pivnice U Kachny. Jeden z nich – v rámci tříbení názorů se sousedy – vyzdobil hospodskou tabuli nápisem „Jestli Babiš vyhraje volby, zavírám hospodu“ a druhý na Facebooku dodal cosi v tom smyslu, že ten, kdo bude volit Babiše, ať neleze ke Kachně.
Samozřejmě to vzbouřilo emoce, ale na druhou stranu jde jen o hospodské štengrování (pravda, okořeněné Facebookem). Mnohem důležitější je pokusit se odpovědět na otázku, proč má Babiš v Blšanech a mnoha jiných malých městech a vesnicích tak silnou podporu.
V úterý brzy odpoledne není na náměstí v Blšanech ani noha. Obecní úřad, hospoda i kostel jsou zavřené, ale Jednota pár desítek metrů odtud funguje. Paní za pultem je milá, ráda si povídá a kupodivu statisticky nepravděpodobně volila Danuši Nerudovou, aby „se konečně něco změnilo“. Svým babišofilním sousedům se ale nediví: „Život je tady těžší než ve městě. Zkuste si sehnat třeba zubaře.“ Ten v nedalekých Podbořanech skončil, a tak se s bolavými zuby jezdí čtyřicet kilometrů do Mostu a na pohotovost ještě o dvacet kilometrů dál do Kladna. Práce je v okolí málo, a když, tak špatně placená. Mladí utíkají pryč a ti starší prý obrážejí kvůli slevám supermarkety. „Proč bych někomu vyčítala, že volí Babiše, sama nevím, koho budu volit v druhém kole.“ Bez auta se podle ní v Blšanech nedá žít, a když přiznám, že nemám ani řidičák, hledí na mě se směsicí útrpnosti a pobavení.
Pan Luboš z nedaleké Černoce přišel do Jednoty koupit pár drobností a říká, že on „volí jedině pana Babiše“. Žádnou velkou úctu k němu ale zjevně nechová: „Je to zloděj a lhář.“ Bere ho však jako protiváhu Fialovy vlády: „Nesouhlasím s tím, co dělá pravicová vláda, a to jsem byl kdysi členem ODS.“ Kromě mnoha jiných věcí mu vadí mizerná doprava. „Kolik let jsem jezdil do práce osm kilometrů na kole a pak vlakem.“ Teď dělá pro město a na práci si nestěžuje: „Hlavně že je.“ Vzpomíná, jak se v Blšanech hrával osm sezon prvoligový fotbal: „To byl svátek, šli jsme na fotbal a pak rovnou do Litvínova na hokej.“ Ty doby jsou už dávno pryč a Blšany už pár let žádný fotbalový klub nemají. Když z obchodu odcházíme a platím za lahev vody, vnutí mi prodavačka nekompromisně dvoukorunu, kterou jsem nechal na pultě: „Šetřete na auto!“
Na náměstí v tu chvíli postává osamělá žena. Právě jí skončila šichta na chmelnici, kterou – shodou okolností – vlastní Babišův Agrofert, a čeká, až ji vyzvedne muž. Také on dělá „na poli“ a také pro Babiše, který je největším zaměstnavatelem v okolí. Vůbec neuvažuje, že by volila někoho jiného: „Je jakoby náš, všichni jsme ho volili.“ V tom se s ní shodne i Kamil Teinzer, řečený Kachna. Traktorista, obecní zastupitel, rocker, zakladatel místního festivalu Loučení s létem a hospodský, který ve svém domě na náměstí provozuje s kamarádem – jako „koníček“ a po práci – už zmíněnou pivnici U Kachny. Na rozdíl od čekající paní ovšem hlasy pro pána okolních chmelnic a polí označuje slovy „zlo“ a „peklo“ a chlubí se fotografií svého volebního „úboru“ – trička, na němž charakteristicky nahrbený pes provádí cosi velmi neuctivého s hlavou Andreje Babiše.
Reportáž z Blšan má své hrdiny a příběhy, ale velmi podobná by se dala pořídit ve stovkách měst a vesnic, v nichž život běží jinými cestičkami než v Praze. Zkusme se na okolí Podbořan, tedy obce s rozšířenou působností, pod niž Blšany spadají, podívat statisticky. Umožňuje to webová aplikace DataPAQ, kterou sestavila sociologická výzkumná organizace PAQ Research, založená sociologem Danielem Prokopem.
Zatímco v Praze spadlo do mnohočetných exekucí (dvě a více exekucí) zhruba čtyři procenta lidí, v Podbořanech je to dvakrát tolik. Nezaměstnanost je tam přibližně dvaapůlkrát vyšší než v Praze a se vzděláním je na tom region ještě hůř. Zatímco v Praze vystudovala vysokou školu třetina populace a v letech 2019 a 2020 v ní neukončilo základní vzdělání jen 1,3 procenta žáků, v okolí Podbořan žije pouze sedm procent vysokoškoláků, zato více než deset procent lidí bez ukončeného základního vzdělání (viz tabulka „Jak se žije v Česku“).
Další důležitá data lze – tentokrát přímo o Blšanech – vyčíst z projektu Kde je dobře.cz, který před rokem spustily společnosti STEM a Datlab. Plyne z něj, že Blšany nejvíc ze všeho zaostávají v položkách Zdraví (zdravotní stav a dostupnost zdravotní péče) a Zaměstnanost a práce (struktura lokální ekonomiky, nabídka práce, nezaměstnanost, exekuce…). Špatně na tom ale jsou také v položkách srovnávajících vzdělání obyvatel a infrastrukturu a vybavenost obce.
Je to jen suché konstatování čísel a faktů, ale stejně se nabízí otázka: Opravdu lze od lidí žijících v regionech, které se v mnoha socioekonomických ukazatelích liší tak jako Praha a Blšany, chtít, aby měli v prezidentských volbách stejné preference?
Konstatování, že Babiš má voličskou základnu v chudých regionech Česka, není nijak překvapivé. Z již zmíněné webové aplikace DataPAQ lze ale vyčíst i to, jaké konkrétní socioekonomické projevy chudoby měly v prvním kole prezidentských voleb nejsilnější vliv na ochotu lidí dát Babišovi hlas. Jsou to sestupně: počet lidí ve vícečetných exekucích, počet lidí s nedokončeným základním vzděláním a míra nezaměstnanosti (viz graf Bohatí a chudí). Tabulka rovněž ukazuje, že Babiš v tomto ohledu zcela „převálcoval“ kandidáta SPD Jaroslava Baštu, který se v chudých regionech naprosto nedokázal prosadit. „Vysvětlením je, že Bašta byl velmi slabý kandidát,“ říká ředitel výzkumného ústavu STEM Martin Buchtík: „Když jsme podobnou analýzu dělali po sněmovních volbách, vycházelo nám, že SPD je stejně jako ANO velmi silná právě v těch nejslabších regionech.“
Pavel bodoval hlavně ve velkých městech (v Praze získal přes polovinu hlasů), ale relativně úspěšný byl i v „babišovských“ regionech postižených exekucemi, nezaměstnaností a horším vzděláním. Tamní voliči sice preferovali Babiše, ale skutečně nepřijatelnou alternativou pro ně byli Danuše Nerudová a Pavel Fischer, a nikoli Pavel. Podle Buchtíka to má dva hlavní důvody. Pavel se na volby pečlivě připravoval už od roku 2019 a „věděl, že musí sáhnout i do této voličské skupiny“. V závěru kampaně mu pomohlo, že se stal hlavním vyzyvatelem Andreje Babiše a – coby charismatického lídra – ho volili i ti, kteří politiku moc nesledují.
Na závěr této statistické části malý bonbonek. Z aplikace DataPAQ plyne, že ukrajinští uprchlíci – byť třeba SPD jejich podporu státem tvrdě kritizovala – nehráli v prezidentských volbách žádnou roli: jejich koncentrace v jednotlivých regionech (měřená četností ukrajinských žáků na školách) neměla na volební zisk kandidátů žádný vliv.
Silná regionální nerovnost, silnější než ve většině států srovnatelných velikostí i ekonomicky, je podle knihy sociologa Daniela Prokopa Slepé skvrny „specifikem Česka“: koneckonců na Ústecku a Karlovarsku trpí chudobou čtyřikrát více lidí než v bohatých krajích. Odpověď na otázku, kde se tato regionální nerovnost vzala, má několik časových a prostorových úrovní.
Hned první pohled na mapu, do níž jsou zaneseny volební zisky Andreje Babiše, odhalí charakteristické obrysy Sudet; „zdivočelé země“, z níž po válce zmizely tři miliony Němců a místo nich ji osídlili lidé ze všech koutů Československa. Pomyslná hranice Sudet dodnes existuje. Dokládá to například letošní studie demografů Matěje Korčáka a Pavlíny Netrdové, kteří srovnávali socioekonomické charakteristiky obyvatel obcí ležících blízko sebe při obou stranách linie, jež kdysi vedla mezi většinově českým a německým obyvatelstvem. A výsledek je takový, že obce ležící v bývalých Sudetech se i mnoho desítek let po válce vyznačují nižší úrovní vzdělání, nižší účastí v krajských volbách či častějším „útěkem“ lidí z rodné obce. To ostatně trápí i Blšany. Když se hospodského „Kachny“ zeptáte, kolik ve městě zbylo jeho spolužáků, na chvíli se zamyslí a pak řekne, že „z jeho ročníku ’74 nikdo“. A dodá, že on sám žil léta v Praze. Paní z Jednoty sice připustí, že její syn zůstal na venkově, ale komentuje to slovy: „Povím vám, je to odvaha. Já bych si to se dvěma dětmi nedovolila.“
Sudety to ale samozřejmě nekončí. Mapu Babišových úspěchů dokreslil ekonomický úpadek Ostravska a severních Čech po roce 1989 a objevují se na ní také takzvané vnitřní periferie při hranicích jednotlivých krajů. Dobře je podle Buchtíka patrný především prstenec Babišových voličů na hranicích jinak „pavlovského“ Středočeského kraje. Důvod vzniku vnitřních periferií bývá velmi podobný: je z nich do centra daleko, doprava ani infrastruktura není na výši a lidé se „cítí být zapomenuti“.
Stát se tyto příkopy pokoušel po roce 1989 zasypávat jen nárazově a neuspěl (podobně dopadlo Německo ve východních spolkových zemích). K udržování, či dokonce růstu zděděných nerovností pak přispěla dvě možná nejhorší selhání polistopadové politické garnitury – vlna nekontrolovaných exekucí po roce 2001 (tehdy vláda Miloše Zemana prosadila exekuční řád) a extrémně neprostupné školství, kdy se vzdělání de facto dědí a děti málo vzdělaných rodičů mají jen malou šanci, že toto prokletí zlomí. V tom Česko patří mezi sedm nejhorších zemí OECD.
Ti nejchudší a frustrovaní sice chodí k volbám jen málo, ale – jak ve Slepých skvrnách píše Prokop – jde o rezervoár, z něhož mohou kdykoli čerpat populisté. V minulých prezidentských volbách se to povedlo Miloši Zemanovi „kulturní mobilizací proti elitám a tématy migrace či kouření v hospodách“. Nyní jeho taktiku převzal Babiš, což vysvětluje, proč byla jeho „protiválečná“ kampaň tak absurdní, vylhaná a agresivní – nepotřeboval přesvědčovat, ale mobilizovat.
Něco takového se samozřejmě může kdykoli opakovat, a tak by si měly elity uvědomit, že překonávání regionálních nerovností je v jejich vlastním zájmu. Může to samozřejmě trvat několik generací, ale pro začátek by bylo dobré uvědomit si alespoň to, že voliči Andreje Babiše nejsou pitomci odsouzení k zatracení, ale lidé, kteří mají za sebou jinou životní zkušenost a „zloděje a lháře“ volili – stejně jako pan Luboš – třeba jen proto, že mají vztek.
Hospodský z pivnice U Kachny netuší, jak štamgasti zareagují na vyhecovaný facebookový post, že Babišovi voliči k němu nemají lézt. Chvíli nato ale říká: „Kolikrát se zhádáme kvůli volbám, a pak jsme zase všichni kamarádi.“ Když se poté – stále ještě v pracovním – s námi loučí, dodává: „Jdu se vykoupat a otevřu.“
