Proč je lepší komunistický nábytek ze 70. let než nový italský a co ho vytáčí na českém venkově, vysvětluje architekt Pantelis Larcou.
Pantelis Larcou | Archiv
Pantelis Larcou je zajímavá osobnost. Pro ty nejbohatší zařizuje penthousy v pražské Troji, v Kestřanech opravuje sedm set let starou tvrz a obnovuje komunitní hospodářství. A k tomu všemu je společníkem společnosti SeneCura, která v Česku provozuje domovy pro seniory. „Myslím si, že správný vztah mezi architektem a klientem je podobně otevřený jako s osobním lékařem. Občas je možná i důležitější,“ říká Larcou.
U vchodu mě zaujalo růžové avantgardní křeslo za víc než sto tisíc. Co je na něm tak výjimečného?
Už i ta kráva, jejíž kůže je na tom křesle, byla výjimečná. Pásla se ve Švýcarsku, měla speciální stravu, aby měla kvalitní kůži. Když mají krávy dobrou stravu a dobrou imunitu, pak mají pevnější kůži a nelezou na ně komáři. To se nepozná hned, ale pokud má nábytek vydržet sto let, je to docela důležité.
Máte tu spoustu starého nábytku, který vypadá jako ze sedmdesátých let. Ten se chystáte restaurovat?
Máme velkou ambici chránit nábytek, kterého si dnes spousta Čechů neváží. Říkají, že je to po babičce nebo po mamince, ale ten nábytek je kupodivu velmi kvalitní. Většinou je z masivu nebo z kvalitních dýh. Ten nábytek skutečně vydrží generace. Naší ambicí je takové kousky sbírat, restaurovat a vracet je zpátky do interiérů. To je odkaz, který po sobě chceme zanechat. Našim klientům chceme ukázat, že když budou chtít zajímavé křeslo, neznamená to, že musí být nové. Může se jednat o kombinaci nového a starého, a když myslím „starý“ nábytek, nemám na mysli nábytek barokní, ale kusy z padesátých, šedesátých let. Tenhle styl se dnes znovu vrací do módy. Lidi ty kousky běžně vyhazují, ale stejně nebo lehce obměněnou židli teď koupíte u nás za 60 tisíc. Je to ale pravé, krásně tvarované dřevo, pravá kůže. Asi vás to překvapí, ale v sedmdesátých letech se za socialismu v Čechách vyráběl kvalitní nábytek. Třeba tohle křesílko je z hlediska designu velmi zajímavé. Kupoval jsem ho za necelých 800 korun za kus, prodat ho můžu třeba za 40 tisíc. Proč objednávat italské zboží, když můžeme dát zpátky do oběhu staré?
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot
