V tuzemsku pomalu utichají absurdní diskuse, kterak bychom se společnou evropskou měnou měli tutově mnohem nižší inflaci eurozóny; myšlena je zřejmě Francie či Španělsko, a ne inflačně rekordní stejně eurové Lotyšsko a Estonsko. Nahradilo je euro v Chorvatsku zdražující dovolenou.

V klíčových zemích eurozóny se ale momentálně vede podstatně důležitější a relevantnější diskuse. A docela ostrá je zejména v Německu. Jde v první řadě o to, že s koncem roku by mělo skončit pozastavení maastrichtských pravidel zadlužování členských zemí eurozóny. Ta byla pozastavena v roce 2020 údajně kvůli covidové krizi, která je dávno pryč, dluhy narostly a jižní křídlo na dosavadní praxi ignorování rostoucího zadlužení nechce nic moc měnit a navrhuje „pružnější“ úpravu režimu, na jejíž gumovost jsou Němci dávno alergičtí.

Severní část eurozóny se ale chce vrátit k opuštěným pravidlům, podle nichž musí předlužené státy svůj dluh snižovat s cílem dosáhnout v roce 1992 dohodnuté hranice 60 procent HDP. Aktuální levicová vláda v Německu by možná byla nakloněna Francouzům, Italům a dalším vyhovět, nicméně naráží nejen na odpor běžných Němců, ale i na německou ústavu.

Spolkový účetní dvůr, což je taková větší a kompetencemi vybavenější obdoba naší Národní rozpočtové rady, před pár dny vstoupil do diskuse, když prohlásil, že jsou v návrhu nových pravidel „zásady a cíle primárního práva EU podkopávány“, a upozornil, že nad 140 procent HDP je zadluženo Řecko a Itálie, nad 110 procent Španělsko, Portugalsko a Francie a Belgie je nad 100 procenty HDP.

Němečtí účetní spočítali, že při normálním růstu ekonomiky a plnění pravidel je u zadluženosti do 120 procent možný návrat k maastrichtským 60 procentům za předpokladu ročních strukturálních schodků do 0,5 procenta za 38 let. V případě, že by platila navrhovaná hranice strukturálního deficitu 1,5 procenta, zadlužená země by se na cíl nedostala nikdy.

A zřejmě aby bylo jasné, o co jde, i širší veřejnosti, zaryl Spolkový účetní dvůr ještě hlouběji, když upozornil, že dluhy problémových států jsou momentálně financovány odkupy státních dluhopisů v rámci covidových programů ECB, ačkoli je dávno po covidu. A Bundesbank se těchto nákupů účastní, na čemž notně prodělává, protože dluhopisy kvůli intervencím nesou mizivý výnos, zatímco zdroje od bank jsou už docela vysoko. A hrozí, že ministerstvo financí bude muset z kapes daňových poplatníků zaplatit miliardy eur na navýšení kapitálu německé centrální banky.

Problém zesiluje skutečnost, že nákup dluhopisů v rámci programů ECB posuzovaly řadu let německé soudy a v roce 2020 po velkém politickém tlaku vydal Spolkový ústavní soud rozsudek, který stanovuje hranice suverenity Spolkové republiky v měnových otázkách v podobě limitů na programy ECB, jichž se Bundesbank smí účastnit. Například ECB v takových nákupech nesmí nakupovat více než třetinu z každé emise. Podle účetního dvora ale německé ministerstvo financí kritéria stanovená ústavním soudem vůbec nesleduje a nesbírá k tomu ani informace.

Prostě kolem eura bude ještě veselo a nepůjde jen o zvyšování úrokových sazeb.