Když máte v jižní Kalifornii adresu „El Chaparral“, měl by váš pojišťovák zbystřit, protože pojistné plnění proti požárům může vyjít draho. Ve španělštině název označuje nízký suchý křovinatý les. Média se rok co rok věnují katastrofálním požárům, které s železnou pravidelností postihují nejrůznější oblasti ve světě. Žijeme v době stíhané vlnami sucha a veder, jindy zase katastrofálními záplavami. Extrémní počasí provázejí ničivé škody, pokud ne na životech, tak na majetku.

Zároveň při pozornějším ohledání zjistíte, že planeta paradoxně „zelená“, jak někdejší travnaté pláně na mnoha místech zarůstají. Nikoli hezkými lesy plnými vzrostlých stromů, které cílevědomě sázíme, protože absorbují uhlík a pomáhají planetu ochlazovat a přibližovat nás naplnění klimatických cílů. Bohužel, miliony kilometrů čtverečních zarůstají křovím, často v podobě nepůvodních invazivních druhů, zcela bez zásahu a jakékoli péče člověka.

To dojme málokoho. Co ovšem dojme i největšího popírače klimatické změny, je, když mu shoří dům. Protože ho postavil na špatném místě ve špatném čase. Jihokalifornský chaparral s hustým suchým podrostem se podobá obrovské, léta hromaděné zásobě klestí na podpal. Stačí odhozená cigareta či střepy od rozbité pivní lahve a ve vyprahlé krajině vypukne požár, který nelze často po celé týdny uhasit. Někde víme, proč se tak stalo, jinde ne.

„Zelené Středomoří“

Pokud se podíváte na snímky ze Středomoří z doby před sto lety, byla krajina podstatně méně „zelená“ než dnes, protože chudí venkované pásli kozy a ovce, kde se dalo. Půdy bylo málo, úrodnost většinou bídná a venkov od Portugalska na západě po Řecko na východě se migrací do měst a do ciziny začal vylidňovat. V Bulharsku se za starého režimu, který migraci bránil ostnatým drátem, krajina intenzivně zemědělsky obhospodařovala, ale po pádu režimu prošel venkov úplně stejným procesem vylidnění a zarůstání jako jiné země jižní Evropy. Jenom rychleji.

Můj známý kurátor plazů v pražské zoo, s nímž jsem v jinošských letech jezdíval na přírodovědecké expedice, se jel po čtyřiceti letech podívat na „stará dobrá loviště“ v jihovýchodním Bulharsku. Vůbec to tam nepoznával, dokonce ani místa, která měl křížem krážem prochozená a vrytá do paměti. „Vesnice prázdné, všechno zarostlé a zpustlé, plazů vázaných na otevřenou světlou krajinu hrozně ubylo,“ hlásil smutně.

Shutterstock.com

Tyto procesy dovedou vzniknout zcela spontánně, stačí odejít a nechat přírodu, ať si vezme zpátky ladem ležící půdu. Jinde šlo naopak o proces cílený, stál mnoho úsilí a přinesl nezamýšlené důsledky. Například pastva se začala přísně regulovat, nevyužívané plochy zalesňovat a sazenice stromů chránit oplocenkami. Pastýři i zemědělci měli po tisíciletí ve zvyku vypalovat pole i pastviny; bránili se tak plevelům a náletu. Popel a deště daly vyrůst nové chutné trávě a bylinám pro domácí zvířata, pole mohla přinést novou úrodu.

Jenže moderní doba se na požáry začala dívat jinak a vypalování trávy a plíživě přibývajících křovin i strnišť bylo přísně zakázáno. Dílo se podařilo, až moc.

Savany jižní Brazílie

Tradiční hospodaření na vysočinách jižní Brazílie spočívalo v chovu dobytka na bezlesých savanách („campos“), po staletí periodicky jednou za dva roky vypalovaných samotnými farmáři. Smyslem bylo zabránit akumulaci suché rostlinné biomasy, která jednak kravám nechutnala, jednak by mohla vést k nekontrolovaným ničivým požárům. Samotné extenzivní dobytkářství neškodilo druhovému bohatství přirozené savany, ale podobně jako v jiných zemích bylo vypalování považováno za kontroverzní praxi.

V prestižním magazínu Nature publikovali brazilští vědci rozbor toho, co se stalo na tradičně obhospodařovaných územích v porovnání s pozemky, kde se přestalo pást a vypalovat, protože přešla pod správu národního parku Sao Joaquim. Časová řada leteckých a satelitních snímků potvrdila to, co se dozvěděli z rozhovorů s místními starousedlíky, kteří na pozemcích hospodařili po několik generací: bez pastvy a bez řízeného vypalování byla savana velmi rychle převálcována křovinatým lesem s jedním dominantním druhem. Biodiverzita poklesla, ničivost požárů stoupla.

Vilové čtvrti připravené na podpal

Periodicky a kontrolovaně vypalovat stařiny („controlled burns“) je náročné tam, kde se v mezidobí posunula urbanizace, jako například v jižní Kalifornii, částech Austrálie nebo pobřežním pásmu v jižní Evropě. Tato předměstí uprostřed přírody s rozředěnou zástavbou jsou sice z hlediska infrastruktury a urbanismu noční můrou, ale lidem se tento typ osídlení strašně líbí. Kolem svých domů chtějí zcela pochopitelně „zelenou clonu“ z nějaké vegetace, která zajistí jejich soukromí.

Obavy z požárů jsou důvodné, ale podobný typ zástavby třeba v eukalyptovém australském lese si o katastrofu vyloženě koleduje: eukalypty jsou na oheň natrénované evolucí, ale lehké stavby nikoli. Zbavovat krajinu léta hromaděné suché a vysoce hořlavé biomasy sice lze, stejně tak jako udržovat protipožární pásy a další opatření, ale tyto služby stojí velké peníze, když je potřebujete aplikovat na tisících kilometrů čtverečních. Požár se zvlášť při větrném suchém počasí dovede bleskurychle šířit a způsobit škody na majetku i životech, protože oheň dokáže přeskakovat i přes desítky metrů široké průseky.

Naditec v Ishaqbini, Keňa

Jedna teorie hovoří o tom, že to všechno vzniklo proto, že z přírody vymizely původní druhy živočichů, které zarůstání krajiny bránily. Evidentní je to třeba ve východoafrické Keni, kde u pobřeží Indického oceánu byla vypytlačena v 70. letech minulého století někdejší početná stáda slonů, kteří otevírali prostor a umožňovali růst travin a bylin, spásaných jinými druhy kopytníků. Stáda velbloudů, krav, oslů, koz a ovcí sice mohou zabrat místo antilop nebo zeber, ale roli živého buldozeru v podobě slona zastat ani náhodou nedovedou.

V zarůstající krajině nad původními druhy převládl silně invazivní naditec jehnědokvětý, trnitý strom známý jako mesquite, který vytváří neprostupné houštiny, navíc zamořené klíšťaty přenášejícími nemoci. Někdejší britskou koloniální správou dovezený naditec měl být vynikající protierozní dřevinou, vážící dusík v půdě, s hlubokými kořeny velice odolnou proti suchu, a navíc poskytující chutné lusky, z nichž lze umlít mouku. Cesta do křovinatého pekla byla opět osázena bohulibými úmysly.

Výsledek je špatný pro divoká zvířata i pro somálské pastevce s jejich stády. Vrátit do ekosystému slona jako údržbáře jde těžko, takže na jeho místo přijdou buldozery, z vytrhaných keřů a stromů se udělá dřevěné uhlí, takto vzniklé pásy se před příchodem dešťů kontrolovaně vypálí a následně osejí semeny původních travin a bylin. Skutečně se tím dovede vytvořit prostředí pro některé druhy, třeba dnes vyhynutím ohrožené buvolce hiroly.

Paradox bez slonů

„Je to zvláštní paradox, protože jsme zvyklí vnímat porosty dřevin naopak jako zásobárny vody. To pro křovinaté porosty neplatí. Ve vlhkých oblastech je vývoj odlišný, neboť se více prosazují stromy, které časem dají vzniknout lesu. Právě odlišný vodní režim porostů keřů a stromů je jedním z významných rozdílů mezi křovinami a lesy,“ zdůrazňuje Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd, podle něhož je tento proces patrný od Afriky po Ameriku a Austrálii a „týká se přitom i oblastí, které nebyly člověkem výrazně ovlivněny, a jejich zarůstání tedy není důsledkem útlumu ani intenzifikace hospodaření“.

Analýzy dlouhých časových řad satelitních snímků odhalily, že například ve východoafrických savanách a arktické tundře došlo od 80. let 20. století ke dvacetiaž třicetiprocentnímu nárůstu pokryvnosti dřevin, zejména právě křovin, nikoli stromů. Jirků zmiňuje hypotézu, že „oxid uhličitý nejen podporuje změny klimatu, ale také stimuluje růst dřevin, které jeho vysokých koncentrací umějí využít lépe než trávy, které jsou normálně v otevřených biotopech důležitými konkurenty dřevin a brzdí jejich šíření. Vysoké atmosférické koncentrace uhlíku a výskyt dusíkatých látek fungují jako nepřetržité hnojení ze vzduchu“.

Křoviny navíc, v rozporu s laickou představou, zhoršují vysušování krajiny, protože mění vodní bilanci: v suchých oblastech vypijí prakticky veškeré srážky a zároveň mají větší odpar vody než byliny. Ke stromům s hlubokými kořeny se pak voda nedostane. I ve střední Evropě tak může vzniknout hlohový buš, připomínající zelené pahorky africké. Radost to není.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.