Volební vřava nám dala na pár dní zapomenout na inflaci, nicméně inflace na nás nezapomněla a nějaký čas s námi tady bude bydlet. A bude to rozhodně déle než pár měsíců, jak stále předvídají někteří nepoučení a nepoučitelní experti, včetně těch dvou z naší ČNB, kteří před pár dny stále odmítali zvednout úrokové sazby ze zjevně excesivní úrovně. A obyvatelstvo i podnikatele bude náprava bolet. A nejen v Česku.

Pro nás je podstatné, že v okamžiku, kdy střet s inflací sotva začíná, dostává se naše centrální banka pod politický tlak, a to v situaci, kdy se budou střídat tři členové bankovní rady a po vypršení druhého mandátu končí guvernér Jiří Rusnok. A tato výměna bude probíhat v době, kdy bude zjevné, zda existuje – nebo spíše že neexistuje – racionální a věrohodný program konsolidace veřejných rozpočtů, a úroky ze státních dluhopisů poletí ještě mnohem výše, než jsou současná dvě procenta, která i tak zřejmě děsí ministryni Schillerovou. Křesla členů bankovní rady se mohou, v případě pokračujícího fungování současného prezidenta, stát předmětem nějakých politických handlů a ČNB může být do značné míry v kritické době paralyzována. V minulých letech Miloš Zeman víceméně respektoval názor Jiřího Rusnoka, což už s vysokou pravděpodobností nebude platit.

Měnová autonomie funguje

Poslední rozhodování, kdy centrální banka překvapila některé analytiky, kteří předpokládali zvýšení sazeb jen o půl procentního bodu, bylo důkazem, že měnová autonomie stále funguje, a následující ostrá reakce Jiřího Rusnoka na neustávající nemístné ataky ministryně financí i premiéra to jen potvrdila. Přitom členové bankovní rady ve skutečnosti nejsou žádní ostří protiinflační jestřábi, což potvrzuje i jejich dlouhé a z dnešního pohledu chybné váhání se zahájením růstu sazeb letos na jaře.

Nyní je však situace už zcela jednoznačná a seriózní důvody k pochybnostem o ostrém nástupu inflačních tlaků neexistují.

Příčinou nastartovaného růstu cen nejsou úzká hrdla v produkci určitých surovin a subdodávkách vzniklá rychlým rozjezdem světové ekonomiky po covidových uzávěrách, ale dlouhodobě udržovaná kombinace extrémně uvolněné měnové politiky centrálních bank a stejně expanzivní fiskální politiky především západních vlád. Ta je uplatňována prakticky od pádu Lehman Brothers před třinácti lety a covidové zesílení dávky bylo tou pověstnou poslední kapkou. Monetární původ současného vývoje potvrzuje i to, že ceny dramaticky rostou i v segmentech nezasažených nějakými dodavatelskými problémy, jako jsou třeba výroba potravin či většina odvětví tržních služeb.

Potlesk pro ČNB

Základním symptomem nerovnováhy v ekonomice je nedostatek pracovní síly, který se netýká jen toho, že na našich stavbách chybějí Ukrajinci, protože nemají víza, nebo v Británii chybí sto tisíc řidičů kvůli brexitu. Ve skutečnosti chybějí řidiči kamionů v celé Evropě. Problémy se zavážením ale už mají i obchody v Belgii a v Irsku. V Česku bychom mimochodem potřebovali tak dvacet tisíc kamioňáků. A celkově je na trhu práce volných míst o polovinu více než nezaměstnaných.

Vstoupili jsme do klasické inflační spirály, kdy rostoucí mzdy zvyšují náklady firem, ty musejí zvyšovat ceny a kvůli cenám se zaměstnanci dožadují vyšších mezd. A jsou úspěšní, protože nezaměstnanost je minimální, takže znovu rostou náklady, pak ceny atd. Každá země je v tomto směru v trochu jiné fázi vývoje, ale Česko má zjevně náskok. A pokud tuzemské obyvatelstvo nechce splnit přání paní ministryně financí a zaplatit státní dluh znehodnocením svých úspor, mělo by zvyšování sazeb tleskat a chránit nezávislost ČNB, jakkoli to pro leckoho s hypotékou může být nepříjemné. I přesto v posledních letech negativními reálnými sazbami bití spořivci ještě zaplatí docela dost.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.