Před devíti lety Rusko zabralo Krym a separatisté na východě Ukrajiny vyhlásili nezávislost. Mizerně vycvičená ukrajinská armáda se jim nedokázala efektivně postavit. Loni, když Rusové vtrhli ke svému sousedovi v plné síle, je ale čekal úplně jiný soupeř. Ukrajinci způsobili Rusům vážné ztráty, ubránili Kyjev a na východě s pomocí vybudovaného opevnění konsolidovali frontovou linii.
Hybridní válka v roce 2014 zastihla ukrajinské síly podle portálu Atlantic Council zcela nepřipravené. Neměly dostatek personálu, výbavy ani ten správný výcvik. Situaci dokresloval i zoufalý stav armádních zásob tvořených z převážné části rezávějícími relikty ze sovětské éry. Problémem bylo i to, že ztrátou Doněcka a Luhanska mezi lety 2014 a 2015 Ukrajina přišla také o podstatnou část zbrojního průmyslu
Stalo se tak z jednoduchého důvodu: více než dvacet ukrajinských továren na munici sídlilo v oblastech úspěšně zabraných Rusy a „opolčenci“. Samostatnou kapitolou byl Krym, kde se vojáci izolovaní v obklíčených vojenských základnách proti Putinovým „zeleným mužíčkům“ prakticky nezmohli na odpor.
Dědictví sovětů
Stav ukrajinských ozbrojených sil (AFU) byl označován jako žalostný. Generál Viktor Muženko, někdejší vrchní armádní velitel, se nechal slyšet, že ukrajinská armáda je prakticky před rozkladem. „V ruinách“ se neocitla ze dne na den. Dospěla v ně za desítky let od pádu SSSR, kdy zdědila jednu z největších armád v Evropě (ozbrojené síly tehdy čítaly 780 tisíc vojáků, 6500 tanků, 1100 bojových letadel a více než 500 lodí), nemluvě o děsivém jaderném arzenálu (176 mezikontinentálních balistických střel a více než tisíc taktických jaderných zbraní). Třetí příčky v počtu atomovek na světě se sice Ukrajina vzdala, když „zbraně posledního soudu“ odevzdala v rámci Bělověžského memoranda v roce 1996, co se týče konvenčních sil, ale stále představovala značnou sílu.
Jenže ta vyžadovala investice a ty si země zmítající se dlouhá desetiletí v ekonomických problémech nemohla dovolit. Do startu nového tisíciletí se růst HDP Ukrajiny pohyboval v záporných číslech. Existovala i politická rovina. Řada ukrajinských politiků armádu vnímala jako cosi nadbytečného. Rusko vzhledem k provázanosti obou ekonomik a společné historii vypadalo jako nepřítel jen s notnou dávkou fantazie. Partnerem, s určitou mírou obezřetnosti na obou stranách, se stalo i NATO, dřívější geopolitický rival východního bloku.
Obdobná logika hrála roli i v období před Majdanem, když Ukrajina střídavě lavírovala mezi Západem a Východem podle toho, který prezident byl zrovna u moci (tradičně obyvatelé východních částí země volili proruského kandidáta, kdežto západní Ukrajinci zase sympatizovali s politiky, kteří se prezentovali jako prozápadní). AFU kromě slabého financování ale „dusily“ i organizační technikálie jako například zkostnatělé uvažování sovětského typu demotivující od služby v armádě iniciativní jedince, kteří by v ní jinak dělali kariéru.
Představa o roli, kterou by armáda měla hrát, se na Ukrajině do roku 2014 příliš nelišila od té v západních zemích. Hlavními úkoly měly být boj proti terorismu, účast na mezinárodních misích a případně vedení nějakého menšího konfliktu. Existenční výzvy typu obrana územní integrity vlastní země či vedení velké války, před které Kyjev postupně postavil konflikt s Ruskem, by řada Ukrajinců v té době snad označila za sci-fi.
Armáda nové doby
Rok 2014 Ukrajinu probral. Z reformy, která by z armády utvořila sílu schopnou odolávat i velkému protivníkovi, se stala nutnost. Právě její úspěch podle deníku The Conversation může z velké části za to, že když loni na Donbas Rusové vstoupili v plné síle, čelila jim namísto „rezavějícího reliktu“ sovětských dob efektivní vojenská mašinerie.
Na počátku reformy ozbrojených sil stála jejich celková revize. V roce 2014 ji nechal zpracovat někdejší ukrajinský prezident Petro Porošenko. Identifikovala řadu nedostatků, jež nesly vinu za tehdejší chabé bojové výsledky Ukrajinců, od neschopnosti čelit útokům v kyberprostoru přes problémy v logistice až po problémy s efektivním zajištěním zdravotní péče raněným na bojišti. O pomoc s reformou Porošenko požádal západní konzultanty.
Následovalo několik klíčových dokumentů. V roce 2016 nechal Kyjev sestavit Strategický obranný bulletin (Strategic Defense Bulletin), který definoval rámec směřující k tomu, aby se AFU sladily se standardy NATO. Následoval Státní program pro vývoj ozbrojených sil (State Program for the Development of the Armed Forces), podle kterého se měla armádní reforma odehrát mezi lety 2017 a 2020. V letech 2020 a 2021 došlo k doplnění dokumentů upravujících ukrajinskou strategii národní bezpečnosti (Ukrainian National Security Strategy) a vojenskou bezpečnostní strategii (Military Security Strategy).
Rusko v nich bylo definováno jako dlouhodobá hrozba pro národní bezpečnost a jako cíl byly formulovány bližší styky s EU, NATO a USA. Vojenská bezpečnostní strategie v roce 2021 nahradila ukrajinskou vojenskou doktrínu z roku 2015. Rovněž byl stanoven desetiletý plán rozvoje a priorit ukrajinských ozbrojených sil, který kladl obzvláštní důraz na speciální jednotky, dělostřelectvo a raketová vojska.
Děla, drony, rakety
Ukrajina spustila vývoj několika raketových systémů (např. Vilkha). Pro dělostřelectvo pořídila lokalizační radary a kontrolní systémy a začala využívat drony jako předsunuté průzkumníky k navádění artilerie. Kromě začlenění stovek protitankových střel Javelin v celkové hodnotě 2,7 miliardy, jež do roku 2022 obdržela od Spojených států, rozvíjela i dvě obdobné zbraně vlastní provenience Stugna-P a Korsar. Nových systémů a zbraní se dočkaly i pojízdné stíhače tanků.
Kyjev se soustředil i na vylepšování stávajících systémů protivzdušné obrany ze sovětských dob jako S-300V (SA-12A Gladiator), 9K330 Tor (SA-15 Gauntlet), 2K12 Kub (SA-6 Gainful) a S-125 Neva (SA-3 Goa). Nové avioniky a vylepšení se dočkaly i letouny Su-27, MiG-29 a Su-25, čímž se prodloužila jejich životnost i po roce 2030.
Novou doktrínu (tzv. Mosquito Doctrine) v roce 2018 přijalo námořnictvo. Volá po nákupu malých, rychlých a agilních útočných člunů vybavených naváděnými střelami. Taková plavidla by mohla nečekaně udeřit na velká plavidla ruského námořnictva například v Azovském moři a opětovně zmizet.
S podporou Strýčka Sama
Reforma s sebou přinesla potřebu výrazným způsobem navýšit armádní rozpočet. Zatímco v roce 2014 dosahoval částky 1,4 miliardy dolarů, v roce 2021 se (vyjádřeno v dolarech) jednalo už o necelých pět miliard a minulý rok téměř o dvojnásobek ve výši 8,3 miliardy dolarů. Se zcela rekordní částkou 31 miliard dolarů pak Ukrajinci v plánech pro armádu počítají v letošním roce.
Nechyběla výrazná finanční účast Západu. V roce 2014 americká administrativa Baracka Obamy Ukrajině zaslala pomoc v hodnotě 291 milionů dolarů. Obdobnou částku mezi 270 a 510 miliony dolarů inkasují Ukrajinci na rozvoj ekonomiky a armády od USA od roku 2014 každoročně. Na konci roku 2021 se pak hodnota podpory Ukrajině ze strany USA v podobě výbavy a výcviku vyšplhala na 2,7 miliardy dolarů.
Fungovat jako NATO
Aby se přiblížily svým vzorům a jednou třeba do NATO samy vstoupily (jak ukazují průzkumy veřejného mínění, souhlasí s takovým plánem většina Ukrajinců), musely AFU vyřešit i organizační záležitosti. Jednou z nich byl požadavek civilní kontroly ozbrojených sil, což v roce 2018 zajistilo přijetí zákona o národní bezpečnosti (Law on National Security).
Dalším požadavkem bylo to, aby armáda byla schopna logisticky integrovat jednotky Aliance. Rovněž se měla zbavit modelu armády fungující na základě odvodů civilní populace tak, aby od roku 2020 osmdesát procent armádního personálu tvořili profesionálové.
I před ruskou invazí byla spolupráce s NATO těsná. Ukazuje to například fakt, že každý rok procházelo výcvikem zlepšování bojových schopností za asistence Aliance na deset tisíc vojáků. Na vojenské základně v Yavorivu, předním výcvikovém středisku v zemi, pak ve spolupráci s americkými specialisty od roku 2015 pravidelně trénuje pět armádních pluků. Společná cvičení se západními zeměmi se pro Ukrajince po roce 2014 stala „evergreenem“. V roce 2016 jich například absolvovali téměř 900 včetně těch s mezinárodní účastí.
Konec dinosaurů
Ukrajincům se za podmínek bojových operací na východě země a intenzivní reformy, již akcelerovaly obavy z hrozícího vpádu ruských vojsk, podařilo rovněž rozloučit se zkostnatělou armádní kulturou sovětských dob. Ta velela vojákům v poli před provedením jakékoli akce, která by se odklonila od platných rozkazů, žádat svolení nadřízených. Bez něj se museli řídit rozkazy i ve chvíli, kdy se vlivem vývoje na bojišti staly irelevantními. To odrazovalo vojáky od přebírání iniciativy.
Na moderním bojišti, kde se situace mění každým okamžikem, může ale tzv. ukázněná iniciativa představovat rozdíl mezi vítězstvím a porážkou. To si ukrajinští vojáci uvědomili během střetů na východě země v roce 2014, kdy pravidelné armádě pomáhala konsolidovat frontu řada dobrovolnických oddílů.
Začátkem loňského roku Kyjev nadšencům ochotným bránit zem se zbraní v ruce vytvořil právní rámec, když přijal zákon umožňující zřízení tzv. teritoriální obrany složené z dobrovolníků a rezervistů, tvořící v armádě samostatnou instituci. Do pole je schopna postavit dvacet brigád v celkové síle 120 tisíc mužů. V roce 2020 ostatně doznal celkových změn i systém armádních rezerv, který byl rozdělen na operační a mobilizované (vojenské jednotky s výcvikem určené na vystřídání vojáků v první linii) a civilní rezervy sestávající z dobrovolníků.
Nejsilnější v historii
Bojové schopnosti AFU před ruskou invazí dosáhly podle expertů díky systematické přípravě nejvyšší bojové úrovně v historii nezávislé Ukrajiny, a jak od roku 2014 ukazují průzkumy veřejného mínění, sami Ukrajinci armádu považují za jednu z nejdůvěryhodnějších státních institucí.
Dnes ale tato zreformovaná branná síla stojí před enormní výzvou: uhájit za cenu statisíců padlých území na východě země a potažmo svou státnost proti velmocenskému apetitu většího souseda, s nímž ji pojí staletí společné historie.
V této existenční zkoušce a vojenské hře na ostří nože s jadernou velmocí zatím statečně bojuje. Ztráty na obou stranách jsou extrémní a jen minimální posuny fronty připomínají beznaděj zákopového boje první světové války.
Jak se válka mezi Ruskem a Ukrajinou bude vyvíjet, ukážou až příští měsíce. Silná ukrajinská armáda ale podle analytiků představuje určitou pojistku před tím, aby se ozbrojený konflikt na východě země přelil ve velkou válku, která by zachvátila celou Evropu.
