Je to už více než 130 let, co se Bertha Benzová vydala z Mannheimu na návštěvu k matce do 106 kilometrů vzdáleného Pforzheimu. Cesta je dnes považována za první automobilovou dálkovou jízdu historie. Infrastruktura byla tehdy přizpůsobená koňským povozům a se spalovacími motory se nepočítalo. Nákup čistidla ligroin, vedlejšího produktu výroby petroleje, v lékárně ve Wieslochu je tak považován za první natankování historie vůbec a lékárník Willi Ockel za prvního pumpaře.

Infrastruktura pro elektromobilitu je dnes mnohem dál, než byla tehdy pro šoféry vozů se spalovacími motory. Přesto se nelze během pár let vývoje vyrovnat něčemu, co se vyvíjelo přes sto let. Jak se věci mají, si proto vyzkoušela i redakce týdeníku Hrot, když naskočila do populárního žánru „cesta elektromobilem do Chorvatska“, který se u českých žurnalistů těšil zvlášť letošní léto mimořádně vysoké oblibě.

Třikrát k zásuvce

Za Chorvatsko si však dosaďte nizozemský Arnhem a za slunění u moře návštěvu tamních zemědělských fotovoltaik. Vzhledem k zelenému charakteru cíle cesty musela i samotná cesta organizovaná Klubem agrivoltaiky být maximálně nízkoemisní. Zvolili jsme proto novou Škodu Enyaq iV 80. Mladoboleslavská odpověď na budoucnost mobility fungovala skvěle, což se o dobíječkách už říct nedá.

Během 850 kilometrů dlouhé cesty tam jsme „tankovali“ třikrát, přičemž samotné dobíjení zabralo dle stavu baterie od 30 do 53 minut. Další desítky minut spolykaly pokusy dobíjení vůbec odstartovat. To se ukázalo už při první zastávce u stanice E. ON za Drážďany. Na odpočívadle je sice možné zaplatit pohodlně bezkontaktní kartou kafe, uhradit kartou elektřinu už byl však neřešitelný problém.

Museli jsme tedy E.ON vyměnit za síť Ionity, slibující superrychlé, ale také superdrahé dobíjení. Samoobsluha stojanů Ionity funguje bezproblémově, společnost si však účtuje 0,79 eura za kilowatt, což je pětkrát více, než platíme za elektřinu v domácnosti. A jak jsme se přesvědčili později u jiných stanic E.ON akceptujících karty, v rychlosti dobíjení zase takový rozdíl není.

Téměř na dně

Do Arnhemu jsme dorazili téměř vybití, na což nás chytrý vůz Enyaq samozřejmě opakovaně upozorňoval. Ujištěni personálem hotelu, že nabít v těsné blízkosti nebude problém, jsme se však rozhodli varování ignorovat a jet nadoraz. Personál nám bohužel nesdělil, že dobíječky se nacházejí uvnitř outletového centra, které bylo v čase dojezdu ve dvanáct hodin v noci zavřené.

Selhal i pokus následujícího dne na dálničním odpočívadle, kde nefungovaly nejen dobíječky, ale ani toalety. Příjemným překvapením se naopak ukázala být zastávka u čerpačky Shell v městě Venlo. Z šesti na sto procent jsme dobili za hodinu jen za 503 korun. Jelikož se dobíječka nacházela uprostřed města, mohli jsme čas využít k prohlídce malebného nizozemského sídla na řece Máze a (nakonec neúspěšnému) hledání kešky.

Bizarním zážitkem na zpáteční cestě se pak stalo setkání se zfetovaným Čechem, který se v jednu hodinu v noci zničehonic zjevil v restauraci dálničního odpočívadla u Lipska. Po zmatené komunikaci s obsluhou naházel pár drobných do výherního automatu, ihned vyhrál a vrávoravým krokem zase odkráčel do tmy. Kdybychom jen rychle natankovali diesel, zůstali bychom o tuto pozoruhodnou historku ochuzeni.

Problém u služebek

Co si z toho vzít? Za mě osobně bych elektrickou mobilitu neoznačil za komplikovanější než fosilní. Až se podaří vychytat mouchy typu nefunkčních platebních karet, bude spíše „jiná“. Zkušenost z města Venlo ukazuje, že při chytře naplánovaných zastávkách může být třeba cesta na dovolenou mnohem zajímavější než dosud. U kvapných služebních cest to může být větší problém, potřeba delších zastávek však třeba povede k oddechu vyčerpaných řidičů a úbytku nehod.

Nutnost změnit návyky bývá označována za největší překážku elektromobility. Pokud však opravdu stojíme na začátku avizované revoluce v dopravě, je možné, že na jejím konci dojde ke změně způsobu užívání automobilu, na jaký jsme byli dosud zvyklí. Asi jako když se v roce 1888 ve Wieslochu stal jednoho dne z lékárníka Ockela pumpař a z čistidla ligroin palivo.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.