Představte si, že se po více než deseti letech vrátíte z Prahy zpátky na venkov. Do rodné vesnice, do rodného domu. Je vám přes třicet, jste zdravý a máte rodinu. A teď si představte, že se to najednou všechno změní. Zůstanete sám a kvůli nehodě prakticky přijdete o zrak. Z rodné vesnice je past.

Řídit auto slepec nemůže a nedokáže ani jezdit na kole. Autobus ve vesnici staví párkrát denně a dojít na frekventovanější – kilometr vzdálenou – zastávku po úzké silničce bez chodníku prostě nejde. „Nejhorší pro mě byly úplné detaily. Převzít třeba zásilku, když pošta byla ve vedlejší vesnici,“ říká Marie (jméno jsme na její přání změnili) z Olomouckého kraje. Vzhledem ke své kvalifikaci mohla pracovat i „poslepu“, ale musela by dojíždět buď do několik kilometrů vzdáleného okresního města, nebo zhruba dvacet kilometrů do krajského: „Sehnat práci bylo těžké, a když už se něco našlo, neměla jsem se tam jak dostat.“ Cesta k lékaři nebo na úřad zabrala celý den, ale možná nejhorší byla izolace a samota.

Trvalo to dva roky. Po nich se Marie sebrala a odjela do Prahy. Místo vlastního domu si pronajala byt, na který invalidní důchod zdaleka nestačil, mohla se ale volně pohybovat po městě, používat fungující veřejnou dopravu a najít si práci ve svém oboru.

Starý a nový venkov

Rozhodně nejde o standardní příběh „útěku“ z venkova. Má ale jednu velkou výhodu: kvůli handicapu hlavní aktérky v něm neduhy venkova narostly ad absurdum, a tak se dají snadno rozeznat i při pohledu zvnějšku. K podobnému kroku se každý rok odhodlají tisíce – hlavně mladých – lidí z venkova. Jejich důvody jsou velmi podobné, byť většinou nemají takovou naléhavost. Odchod pro ně není nutností, „pouze“ nevěří, že by se dokázali profesně uplatnit a osobně realizovat.

O vylidňování venkova se mluví léta, pokud se na něj ale díváme jako na monolit, nezbývá než připustit, že je to mýtus. Venkov se ve skutečnosti nevylidňuje, ale mění. Opravdu existují oblasti, odkud lidé rychle – a zdá se nezadržitelně – mizí, naproti tomu lze ale postavit jiné části venkova, které dynamicky rostou. Jde o satelitní obce těsně za hranicemi velkých měst, kam se od devadesátých let každoročně stěhují tisíce lidí. Někteří jejich obyvatelé sice žijí v „panelácích naležato“ a vlastně tam jen přespávají, ovšem i to je český venkov. A také on má své problémy.

Čtyři venkovy

A teď trochu čísel a škatulkování. V roce 2000 měla Česká republika zhruba 10,27 milionu obyvatel, z nichž 4,64 milionu (45,2 procenta) žilo ve venkovských regionech definovaných na úrovni obcí s rozšířenou působností. Do roku 2018 přibylo v Česku více než 383 tisíc obyvatel, přičemž venkovské regiony se rozrostly o necelých sedm tisíc „duší“, tedy zhruba o 0,15 procenta. Je to přírůstek skromný, ale nezpochybnitelný.

Václav Drchal

Jiný obraz venkova uvidíme, pokud se na něj zahledíme v detailu a budeme pátrat po tom, odkud lidé opravdu mizí a kam proudí. Atlas rozvoje venkova, který v roce 2021 zveřejnili geografové z Ostravské univerzity, rozlišuje hned čtyři různé typy venkovských obcí (viz mapa Čtyři typy venkova). Prvním jsou již zmíněné příměstské „satelity“, tvořící věnce kolem Prahy, Brna a krajských měst. Druhým jsou obce, které jsou stále do značné míry závislé na zemědělství, často leží na periferii (státu či krajů) a pro zjednodušení bychom je mohli označit slovy jako „nejvenkovštější“ či „hluboký“ venkov. Třetím typem jsou obce ve vysoce industrializovaných oblastech, kterým však chybí zázemí krajských měst (okolí Litvínova, Mladé Boleslavi, Třince, České Třebové...), a čtvrtým obce specializované na turismus.

Zóny snížené gravitace

Nechme nyní dva poslední typy stranou a zaměřme se jen na „satelity“ a „hluboký“ venkov, protože právě do nich se populační dynamika koncentruje. Nejrychleji v letech 2000 až 2018 populačně rostly, a to o více než třicet procent, regiony těsně obklopující Prahu a Brno (území spadající pod obce s rozšířenou působností Černošice, Říčany, Český Brod, Brandýs nad Labem, Lysá nad Labem a Šlapanice). Naopak obyvatele nejrychleji ztrácely venkovské obce v okrese Jeseník a Šumperk, obce v Karlovarském kraji a pak řada městeček a vsí rozesetých při státních či krajských hranicích (viz mapa Velké stěhování).

Václav Drchal

Jinak řečeno, vylidňování je reálný problém a sužuje hlavně rozsáhlé oblasti „hlubokého“ venkova. Vylidňování se navíc týká – a to bez ohledu na to, ke kterému typu obec patří – všech malých vesnic do 200 obyvatel: stejně jako si malé planety nedokážou udržet atmosféru, tak si malé obce nedovedou udržet své lidi. Právě v těchto oblastech se naplno zhmotňují všechny neduhy venkova: nezaměstnanost, malé výplaty, složité dojíždění (viz mapa Hromadnou dopravou do práce), pošta, škola i doktor jsou daleko a v těch nejmenších vsích chybí i obchod s hospodou, což znamená, že se společenský život limitně blíží nule. Tak proč ještě zůstávat?

Útěk za lepším se samozřejmě týká hlavně mladých, proto venkov, který byl kdysi dávno motorem populační exploze, stárne a před několika lety v této „soutěži“ předběhl města. Jestliže v roce 2018 žilo v Česku 19,59 procenta lidí starších 65 let, na venkově jich bylo 20,15 procenta. Nejhůře jsou na tom samozřejmě obce do 200 obyvatel, v nichž na každých 100 dětí do patnácti let připadá v průměru 166 lidí starších 65 let. Z Atlasu rozvoje venkova lze kromě toho vyčíst, že stejně špatně jsou na tom obce ležící na periferii při hranicích státu a krajů (viz mapa Starý a mladý venkov). Dodejme, že celostátní průměr činí přibližně 119,5 starého člověka na 100 dětí a úplně nejlépe (index stáří pod 80) jsou na tom satelity velkých měst, do nichž se stěhují mladí lidé s dětmi.

Marginalizovaná krajina & noclehárna

Jak bude venkov vypadat za pár let, lze jen odhadovat. Podle jednoho z autorů Atlasu rozvoje venkova, geografa Ondřeje Slacha, můžeme ale předpokládat, že „bude ještě fragmentovanější než dosud a rozdíly mezi jednotlivými typy venkova se budou dále zvětšovat“. Obce v okolí velkých měst budou podle něj „pokračovat v růstu, byť už zřejmě nebude tak dynamický jako dosud“, naopak v malých vsích do 200 obyvatel budou lidé dál ubývat. To jsou dlouhodobé trendy, pořád to však s venkovem může dopadnout relativně dobře, ale také hodně špatně.

Václav Drchal

Nejdřív budeme strašit, a to negativními hypotetickými scénáři k roku 2030, které představil Atlas rozvoje venkova. Jejich názvy jsou docela depresivní a znějí Marginalizovaná a vylidněná krajina (pro periferní „hluboký“ venkov) a Neudržitelná noclehárna (pro příměstské obce „nového“ venkova). Scénář marginalizované vylidněné krajiny vychází z toho, že se útěk obyvatel do měst nepodaří stabilizovat, vesnice – plné opuštěných stavení – budou připomínat „švýcarský sýr“ a dojde k dalšímu propadu jejich infrastruktury: k novému kolu zavírání škol, pošt, obchodů a hospod, zhoršení zdravotní péče i hromadné dopravy, ekonomické stagnaci a definitivnímu rozkladu komunitního života.

Zle se ale může vést i satelitním obcím obepínajícím velká města, jež Slach označuje za „vítěze vývoje po roce 1990“. Zkušenosti ze západních zemí ukazují, že děti jejich zakladatelů preferují spíš městská centra a utíkají ze satelitů pryč. To podle Slacha znamená, že se „jejich životní cyklus bude posouvat směrem k postupnému stárnutí a problémům s využíváním přebujelé a drahé infrastruktury“.

Dobré scénáře

V Česku by to ale podle Slacha mohlo dopadnout přece jen trochu jinak. Naznačuje to jeden zatím nepublikovaný výzkum, podle něhož sice touží i čeští mileniálové odejít do města, zároveň však vyjadřují poměrně silnou ambici vrátit se později zpět do rodného satelitu. Slach současně přiznává, že otázka stárnutí satelitů je jednou z vůbec nejsložitějších. Jinak ale bude záležet hlavně na samotných obcích. Lépe se nepochybně bude žít v těch, které se vyhnou nekoordinované zástavbě vedoucí ke vzniku „sídelní kaše“, v níž chybí funkční centrum, zato se vyznačuje haprujícími službami a maximální orien­tací na mateřské velkoměsto.

Václav Drchal

Naplnit pozitivní scénář pro periferní „hluboký“ venkov bude složitější a stát, jak říká Slach, musí počítat s tím, že „některé typy venkovských obcí bude muset dotovat výrazněji než dnes“. Podobnou cestou se vydalo třeba Finsko, které se rozhodlo „investovat do zajištění základních funkcí venkovských obcí“. V Rakousku se tradiční venkov nejvíc identifikuje se zemědělstvím. To však může podle Slacha fungovat v české rea­litě jen omezeně, a to kvůli dominanci velkých agropodniků a malé osobitosti zemědělských produktů. Český venkov je navíc specifický tím, že až čtyřicet procent pracovních míst tvoří kovodělný průmysl (nově se orientoval třeba na automotive). „Moc se o tom nemluví, ale zakladatelé malých venkovských firem, které vznikaly odštěpováním z velkých komunistických podniků, pomalu končí a nemají komu firmy předat. Co to bude znamenat, do jisté míry netušíme,“ říká Slach.

Nejlepším řešením nakonec může být přiznání vlastní malosti, kombinované s chytrým – státem a kraji koordinovaným – propojováním obcí. Podobně k tomu přistoupilo sousední Německo, v němž vzniká jakási variace na (komunisty důkladně zprofanované) střediskové obce, které jsou z okolních menších vesnic snadno dopravně dostupné a zajišťují jim různé služby. „Budoucnost vidím ve spolupráci a překonávání řevnivosti mezi obcemi,“ říká Slach. „Myslím to tak, že tři vesnice budou mít jedno společné fotbalové hřiště a to samé se bude týkat školy, pošty i ordinace lékaře.“ Snad se to povede.