Kdo si dnes vzpomene na to, že spojení mezi břehy Atlantského a Tichého oceánu ve Spojených státech bylo svérázným partnerstvím soukromého a veřejného sektoru? Federální vláda poskytla nejen právo stavby, ale i půjčky na výstavbu, které byly odstupňovány podle složitosti terénu. Co pomohlo rozvoji nejvíc, byly pozemkové granty, kdy „projektové“ železniční společnosti dostaly od vlády i půdu, až dvacet mil čtverečních za každou postavenou míli tratě. Fungovalo to, v letech 1850–1885 se takto zdesetinásobila délka železničních tratí ve Spojených státech, které se staly světovou ekonomickou jedničkou, jíž jsou dodnes.

Z té doby asi pochází rčení „Build it and they will come“, ztělesňující optimistickou představu, že stačí nově osídlené území zasíťovat a o zbytek se postarají samotní osadníci, motivovaní nezměrnou snahou o lepší budoucnost.

Škoda jen, že nevíme, jak bojovat s opačným procesem, tedy s vylidňováním a postupným úpadkem celých regionů.

Do hodiny a půl

Už samotný vzestup kapitálové intenzity a produktivity v zemědělství po druhé světové válce byl tak ohromný, že by sám o sobě tlačil rychlou urbanizaci, respektive suburbanizaci, tedy rozlézání kdysi kompaktních měst do šířky v kdysi čistě venkovských oblastech. Za vzdálené předměstí se dnes považuje téměř cokoli, co má dojezdovou vzdálenost kratší než devadesát minut, a lidé to berou útokem.

To, co není „suburbie“, obyvatele naopak ztrácí. V Americe se „market towns“ změnila v města duchů. Počet okresů na Středozápadě USA, kde průměrná hustota osídlení nedosahuje víc než dva lidi na čtvereční kilometr, je dnes vyšší než koncem 19. století. Téměř liduprázdný prostor dokonce vedl ke vzniku hnutí, jehož cílem bylo extenzivní pastviny vykoupit a postupně vracet do výchozího stavu před příchodem Evropanů – tedy prérie bez ohrad s volně migrujícími stády bizonů. Naleziště břidličného plynu a ropy udělala třeba z takového Kansas City jednu z nejrychleji rostoucích aglomerací v USA, ale tam, kde ložiska nejsou, to vypadá pochmurně.

Od Portugalska po Finsko

V Evropě se táhne pás vylidňování venkovských oblastí od Portugalska a Španělska na jihozápadě po Estonsko a Finsko na severovýchodě. Politické a ekonomické změny se projevily všude, včetně dobře spravovaných a štědře dotacemi zavlažovaných oblastí. Řekl bych, že nikde nebyla dotační intenzita vyšší než v bývalém východním Německu. Nové spolkové země mají nyní na evropské standardy vynikající dopravní infrastrukturu, města jsou opravená a úhledná, ale pět z osmi evropských regionů s nejstarší mediánovou populací je tady, v čele s Chemnitzem (pro pamětníky trabantového věku „Karl-Marx-Stadtem“) se středním věkem 52,1 roku oproti nejstaršímu regionu v Česku se 44,2 roku (Střední Morava podle terminologie NUTS II). To je hodně.

Z postkomunistických zemí si velmi vážím Estonska, je to „no-nonsense“ země, která vsadila v podstatě na jedinou kartu, kde mohla uspět (dematerializované služby digitální ekonomiky), platí za etalon digitalizace státní správy v Evropě, ale kromě hlavního města Tallinu a univerzitního Tartu, kde počet obyvatel vzrostl, se vylidňuje. Počet obyvatel klesl od roku 1991 o patnáct procent a venkovské oblasti jsou na české poměry skoro liduprázdné. V odlehlejších okresech se počet obyvatel snížil o čtvrtinu.

Miroslav Zámečník

Od jisté míry depopulace nejde předstírat, že se nic neděje. Na světě je spousta míst, odkud všichni mladí odjeli, i když jim nabízeli pozemky na výstavbu rodinných domků zadarmo. Od veřejné dopravy přes zdravotnictví a školství až po kulturu je myriáda důvodů odejít a už se nevrátit, typicky po škole.

Běh proti proudu odcházejících lidí v produktivním věku je kvůli fixním nákladům neuvěřitelně drahý, pokud trváte na udržení dostupnosti služeb v tradičním rozsahu a rytmu, jak to bylo. Zejména pokud předstíráte, že beze změny udržíte všechno, potřebujete extra dotace nejen na železnici a autobusy, udržení školy a školky, pošty, ordinace praktického lékaře, ale i na koloniál a na hospody.

Dnes oblíbené zvednutí váhy majetkových daní by ani trochu nepomohlo finanční stabilitě municipalit v odlehlých oblastech – rozdíly v cenách nemovitostí jsou i po letech mimořádně nízkých úrokových sazeb vysoké a s vyšší úrokovou sazbou se budou z definice zvedat, což dál oslabí mobilitu. Lidé z chudých re­gionů, nakrásně s nemovitým majetkem, budou uvězněni ve svých „kapsách“, o nemajetných ani nemluvě. Jinak řečeno, daňová reforma, která by akcentovala roli majetkových a příjmových daní v jejich rozpočtovém určení, nám bez transferů nijak nepomůže. Stárnutí a vylidňování je kruté zejména tam, kde je rozpočtové určení daní těsně odvozené od vlastní daňové výtěžnosti dané oblasti. Když se může utratit jen to, co se vybere, je zrychlující spirála v podstatě neúprosná.

Scvrknout se chytře

Deprivované regiony jsou v těžkých časech snižující se redistribuce postiženy dvakrát, takže úkolem je „smart shrinking“. Jak se přizpůsobit menšímu počtu obyvatel v produktivním věku „chytře“? Snižováním fixních nákladů, což znamená spoustu nepříjemných věcí v organizaci, ale na nejnižším společném jmenovateli to vlastně není složité. Není to populární, ale máme nejvíc samostatných obcí v přepočtu na počet obyvatel v Evropě, hluboko pod reálnou kapacitou plánovat jejich další rozvoj a sehnat na něj financování, aniž by se propojily do svazkových projektů ve školství, zdravotnictví, ve všech oblastech, kde existují úspory z rozsahu (takže téměř všude). Bez dlouhodobého plánování se neobejdeme, a to včetně zajištěného financování. Tenčící se zdroje vyžadují integrovat všechny služby, ať již jsou poskytovány centrálně řízenými organizacemi (typu výstavby páteřní infrastruktury, plánování kapacity na úrovni zdravotních pojišťoven), nebo regionálními (nemocnice, školství, doprava) či soukromými subjekty (obchod, služby).

Nejsme v tom sami, minimálně půlka Evropy se bude muset přizpůsobit. A bude to bolet. 

Korea běží vstříc budoucnosti

Jižní Korea je jednou z nejrychleji stárnoucích zemí na světě, s urbanizací překračující devadesát procent a počtem obyvatel klesajícím od roku 2019. Ještě na počátku šedesátých let přitom dvě třetiny obyvatel žily na venkově, většinou na malých rodinných farmách hospodařících na vlastní půdě, což byl důsledek poválečné pozemkové reformy, která vyvlastnila a redistribuovala půdu velkostatků (za náhradu, již znehodnotila inflace).

Prudká industrializace vedla k nasávání obyvatelstva do měst, zejména do hlavního města Soulu na severozápadě a průmyslového Pusanu na jihovýchodě země. Váha průmyslu v ekonomice se začala snižovat po roce 1990 a spolu s tím se prosazovala i snaha rozvíjet i jiná města. Metropolitní oblast má dnes pět korejských měst nad milion obyvatel, v aglomeraci kolem Pusanu jsou tři. Mezi nimi vzniká infrastrukturně vysoce saturovaný koridor, podél něhož se koncentruje rozvoj a růst, další propojuje Soul s Kwangdžu na jihozápadě. Na rozdvojce těchto rozvojových koridorů je souměstí Tedžonu a nového administrativního centra Sedžongu, kam jsou přesouvány centrální úřady ze Soulu. Cílem je vyváženější, polycentrická struktura osídlení.

Korea si velice zakládá na dlouhodobém rozvojovém plánování s horizontem dvacet let, ve větším detailu rozpracovávaném do pětiletých plánů. Plánuje se „zespoda“, za účasti všech zúčastněných včetně venkovských oblastí, jejichž rozvoj je integrován do spádových měst v rámci regionů tak, aby byla zajištěna dostupnost dopravní, ale i sociálních služeb. Co projde oponenturou a schvalovacím procesem, má také zajištěné víceleté financování.

Korea je často zmiňována jako příklad cílevědomé reakce na vývoj a usilovného plánování regionálního rozvoje. Pro mnohé oblasti bude přesto pozdě: už v roce 2015 byl průměrný věk samostatných farmářů 68,3 roku a při nedostatku nejen nástupců, ale vůbec zájemců o práci na farmách (Korea není země, která by aktivně podporovala migraci) jsou usedlosti opouštěny.