Může to znít na první poslech banálně, ale ve hře je zrod úplně nového byznysu pro těžařské firmy, a hlavně evropské miliardy, které poputují v příštích letech na ochranu klimatu. Právě oxid uhličitý mají zachytávat největší znečišťovatelé a hledá se, kam s ním. Za bývalou železnou oponou ještě podobný projekt nevznikl.

Znovu ve hře

Pro fajnšmekry z oboru nejde o nic převratného. O podzemním ukládání oxidu uhličitého se v Česku hovořilo již před čtrnácti lety a podobně jako v jiných zemích se přišlo na to, že je to myšlenka sice zajímavá, ale také hodně drahá. Aby se vyplatila, největší znečišťovatelé, jako jsou cementárny nebo elektrárny, by ji museli promítnout do ceny svých produktů. A někde v těchto úvahách teorie končily. Státy, které se přesto do projektů pustily, je většinou masivně dotují.

Realita se ale mění v roce 2021, kdy začaly mít evropské snahy o záchranu klimatu konkrétní efekty: Unie se rozhodla nabídnout deset miliard eur z prodeje emisních povolenek právě na projekty pro ochranu klimatu, dokončuje také schvalování klimatického zákona, podle nějž má snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o 55 procent oproti roku 1990 a v roce 2050 má vypouštět jen tolik, co sama „pohltí“. Objevily se dokonce nápady rozšířit systém emisních povolenek na dopravu a budovy. A hlavně se zvýšila cena emisních povolenek na hodnotu přes 40 eur za tunu. Přitom v hodně dobrém ekonomickém modelu stojí zachycení a uložení tuny CO2 pod zem kolem 30 dolarů. Ano, může to být v méně příznivých případech i 200 dolarů, ale bez zachytávání tohoto skleníkového plynu se nedají naplnit smělé klimatické cíle. Zkrátka je už jasné, že se v tomto ranku něco stane a bude kolem toho hodně peněz.

Přesně v této době přichází Česká geologická služba s projektem CO2-SPICER. Podílí se na něm i akademická sféra; financování poskytly norské fondy a Technologická agentura ČR. Průmyslovým partnerem projektu jsou MND (bývalé Moravské naftové doly). Právě v jejich ložisku bude probíhat pilotní projekt, který má za cíl otestovat všechny správné cesty pro budoucí ukládání CO2 v Česku pod zem. V rámci projektu proběhne i pokusná podzemní injektáž, místo CO2 bude ale pro účely následného počítačového modelování použita voda.

Potenciál v Česku

Ložisko samotné nebude pro Česko ničím zásadním, pokud se začne někdy používat. Už nyní Česká geologická služba odhaduje, že se do něj může vejít zhruba půl milionu tun oxidu uhličitého, což je i na české poměry poměrně málo. Začít je ale nutné a někdo musí technologie a postupy prozkoumat. A je to i podaná ruka průmyslu. Pokud se těžební firmy naučí tento druh byznysu dělat, bude to pro ně znovuzrození.

Podobně jako vytěžená ropná ložiska se totiž dají použít netěžené uhelné sloje, což už je pro Česko zajímavější nápad. Vhodné geologické podmínky pro ukládání by mohly být třeba i ve středních a východních Čechách, průzkum tam ale neproběhl, protože nic „zajímavého“ pro potřeby průmyslu tam pod zemí nikdy nebylo. Ještě pro uklidnění dodejme, že CO2 se ukládá v hloubkách vyšších než 800 metrů, aby neunikal, a to v tekutém skupenství. Zachytávat se má přímo na zařízeních znečišťovatelů a v potaz se musí brát i vzdálenost od zdroje k úložišti, protože doprava znamená další ekologickou stopu.

V Česku se zachytávání bude týkat provozů, které jsou největšími znečišťovateli, jinak totiž postrádá i teoretický ekonomický smysl. Jde o průmysl výroby železa, výrobce hnojiv, cementárny nebo chemičky. „Mohly by to být i uhelné elektrárny, ale u nich už víme, že se půjde jinou cestou. Tyto zdroje se budou rušit úplně a začínat tam se zachytáváním nedává smysl,“ popisuje Vít Hladík z České geologické služby.

Ve světě dnes funguje dvacet šest velkých úložišť, v Evropě je nejdále v projektech Norsko, které CO2 ukládá pod mořské dno. Nově se úložiště připravují například v Nizozemsku, v Irsku nebo v Dánsku, desítky milionů liber na jejich podporu vydává i Velká Británie, kde jich v příštích letech vznikne několik v rámci pěti připravovaných bezemisních průmyslových klastrů. Nyní je svět schopen uložit zhruba 40 milionů tun CO2 ročně.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.