Vysazování stromků se stalo v posledních letech „populárním sportem“ nejen řady jednotlivců a ekologických hnutí, ale také velkých globálních firem, které na to mají vlastní rozsáhlé projekty a programy. Duchovním otcem myšlenky, že čím více stromů, tím méně oxidů uhlíku v atmosféře, je britský ekolog Thomas Crowther. 

Se svým „stromovým projektem“ to dotáhl až na hlavního vědeckého poradce kampaně Organizace spojených národů. Zároveň je ve svých 37 letech profesorem ekologie na prestižním technologickém institutu ETH v Curychu.

V roce 2019 se proslavil studií o tom, že na Zemi je dostatek místa pro vysazení 1,2 bilionu stromů, které mají potenciál absorbovat z atmosféry až dvě třetiny všech uhlíkových plynů, jež lidstvo od průmyslové revoluce vyprodukovalo spalováním fosilních zdrojů.

Po čtyřech letech ale Crowther obrátil o 180 stupňů a jako jeden z účastníků poslední klimatické konference v Dubaji u ministrů životního prostředí jednotlivých států doslova prosil, aby programy výsadby desítek či stovek milionů stromů přehodnotili. 

Rozsáhlé bezmyšlenkovité sázení

Bezmyšlenkovitým sázením stromků totiž podle něj vznikají obrovské plantáže mladých monokultur, které pro ochranu životního prostředí nebo udržení biodiverzity nemají žádný význam. Navíc potenciál mladých porostů zachycovat uhlík z okolního vzduchu (řeč je samozřejmě o fotosyntéze) je přeceňován. 

Největším ekologickým strašákem je ale pro Crowthera fakt, že se jeho původní myšlenky zmocnila řada globálních firem a politiků, kteří veřejně slibují vykompenzovat svou uhlíkovou stopu výsadbou milionů stromků, ovšem produkci klimatických plynů fakticky nesnižují. Dodejme, že koncept bezmyšlenkovité výsadby stromů podpořili v minulosti třeba bývalý americký prezident Donald Trump nebo ropný gigant Shell. 

Raději podpořit místní farmáře

Tento přístup si už vysloužil kritiku části ostatních vědců, kteří varovali před nekontrolovanou výsadbou stromů s tím, že schopnost mladých rostlin odsávat uhlík z atmosféry je omezená. Crowther nyní své vize koriguje v tom smyslu, že je třeba investovat do přírody sofistikovanějšími metodami: chránit už vzrostlé lesy a pralesy, podporovat původní domorodé kmeny, pomáhat farmářům v chudých částech světa a zajišťovat biodiverzitu. 

Jak sarkasticky napsal časopis Wired, Crowtherovo klimatické expozé v Dubaji ostatní účastníci příliš nepochopili. Ministryně životního prostředí hostitelské země Mariam Almheiriová v reakci na jeho příspěvek okamžitě zdůraznila, že Emiráty už z poloviny splnily závazek vysadit do konce dekády na pobřeží Perského zálivu sto milionů mangrovníků.

Vzhledem ke skutečnosti, že Spojené arabské emiráty zbohatly na těžbě a vývozu ropy, vyzněla její slova poněkud komicky. A absurditu celého summitu korunovala skutečnost, že předsedajícím klimatické konference byl Sultán al-Džábir, jenž je zároveň šéfem státní ropné společnosti Abu Dhabi National Oil Company (ADNOC). 

Uhlík se vrátí

Vysazování rostlin považuje řada klimatologů jen za dočasné opatření, protože stromy absorbovaný uhlík se v případě, že jsou poraženy a spáleny (nebo jednoduše zetlejí), opět vrátí do koloběhu tohoto prvku na Zemi. Rozhodně nejde o totéž jako omezit užívání fosilních zdrojů, říká třeba Kate Dooleyová z univerzity v Melbourne, která se na výzkum uhlíkového koloběhu v přírodě specializuje. 

Crowther nyní přiznává, že iniciativa na výsadbu bilionu stromů v konečném důsledku poškodila důvěru mnoha lidí v další projekty obnovy přírody. Nyní se environmentalisté vracejí ke konceptu ochrany stávajících lesů a přírody jako celku. Původní lesní porosty totiž mají vyšší kapacitu pro pohlcování oxidů uhlíku než nově vysazované lesní plantáže. Zasaďme si však čísla do kontextu: globální investice do další těžby ropy, zemního plynu a uhlí stále násobně převyšují investice do ochrany a obnovy přírody.