Česko si pořídí 24 supermoderních amerických stíhaček F-35, jejichž cena se podle podmínek pohybuje mezi 100 a 160 miliony dolarů za kus. Během předposledního zářijového týdne to ve Spojených státech potvrdil prezident Petr Pavel. Nahradíme jimi švédské stroje JAS-39 Gripen, které česká armáda používá od roku 2005. Kolem historicky největší české zbrojní zakázky se vedou spory, ostatně i prezident na letadla změnil názor, když původně podporoval další provoz gripenů. „Budeme-li chtít něco, co je opravdu na špičce současných technologií, a budeme-li chtít být schopni zajišťovat kvalitní obranu nejen našim občanům, ale také našim spojencům, pak jsou dobré argumenty pro nákup F-35. Tím více, že o tom uvažuje více než polovina zemí NATO a určitě je dobré být ve skupině, která bude technologicky udávat směr a tempo,“ řekl Pavel. V podobném duchu – kvalita stojí peníze – mluvil již dříve nejvýše postavený voják v zemi, náčelník generálního štábu Karel Řehka.

To je vojenská stránka věci – žádná jiná stíhačka takzvané páté generace na trhu není, i nejvylepšenější gripen bude zkrátka horší a dřív zastará. Pak jsou tu ale i další stránky. Tou klíčovou je stránka spojenecko-politická. Nákup F-35 je zkrátka gesto – vůči NATO, a hlavně vůči USA. A pak je tu hledisko ekonomické, které říká, že teď Česko zaplatí 150 mi­liard korun a během desítek let za údržbu, opravy a modernizaci odhadem dalších 322 miliard. I to by byly pro český rozpočet obrovské peníze. Zprávy z poslední doby však bohužel naznačují, že může jít o hrubě podstřelený odhad.

Ztracené letadlo

Méně důležitou, ačkoli mediálně vděčnou zprávou byl trapas se ztraceným letadlem, jejž absolvovala americká námořní pěchota. V sobotu 17. září vzlétl její pilot ve stroji F-35B ze základny v Beaufortu v Jižní Karolíně – a za chvíli i s letounem zmizel. O několik hodin později se našel na zahradě na předměstí Charlestonu, kam se katapultoval. Stroj, který letěl dál, aniž by jej viděly radary, byl po více než třicet hodin nezvěstný. Ministerstvo obrany jej hledalo tak horlivě, že se uchýlilo k oslovení veřejnosti („Neviděli jste naši stíhačku? Dejte nám kdyžtak echo...“). Zjistilo se, že za 160 milionů dolarů si koupíte hodně online humoru.

Poprask okolo ztraceného stroje tak zastínil podstatně důležitější událost, jež přišla na řadu následující čtvrtek, 21. září. Ten den vydal zprávu o výrobě strojů F-35 úřad Kongresu pro držení federálních úřadů u huby, zhruba ekvivalent českého Národního kontrolního úřadu (doslova se jmenuje Government Accountability Office, GAO). Onu zprávu si nedají za rámeček ani v Pentagonu, ani kongresmani a senátoři, ani výrobce Lockheed Martin.

Profimedia.cz

Zpráva říká, co kdekdo tvrdí i bez ní, že totiž stroje F-35 fungují špatně a jsou příliš drahé; také říká, proč to tak je. Základním zjištěním je, že nejdražší letadla historie jsou v praxi schopna létat jen 55 procent plánovaného času. Znamená to, alespoň statisticky, že v každou danou chvíli může z celkového počtu 450 kusů, jež mají americké ozbrojené síly k dispozici, vzlétnout pouze zhruba 250 (kromě Američanů s F-35 létají spojenci v NATO, v Asii a v Izraeli). Pentagon přitom oficiálně počítá, že stroj bude funkční po 85–90 procent času. V podstatě to znamená, že ony letouny jsou ještě téměř dvakrát dražší, než kolik čítá jejich nominální cena, již tak horentních zmiňovaných 160 milionů dolarů.

Klíčem je údržba

Jak je to možné? Důvody jsou skryty v kryptickém vyjádření GAO. „Připravenost letounů F-35 negativně ovlivňují problémy s údržbou, což je částečně způsobeno problematickou organizační údržbou,“ uvedl úřad. Na pohled absurdní formulace (údržba X je složitá, protože se X obtížně udržuje) ve skutečnosti zakrývá důležitý háček, na nějž se Pentagon chytil při prvním podpisu smlouvy o nákupu letadel páté generace v roce 2001 (v čele ministerstva tehdy byl Donald Rumsfeld). Jmenuje se Total System Performance Responsibility, odpovědnost za veškeré fungování systému, a dává výrobci Lockheed Martin monopol na obsluhu všeho, co s F-35 souvisí.

Jde o to, že v rukou výrobce zůstává veškeré duševní vlastnictví ohledně letadel. Znamená to, že jediný, kdo může provádět opravy a údržbu, jsou lidé z Lock­heed Martin. Není to ani trochu zadarmo: program F-35 (Pentagon chce koupit ještě asi dva tisíce strojů, které mají fungovat do poloviny čtyřicátých let) má stát zhruba 1,7 bilionu dolarů, z čehož na údržbu a opravy připadá 1,3 bilionu.

I na ministerstvu samotném to vnímají jako problém. Když Frank Kendall, náměstek pro letectvo (americkou terminologií secretary of the Air Force), mluvil na začátku září o programu vzdušné převahy další generace (Next Generation Air Dominance), obzvlášť vypíchl, že až jej Pentagon bude napřesrok podepisovat, práva si k němu tentokrát pořídí.

Daniel Deyl

Druhý problém, s tím prvním provázaný, spočívá v překryvu vývoje a fyzické výroby letounu. Aby si americké ozbrojené síly zajistily co nejčerstvější technologické schopnosti kupovaných zbraní, vozidel a systémů, kupují obvykle polotovar, jemuž je třeba vychytat mouchy. Je tedy pravidlem, že první takové systémy vyrobené v rámci kterékoli velké zakázky jsou nedokonalé a celkově se prodraží.

Americký server Pogo.org, jenž do detailu rozebírá práci GAO, v té souvislosti připomíná, jakou zkušenost s tímto jevem prodělalo vedení válečného námořnictva při budování své nejnovější letadlové lodi: „Projekt USS Gerald R. Ford zahrnoval 23 nových technologií, z nichž některé nebyly před zahájením stavby plně vyvinuty. Práce na dokončení návrhu a integrace těchto technologií zvýšily náklady na loď téměř o třicet procent a zpozdily její první nasazení o čtyři roky.“

Server uvádí, že jen nezbytné úpravy 530 zakoupených kusů F-35 (asi osmdesát jich ještě není dodaných) vyjdou na 1,4 miliardy dolarů. Například letos v květnu řekl GAO, že motory F-35 nezvládají chlazení všech nově zařazených systémů. Spraví to maličkost – úprava, jež bude (včetně údržby po celou dobu provozu letounů) celkem stát 38 miliard dolarů.

Kendall slíbil, že se tomuto překryvu vývoje a výroby bude snažit čelit. Nebude to však mít jednoduché, protože zájem firmy Lockheed Martin udržet výrobu co nejkošatější se zde přímo kryje se zájmy kongresmanů, kteří ve věci mají poslední slovo.

Politická objednávka

Zařazení nových technologií slouží politickým účelům přinejmenším stejně jako účelům bojovým. Každé nové zařízení musí být někde vyrobeno a stává se novou subdodávkou. Rozšíření těchto subdodávek po celých Spojených státech zaručuje F-35 podporu v Kongresu. Čím větší množství kongresových okrsků F-35 takto obsadí, tím větší podporu v Kongresu si zajistí – bez ohledu na funkčnost nově zařazených technologických fíglů. (Vžil se pro to výraz political engineering, zhruba „výroba na politickou objednávku“.)

A jak si F-35 po téhle stránce stojí dnes? Interaktivní mapa výroby letounu na webové stránce Lockheed Martin ukazuje dodavatele ve 47 státech Unie, od téměř osmnácti miliard dolarů a 53 tisíc pracovních míst v Kalifornii až po milion dolarů a deset pracovních míst v Nebrasce.

Daniel Deyl

Kromě toho je možné, že ten celý cirkus je od základu zbytečně nákladný.

Myšlenka na udržení vzdušné převahy pomocí všehoschopného pilotovaného letadla dostala konkrétní podobu F-35 v roce 2001. V onom roce si leckdo myslel leccos. Konkrétně ve Washingtonu byly populární představy, že Saddám Husajn má zbraně hromadného ničení; že do Afghánistánu lze pomocí náletů zavést liberální demokracii; že když se podíváte Vladimiru Putinovi do očí, vidíte dobrého muže, s nímž lze rozumně mluvit.

Je možné, že také myšlenka vojenské převahy automaticky plynoucí z převahy technologické by zasluhovala jistou dávku revize. Z výše popsaných důvodů to však není na pořadu dne. Prezident Pavel mluvil o tom, že když na F-35 spoléhá řada spojenců, je výhodné spoléhat na ně také. Je to pravda – ale týž fakt je zároveň největším problémem toho jinak úžasného stroje. O jeho výrobě rozhodují ve všech fázích lidé, jejichž zájmy se kryjí navzájem lépe než s deklarovaným smyslem oné výroby.