Jsou demonstrace a demonstrace. Na některé nepřijde více lidí, než je organizátorů. Jejich význam je pramalý. Na jiné přijdou desítky nebo přímo stovky tisíc lidí. Takové demonstrace mají šanci změnit dějiny. A nemusí jít přímo o revoluce, což dokládá několikasettisícová demonstrace Milionu chvilek na Letné, jež začala cestu Andreje Babiše ze Strakovky do karavanu a čertvíkam ještě a Petra Fialy do Strakovky (a čertvíkam ještě).

Když se ani ne rok po sněmovních volbách sejde na Václavském náměstí sedmdesát tisíc lidí, není to náhoda a není to málo. Když se tam sejdou na akci, kterou organizují úplně okrajové síly, je to na pováženou.

Premiér Fiala má nepochybně pravdu, když říká, že za organizací tohoto protestu jsou proruské síly. Jenže v Česku by na manifestaci otevřeně prokremelských a protizápadních aktivistů za normálních okolností přišlo možná pár tisíc účastníků.

Strach z budoucnosti

Za tak velkou účastí stojí strach z bezprostřední budoucnosti – z výše záloh a nedoplatků. Většina účastníků nepřišla kvůli nesmyslům o vystoupení z NATO, nýbrž kvůli drahotě a ceně energií. Existenční ohrožení pociťují i lidé, kteří patří ke středním vrstvám. Včetně významné části voličů současných vládních stran.

V sázce tak může brzy skutečně být sama liberální demokracie, individuál­ní svobody a samotný společenský řád. Jak správně připomněl ministr Blažek, „v lidských dějinách nikdy nepřežila žádná demokracie, pokud její součástí nebyla fungující ekonomika“.

Znovu se ukazuje, jak unikátní, z velké části náhodná a zároveň vratká byla společenská konstelace, která vedla k vítězství koalice Spolu ve sněmovních volbách a vzniku provládní většiny. Společnost je rozdělená a polarizovaná. Zarytí zastánci liberální demokracie v ní už nejspíš nemají většinu. Většinu zatím bohudíky nemají ani její zarytí odpůrci.

Jenže roste masa lidí, kteří jsou situací i politiky už tak vystrašení, že jsou ochotni naslouchat skoro komukoli. Riskovat za této situace pád vlády a předčasné volby by bylo selháním politiků všech vládních stran. A to nejenom těch, kteří nyní sedí ve vládě, nýbrž opravdu všech.

Není alternativa

Situace vlády je šílená. Rozhodně však není beznadějná. Na své straně má přinejmenším dva dobré předpoklady pro udržení. Lidovci, Topka a Starostové jsou na její existenci bezprostředně závislí, protože jim nikdo nemůže zaručit zastoupení v další Sněmovně.

Tentýž zájem má i ODS v čele s Fialou, již lidé volili především proto, aby se zbavili Andreje Babiše. Potažmo proto, že jí uvěřili, že může vládnout lépe než ANO. ODS tedy nemá žádnou jinou alternativu než vládnout v současné nebo jen lehce pozměněné koaliční sestavě.

Ale pozor, Fialova vláda se – na rozdíl od té předešlé, Babišovy – může udržet jedině tehdy, když bude vládnout dobře. A vládnout dobře neznamená nic jiného než alespoň obstojně zvládnout energetickou krizi. V opačném případě ji dříve nebo později smete nespokojenost uvnitř nejsilnější vládní strany, tak jako se to už několikrát v minulosti stalo.

Vládní budíček

Slova o tom, že vláda nenechá nikoho padnout, jsou nutná, ale zdaleka již nestačí. S návrhem řešení energetické situace vláda teď přišla za pět minut dvanáct (tedy těsně před volbami) a na jeho úspěchu bude do značné míry záviset její další politický osud. 

Spolu s vládním balíčkem ale musí premiér přijít také s rekonstrukcí kabinetu, byť to některé vládní strany bude bolet.

A to všechno musí nutně provázet změna komunikace, protože ta dosavadní k úspěchu prostě nevedla. Je to hodně úkolů a málo času. Ale tak už to v krizích bývá.