Vzniku Severního Irska jako politické jednotky předcházelo vyhlášení nezávislé Irské republiky, následná válka a mírová dohoda mezi Spojeným královstvím a Irskem z roku 1922. Na jejím základě byl vyhlášen Irský svobodný stát, od kterého se okamžitě oddělil Ulster, jenž se stal součástí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.

Důvodem pro setrvání Severního Irska ve svazku s Británií byla odlišná politická a náboženská preference většiny jeho obyvatel. Zatímco v Irské republice tvoří většinu katolíci alias republikáni, v Ulsteru mají většinu příslušníci protestantských církví, kteří se cítí jako loajální Britové. Avšak i tady vedle loajalistů žije více než čtyřicetiprocentní menšina katolíků, kteří si přejí spojení se zbytkem Irska.

Sunday Bloody Sunday

Rozdělení na katolické republikány a protestantské loajalisty není žádná hra. Obě komunity jsou značně soudržné a militantní. Výsledkem jejich nevraživosti proto není jen existence různých politických stran, ale hlavně vleklý a násilný konflikt, takzvaný The Troubles, datovaný cca polovinou šedesátých a koncem devadesátých let. Hlavními účastníky tohoto konfliktu byly republikánské a loajalistické polovojenské jednotky, britské bezpečnostní složky a různí političtí aktivisté. Asi nejznámější paramilitární, respektive teroristickou organizací byla Irská republikánská armáda (IRA).

Třicetiletý konflikt stál život více než 3500 lidí, většinou civilistů. Žádná ze stran se neštítila užívat teroristické metody boje včetně zabíjení unesených rukojmí, bombových útoků či střelby do civilistů.

Období „trablů“ ukončila až takzvaná Velkopáteční dohoda z roku 1998, kterou podepsali zástupci Británie, Irska a většiny severoirských politických stran. Na jejím základě byl vytvořen nový status a politický systém Severního Irska i jiná ujednání o vztazích obou zemí a Ulsteru.

Dohoda rovněž stanovila, že Severní Irsko zůstane součástí Spojeného království, dokud si většina obyvatel obou částí Irska nebude přát opak. Obyvatelé Ulsteru také dostali právo rozhodnout se pro irské, britské, nebo obojí občanství. Dohoda byla schválena v referendech. Pro hlasovalo 71 procent severoirských, a dokonce 94 procent irských voličů.

Horká současnost

Kamenem úrazu pro fungování severoirského politického systému je nutnost neustálého nalézání konsenzu mezi oběma komunitami. To se odráží v proporčním volebním systému do místního parlamentu i ustanovení, které nutí všechny relevantní politické strany k dohodě nad každou novou ulsterskou vládou. Výslovně se předpokládá, že nová vláda může být jmenována až poté, co vítězná strana nominuje takzvaného prvního ministra a druhá v pořadí jeho zástupce.

Taková dohoda byla ještě jakžtakž možná v době, kdy oběma komunitám dominovaly umírněné strany. Po roce 2003 se však hlavními silami staly daleko radikálnější katolická Sinn Féin a neméně ostrá protestantská Demokratická ulsterská strana.

A do toho přišlo v roce 2016 referendum o brexitu, v němž obyvatelé Severního Irska na rozdíl od většiny britských voličů hlasovali pro setrvání v Unii. Zmizení „tvrdé“ hranice na irském ostrově zakotvené Velkopáteční dohodou bylo ohroženo odchodem Británie z EU. Řešení se nakonec našlo v podobě protokolu o Irsku a Severním Irsku, který obyvatelům Ulsteru zajišťuje účast na jednotném trhu EU se všemi výhodami.

Špatná a dobrá zpráva

Jenže vyostření vztahů mezi Irskem a Británií, respektive oběma komunitami v Severním Irsku, přineslo nebývalé posílení Sinn Féin. Militantní republikánská formace, dříve spojovaná s teroristy z IRA, se nejprve stala nejsilnější stranou v samotném Irsku a minulý týden vyhrála i severoirské volby, a mohla tak obsadit pozici šéfa ulsterské vlády.

Nad hrozbami visícími ve vzduchu vstávají vlasy nejen Borisi Johnsonovi. Obnovení sektářského násilí si nepřeje vůbec nikdo. Tedy snad kromě Kremlu, který ho ostatně rozdmýchával vždycky.

Naopak dobrou zprávou ulsterských voleb je třetí místo strany s programem přemostění mezi nábožensko-politickými komunitami.