Jestli znáte někoho – manželku, milence, dítě, rodiče, kdo s vámi občas dokáže nějakým způsobem komunikovat i z toho nejhlubšího spánku, není na tom nic (až tak úplně) nepatřičného. Tvrdí to studie publikovaná před čtrnácti dny v odborném časopise Nature Neuroscience. Její autoři zjišťovali, nakolik jsou spící lidé schopni reagovat na hlasitě pronášené pokyny.

Pro některé obyvatele ložnic to až tak překvapivé není, ovšem věda tradičně považuje spánek za jakýsi „příklop“, který zastře a přikryje vědomí natolik, že mozek přestane reagovat na vnější podněty. Myslela si to i specialistka na kognitivní záležitosti Delphine Oudietteová z Pařížského institutu pro výzkum mozku (součást Sorbonny): „Nepředpokládá se, že byste během spánku mohli něco dělat.“

Ovšem při pokusech s lucidními spáči (dokážou si uvědomit, že spí a mají sen) si podle svých slov pro vědecký časopis Nature uvědomila, že izolace od vnějšího světa není tak dokonalá, jak se obvykle předpokládá.

Od nespavosti po náměsíčnost

Oudietteová proto s kolegy prováděla pokusy celkem na 49 spáčích (22 bylo zcela zdravých, kdežto 27 patřilo mezi narkoleptiky, tedy mezi lidi, kteří přes den trpí chronickou ospalostí, upadají do spánku a často se jim zdají lucidní sny).

Úkolem dobrovolníků bylo usnout ve zvukově izolované místnosti a poté reagovat na slova (a ignorovat matoucí pseudoslova) pronášená členy vědeckého týmu. Pokud rozeznali pokyn k úsměvu, měli třikrát stáhnout příslušné svaly okolo úst, pokud šlo o opačný příkaz, měli třikrát po sobě aktivovat jinou skupinu svalů a zamračit se.

Všichni dobrovolníci – ať už zdraví spáči, či narkoleptici – přitom dokázali pokyn správně vyplnit ve více než sedmdesáti procentech případů. Všichni účastníci experimentu byli navíc schopni lépe reagovat ve fázi spánku nazývané REM (rapid eye movement), během níž spí člověk nejhlouběji, zdají se mu sny a pod víčky rychle pohybuje očima.

Oudietteová si od výše popsaného výzkumu slibuje, že by věda mohla lépe porozumět různým poruchám spánku od nespavosti až po náměsíčnost. Běžný člověk pak získává – jistou teoretickou – naději, že jeho výzvy zapovídající spoluspáčovi chrápat mohou být vyslyšeny.