Ráno 12. července 1932 odstartoval Tomáš Baťa z Otrokovic, ale do Švýcarska – kde měl otevřít další pobočku svého obuvnického koncernu – už nedoletěl. Letadlo se hned po startu zřítilo a Baťa i pilot namístě zahynuli. Je to sice povrchní paralela, ale přesto je nápadná – nás i naše předky za první republiky připravila letecká nehoda o zdaleka nejúspěšnější podnikatele, kteří jako jediní dokázali skutečně uspět na globálním trhu.

Profimedia.cz

Notoricky známá Baťova nehoda i nedávná letecká havárie Petra Kellnera jsou sice řádově nejvýznamnější takové události v českých dějinách, ale různé tragédie nás připravily o řadu dalších významných průmyslníků a finančníků. Pravda je, že „civilních“ nehod nebylo zase tolik, co však nezvládly pády letadel a autohavárie, s přehledem dohnaly dvě velké diktatury 20. století, které na peníze a zásluhy nebraly ohled.

Jako by pouze spal

V roce 1943 byl Tomáš Baťa už 11 let po smrti a Jan Antonín Baťa utekl před Němci do Brazílie, tuzemská část koncernu však fungovala i za protektorátu a v jejím čele stál blízký spolupracovník obou bratrů Josef Hlavnička. Také on tragicky zahynul. Odpoledne 24. května 1943 nasedl spolu s bývalým odborovým přednostou ministerstva zemědělství Edvardem Reichem a jejich manželkami do vozu a na železničním přejezdu u Zdounek na Kroměřížsku bylo auto, jak psaly dobové noviny, „zachyceno vlakem a rozdrceno“. Oba muži byli namístě mrtví, ženy vyvázly s vážnými zraněními. Pohřeb se konal o pár dní později a podle agrárnického Venkova se ho zúčastnily tisícihlavé zástupy: „Ze široka daleka přišli lidé obtížnou cestou jen proto, aby někde zapomenuti postáli v zástupu ostatních a vzdali tak čest památce mrtvého. To nebyl studený oficiální pohřeb, to bylo poctivé lidské hoře.“

Archiv

V autě zahynul i bankéř Čeněk Junek, který je známý spíš jako manžel Elišky Junkové, nejlepší české automobilové závodnice všech dob. Junek – nejmladší ze třinácti dětí krejčího z Dolní Čermné – sice do nejvyššího patra českého byznysu vystoupat nestihl, za pouhých 34 let svého života toho ale zvládl dost. Začal jako subalterní úředník Ústřední banky českých spořitelen, v Pražské úvěrní bance už patřil mezi manažery a na začátku roku 1925 převzal krachující bankovní dům Bedřicha Fuchse a vybudoval z něj vlastní úspěšnou banku Junek a spol. Kromě vydělávání peněz se ale nadchl rovněž pro tehdy módní – a patřičně nákladný – automobilismus a vypracoval se na jednoho z nejlepších českých závodníků, byť jeho žena Eliška to s volantem uměla ještě o něco lépe než on. Měl za sebou několik cenných vítězství, ale při Velké ceně Německa na Nürburgringu vyletěla jeho bugatka 15. července 1928 ze silnice. „Smrtelný nález byl: lebka proražená nárazem o skálu. A příčiny? Smyk na vedrem rozpáleném, změklém asfaltu. Když jsem se s Čeňkem loučila, jako by pouze spal,“ napsala později Junková v autobiografii Má vzpomínka je Bugatti.

Vyvraždění rodiny Kolbenů

Dynastie Kolbenů do první ligy českého byznysu nesporně patřila. Elektrotechnik Emil Kolben odjel na začátku své kariéry do Ameriky a stal se tam spolupracovníkem Thomase Alvy Edisona a Nikoly Tesly. V roce 1896 se vrátil zpět do Čech a založil firmu Kolben a spol., ze které se po několika fúzích stala ČKD. Pro Němce to ale žádná zásluha nebyla, protože Kolben byl Žid. Po okupaci musel z ČKD odejít a v červnu 1943 čekal osmdesátiletého Kolbena, jeho syna Hanuše a vnuka Jindřicha transport do Terezína. Jediný, kdo válku přežil, byl Jindřich, který později vzpomínal, jak „mého dědu odnášeli esesáci na nosítkách a nakládali do sanitky“ a on je „při tom hlasitě proklínal“. Emil Kolben nepřežil ani měsíc a Hanuše s Jindřichem poslali nacisté do Osvětimi. „Tatínka jsem naposledy viděl začátkem července 1944 při selekci. Mezi dvěma ohništi vedl nad zemí spojovací komín. Kdo měl být posouzen jako práceschopný, musel ho přeskočit. Můj otec to nezvládl, a tak skončil v plynové komoře.“ Jemu samotnému se podařilo v lednu 1945 uprchnout z tábora v Blechhammeru (dnes Blachownia Śląska) a přidat se ke Svobodově armádě.

Archiv

Stejně jako Kolben dopadla řada českožidovských podnikatelů. V Osvětimi zahynul například zakladatel stejnojmenné firmy Rudolf Jelínek, který byl na konci 30. let druhým největším vývozcem lihovin do Spojených států. A válku nepřežil ani nejštědřejší meziválečný mecenáš umění Jindřich Waldes, o kterém se vyprávělo, že „jestli je u nás něco, co ani Baťa nedovede vyrobit levněji, jsou to výrobky firmy Waldes a spol.“. Vyučený zámečník Waldes se do podnikání pustil v roce 1902 a zpočátku neměl k ruce nic jiného než společníka Hynka Puce, jednoho dělníka, šlapací soustruh a nápad, že se vrhne na výrobu kovových stiskacích knoflíků – patentek, které tehdy začaly vytlačovat tradiční drátěné háčky s očkem. Mimořádně schopný konstruktér Puc ovšem zkonstruoval zakládačku, která dokázala do patentek automaticky vtisknout pružinku, a stejně mimořádně schopný obchodník a marketér Waldes (Miss KIN neboli dívka s patentkou v oku patří dodnes mezi slavná firemní loga) jezdil po světě a brzy prodával tuny patentek. Po pouhém roce měla firma milionový obrat a ještě před první světovou válkou vzniklo několik zahraničních poboček se stovkami zaměstnanců.

Waldese zatklo gestapo bezprostředně po okupaci Československa a následující dva roky strávil v Dachau a Buchenwaldu. Jeho mladšímu bratru Zikmundovi se ho sice za osm milionů korun podařilo vykoupit a nacisté mu dovolili, aby odletěl do Lisabonu a nalodil se na loď do Spojených států, ovšem Waldes na moři – zřejmě během zastávky v Havaně – v květnu 1941 za nevyjasněných okolností zemřel.

Bankéř první republiky

Konec války znamenal konec i pro 150 let starou strojírenskou dynastii Ringhofferů. Poslední ředitel koncernu – Hanuš (Hans) Ringhoffer – se hned roku 1939 stal členem NSDAP, po válce byl zařazen do odsunu a někdy na konci roku 1946 zemřel v sovětském koncentračním táboře u německého Mühlbergu.

Archiv

Jen o rok válku přežil „bankéř první republiky“ (tak ho ve svém životopise nazval Pavel Kosatík) Jaroslav Preiss. Dlouholetý šéf Živnobanky měl až do okupace obrovský vliv na chod československého průmyslu, po ní se ale z veřejného života postupně stáhl a kontakty s Němci omezil na minimum. Poválečný národněsocialistický ministr spravedlnosti Prokop Drtina mu – vcelku oprávněně – vyčítal defétismus, který kolem sebe šířil po Mnichovu. Hácha ho kromě toho jmenoval do přípravného výboru Českého svazu pro spolupráci, ovšem Preiss tvrdil, že to bylo proti jeho vůli a nikdy se žádné schůze nezúčastnil. Místo toho ho třikrát vyšetřovalo gestapo (třeba za to, že posílal přání židovským přátelům) a jeho advokát ho v jednom případě hájil tvrzením, že byl vždy přítel Německa a odmítal vyzbrojování první republiky. Jeho tehdejší jednání nelze z dnešního pohledu označit za kolaboraci, přesto byl hned v červnu 1945 zatčen, což komunistické Rudé právo s potěšením kvitovalo tak, že „stavěl vždy své kořistné hospodářské zájmy nad zájem národa a státu a stal se hlavním financiérem fašistů ‚páté kolony‘ u nás“.

Pobyt ve vězení pro kolaboranty byl pro skoro pětasedmdesátiletého Preisse krutým zážitkem, což uznával i Drtina: „Než se stabilizovala poválečná justice a než dr. Jaroslav Preiss přišel do řádné soudní vazby, prošel si skutečným martyriem a jeho majetek, zejména jeho letní sídlo Lavičky u Orlíka, byl nejen rvavým způsobem rozkraden, ale též barbarsky zpustošen.“ Z vězení se ho snažil vyreklamovat, ale proti se podle něj stavěli komunisté v čele s Gottwaldem. Nakonec už Drtina na nic nečekal a nechal nemocného Preisse propustit 26. dubna 1946 na svobodu.

Pouhé tři dny poté „bankéř první republiky“ zemřel.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.