V říjnu 2019 Japonci ještě nemohli vědět, že jejich olympijské hry budou z roku 2020 odloženy na rok následující a že budou probíhat pod ostřejším dohledem úřadů než Hitlerovy hry v Berlíně v roce 1936. Nic z toho tehdy nebylo známo: slovo covid-19 ještě neexistovalo a v čínském Wu-chanu nikoho ani nenapadlo starat se o hygienu luskounů.

Japonští pořadatelé se proto domnívali, že jejich nejhorším problémem bude jakuza. Ne snad samotná její existence – ta byla legální a její aktivity policie obvykle tolerovala (o čemž ještě bude řeč).

Daniel Deyl

Tou dobou však vrcholil střet mezi dvěma konkurenčními gangy. A protože pouliční střelba není pro žádnou zemi nejlepší reklamou, dělali policisté, co mohli, aby jí bylo co nejméně. Neslo to s sebou i trochu komické situace, za nichž policisté chránili jedny mafiány před druhými a naopak.

Nemáte nás chránit?

Na jednu takovou došlo 10. října 2019. Vedení frakce zvané Vzpoura mělo jednání ve své budově na jedné z hlavních tříd města Kóbe, kde je doma. Protože se úřady obávaly konfliktu, nechaly budovu hlídat ozbrojenými policisty.

Tři či čtyři muži zákona (v civilu, pročež byli k nerozeznání od těch, jež hlídali) stáli před vchodem a nudili se. Otravoval je fotograf místního týdeníku, starý chlapík, který si jen tak zaparkoval auto před budovu. Japonsko je společensky konzervativní země, ale politicky liberální; a pokud k tomu policie nemá setsakra dobrý důvod, nemůže vám jen tak zakázat parkovat. Policisté tedy dědovi-fotografovi domlouvali, ať se raději zdekuje. Že v zemi řádí válka zločineckých gangů a že před hlídaným domem může být nebezpečno.

„Já vím,“ usmál se fotograf a podal policistům vizitku, popisuje výjev publikace Nippon.com. „Jenže já mám svoji práci, kterou tady musím odvést,“ řekl.

Fotograf nelhal. Ve chvíli, kdy jej policisté stále ještě přesvědčovali, aby změnil názor, vyšli ze dveří dva členové vedení Vzpoury. Fotograf sáhl do kabátu, vytáhl krátký samopal a vysypal do obou pánů celý zásobník dříve, než se policisté stačili vzpamatovat.

Vypukl zmatek. Policisté fotografa-střelce okamžitě zatkli; ani se nebránil. „Udělal jsem to sám,“ řekl Tošio Marujama se stejným úsměvem jako o několik minut dříve. Většina zbylých členů Vzpoury si však byla jista, že vraha najali konkurenti. „Co tady děláte? Nemáte nás chránit?“ křičeli mafiáni na policisty. Komický efekt nešlo přehlédnout, ale členům Vzpoury do zpěvu skutečně nebylo.

Přísný zákon

Právem. „Občanská válka“, jak tisk překřtil konflikt dvou nejmocnějších mafián­ských subjektů v zemi, se stala jedním z důvodů, pro které zažívá organizovaný zločin – či alespoň jeho klasická podoba – nejtěžší období od druhé světové války. Jde o to, že se jakuze začal zmenšovat manévrovací prostor. O to se částečně postaralo zpřísnění legislativy oproti začátku devadesátých let, kdy se počet členů a spolupracovníků jakuzy pohyboval okolo sta tisíc. Základní protimafiánskou změnou v příslušném zákoně bylo, že policisté nově směli podezřelého zatknout, aniž by jej dopředu upozornili, že dělá něco špatného, a vyzvali jej, aby toho nechal.

Ony změny vděčily za svůj vznik především události, která jinak s organizovaným zločinem neměla nic společného – jaderné tragédii ve Fukušimě v roce 2011. Když úřady vyšetřovaly, jak a proč kdo kde ten den zemřel, vyšlo najevo, že vedení elektrárny outsourcovalo veškeré nakládání s lidskými zdroji právě lokální jakuze. Ačkoli ten fakt neměl žádnou souvislost s tragédií (způsobilo ji poškození vlnou tsunami, již zase vyvolalo vzdálené podmořské zemětřesení), nálada veřejnosti velela hledat viníky. A přestože paradoxně právě jakuza dodávala pracovníky i na likvidaci škod, což se jinak kvůli nebezpečnému radioaktivnímu záření nikomu moc dělat nechtělo, měly úřady najednou navrch. Dlouholetá symbióza jakuzy a policie byla u konce.

To mafiánům pokrátilo příjmy. Přesná čísla nejsou k dispozici, ale japonští analytici tak soudí z prudkého poklesu lidí na organizovaný zločin napojených (viz graf). Ten započal právě po fukušimské havárii. Ztenčené výdělky tehdy proti sobě pohnaly ty nejmocnější špičky jakuzy.

(Skoro) stokrát vražda

Ten termín sám je trochu zavádějící, protože zahrnuje na dvacet zločineckých organizací, které si navzájem víc konkurují, než že by si pomáhaly. Více než tři čtvrtiny lidí přitom pracují pro pět největších takových organizací (viz box). Nejmocnější z nich je tradičně Jamaguči-gumi. Českému uchu to zní jako žvýkačka z prvních elektronických hraček, ale fakt je prozaičtější: Jamaguči je příjmení zakladatele a gumi znamená skupina. Nejsilnější byla vždy v Kóbe, kde také v roce 1915 vznikla; když pak došlo na utahování opasků, odtrhla se v roce 2015 tamní pobočka od své celostátní organizace v naději, že se jí samostatně povede lépe. Tak vznikla zmiňovaná Vzpoura.

Ve skutečnosti to dopadlo jinak. Rozsáhlá odvetná opatření, jako to z rukou Tošia Marujamy popsané výše, napomohla pouze dalšímu narušování symbiózy mezi úřady a jakuzou. Výsledkem je, že počet aktivních „kmenových“ členů i spolupracovníků se začal tenčit všem zločineckým organizacím. V roce 2019 zadržela policie 97 členů a spolupracovníků jakuzy pro podezření z vraždy; to je daleko nejvyšší počet v historii. Pracovat pro jakuzu s sebou najednou neslo více rizika; ne každý je na to stavěný.

Paradoxně právě ostré protimafián­ské zákony však proces dejakuzace z druhé strany komplikují. „Svět jakuzy jsem opustil v roce 2015, kdy jsem si odseděl svůj poslední trest,“ cituje americký list The Washington Post Takašiho Nakamota, provozovatele malé restaurace v městě Kitakjúšú. Prvních třicet let svého dospělého života strávil v řadách tamní organizace Kudó-kaj. „Byl jsem ochoten pro svoji organizaci zemřít, ale teď vkládám veškerou energii do normálního života.“

Kopej dva hroby

To nebylo nic jednoduchého. Nové zákony brání mafiánům stát se běžnými občany – otevřít si bankovní účet, pořídit si mobilní telefon, pronajmout si byt, o bankovním úvěru ani nemluvě – po dobu pěti let. Nakamoto měl štěstí, protože mu v prvních letech dala práci stavební firma, kterou vlastní jeho rodina. Ne každý takové štěstí má.

Noboru Hirosue, expert na sociologii zločinu a jakuzu, je přesvědčen, že tato omezení přiměla mnohé mafiány k ústupu ze scény a jiné od práce pro jakuzu odradila. Ale zároveň se domnívá, že mnoho lidí, kteří by podobně jako Nakamoto chtěli přesedlat na legální dráhu, si to prostě nemůže dovolit – a tak se věnuje zločinu po svém, mimo strukturu jakuzy. K takovým aktivitám patří podvody na seniorech, kybernetický zločin nebo překupnictví legálních léků dostupných na předpis, jako jsou některé silné prášky na spaní nebo výrobky obsahující morfium.

Dobrý úmysl potlačit zločin tak může snadno mít pouze diverzifikační prvek. Japonské přísloví „když někoho prokleješ, vykopej dva hroby“ platí stále stejně, s jakuzou i bez ní.